Těhotenství včera a dnes
V tradičních společnostech zacházeli lidé s tímto spektrem pocitů tím, že zřizovali celou řadu tabu a spirituálních rituálů, které byly stavěny tak, aby ženu během tohoto tak delikátního stavu těhotenství a porodu chránily a sloužily jí.
V dnešní společnosti přinesl tento důraz na „vše dobré pro dítě" řadu věcí, o kterých se můžeme sice domnívat, že jsou zdraví prospěšné, ale ve skutečnosti přinášejí více škody než užitku. Zvláště to platí o stravě ženy během těhotenství. Mnohé ženy se cítí být nuceny dostat do sebe tolik, kolik jsou vůbec schopné, a jíst tak pestrou skladbu potravin, jak je jen možné - protože věří, že to je i rozvíjející se dítě posílí během období zvýšených požadavků v těhotenství i při porodu.
Všichni jsme asi slyšeli: „Jen si přidej, vždyť teď živíš dva" anebo: „Dej si kousek od každého, není dobré se omezovat, když čekáš dítě". Za takovýmito prohlášeními leží víra, že je lepší jíst tak pestrou stravu, jak je jen možné, abyste si byli jista, že dostanete všechny živiny, které potřebujete, a abyste dosáhla během těhotenství dostatečné váhy.
Naneštěstí mnohá doporučení, kterých se těhotným ženám dostává, jsou mylná.
Na konci devatenáctého století byl jeden lékař, dr. Prowchownick z New England, který radil těhotným ženám, aby konzumovaly stravu bohatou na bílkoviny, ale s nízkým obsahem tekutin a kalorií, tak aby byl růst rozvíjejícího se zárodku brzděn. Proč by měl chtít lékař schválně bránit dětem, aby dorůstaly normální velikosti? To doporučení mělo za účel kompenzovat skutečnost, že mnohé ženy měly během devatenáctého století abnormálně malé pánve, protože pracovaly v manufakturách a v důsledku nedostatku slunečního svitu trpěly křivicí. Protože jejich pánve byly úzké, tento lékař se domníval, že by měly jíst stravu, která by způsobila, že by jejich děti byly ještě menší. Místo toho, aby se zabýval příčinou problému, jmenovitě nedostatkem slunečního svitu, tento lékař vytvořil program, jak zmenšovat děti, tak aby prošly zúženými porodními cestami, které byly následkem vážného, ale snadno napravitelného onemocnění.
Je pozoruhodné, že tento přístup se stal velmi populárním - a zůstal jím až do doby po skončení první světové války. Tato praxe byla ukončena, když vědci zpozorovali, že během války těhotné ženy v Německu měly nižší výskyt preeklampsie, což je onemocnění charakterizované zvýšením krevního tlaku, otoky a bílkovinou v moči. Nízký výskyt preeklampsie překvapivě souvisel, jak se zdálo, se snížením spotřeby masa. Jakmile bylo toto rozpoznáno, lékaři začali doporučovat, aby se spotřeba masa, tedy i bílkovin, během těhotenství omezovala.
Tím ale nebyl špatným radám ještě konec. Začátkem čtyřicátých let se pokoušeli lékaři snížit riziko preeklampsie tím, že ženy převáděli na stravu s omezeným obsahem kalorií a sodíku. Někdy také předpisovali léky na snižování chuti k jídlu a diuretika, aby omezili přírůstek na váze na sedm až deset kilogramů. Tento režim však měl naneštěstí za následek zvýšení počtu dětí s nízkou vahou a zvýšení rizika úmrtí dítěte.
Po většinu dvacátého století lékaři radili ženám, aby se vyhýbaly nadměrnému přibývání na váze během těhotenství. Tato rada se změnila v šedesátých letech, kdy si lékaři všimli, že malé děti mají vyšší úmrtnost než děti větší. Lékaři tedy začali doporučovat, že žena má během těhotenství nabývat značně na váze. Přirozeně z toho vyplývalo, že ženy by měly jíst hojnost potravy - „jíš teď za dva" - a že, aby přibraly, by měly jíst množství živočišných potravin - masa, kuřat, vajec, mléčných výrobků a ryb.
Před pouhými sedmatřiceti lety vyhlásila expertní skupina FAO (Organizace pro zemědělství a výživu) při WHO (Světová zdravotnická organizace), že výživa nemá v těhotenství žádný větší význam. Dnes je ovšem již naše poznání jiné. Dokonce i dnes se však odborníci na těhotenskou a kojeneckou výživu stále přou o takových základních otázkách, jako je, kolik by měla žena v těhotenství přibrat a jaké jsou její požadavky na energii, bílkovin a mikronutrienty. Tento zmatek, který mezi odborníky panuje, ovšem vysvětluje, proč tolik dnešních žen skutečně neví, co by se mělo během těhotenství jíst.
Nadměrné přibývání na váze v těhotenství
Jednou z nejběžnějších reakcí na zmatek, který panuje v otázkách stravování v období těhotenství, je, že žena jí množství tučných živočišných potravin v naději, že se jí tak dostane všeho, co potřebuje, aby se jí narodilo zdravé děcko. Taková strava však naneštěstí často vede k tomu, že jak matka, tak dítě dosáhnou příliš velké velikosti na to, aby porod mohl proběhnout normálně.
Rostoucí počet žen tak rodí prostřednictvím císařského řezu. Plná čtvrtina dnešních těhotných musí rodit s pomocí operačního zákroku. V rozvinutých zemích na Západě těhotné ženy obvykle přibývají na váze mezi deseti a sedmnácti kilogramy. Porovnejte to se sedmi kilogramy, které v průměru přibývají ženy v mnoha tradičních kulturách a v nerozvinutých zemích. Mnohá z těchto míst, nutno podotknout, mají nižší kojeneckou úmrtnost a mnohem nižší počet provádění císařských řezů než my.
Zamysleme se nad účinky, které má přírůstek váhy na tělo matky. Čím více v těhotenství přiberete, tím spíše se vás bude tato nadváha poté držet. V průměru platí, že ženy, které během těhotenství přiberou méně než dvanáct kilogramů, bývají šest měsíců po porodu asi o kilogram lehčí než byla jejich váha před početím. Na druhé straně ženy, které v průměru přiberou sedmnáct kilogramů nebo více, bývají šest měsíců po porodu asi o pět kilogramů těžší než před početím.
Nadváha a obezita mají ohromný vliv na zdraví ženy. Obézní ženy mají sedmkrát vyšší riziko cukrovky, čtyřikrát vyšší riziko vysokého krevního tlaku, dvakrát vyšší riziko vzniku těhotenstvím vyvolané hypertenze než štíhlé ženy. Přibližně 17 procent obézních těhotných žen trpí preeklampsií (nebo hypertenzí vyvolanou těhotenstvím). U žen mírně obézních trpí 6,5 procenta během těhotenství cukrovkou (říká se tomu těhotenská cukrovka); riziko cukrovky může pak být až dvacetiprocentní u velmi obézních žen.
Akutní onemocnění jako je cukrovka nebo vysoký krevní tlak nejsou však jedinými vedlejšími účinky takové stravy. Mnohé ženy, které se podřizují převažujícímu doporučení přibrat v těhotenství na váze, trpí chronickou zácpou, únavou, otoky, což jsou všechno velmi nepříjemné problémy. Není proto divu, že řada žen si asociuje těhotenství s nemocí.
Naštěstí se zdá, že lékaři začínají věnovat pozornost skutečnosti, že čím více žena během těhotenství přibere, tím více trpí ona i její miminko. Studie publikovaná v Southern Medical Journal zjistila, že ženy, které jsou na čistě rostlinné stravě (veganky), preeklampsií prakticky vůbec netrpí. Ze 775 žen na veganské stravě měla preeklampsii pouze jedna, zatímco za normálních okolností lze očekávat, že to bude asi 10 procent, tzn. 77 žen.
Další lékařské autority se nyní pokoušejí povzbudit ženy, aby během těhotenství spoléhaly více na rostlinné potraviny, a to zvláště ty, které trpí nemocemi působenými stravou s vysokým obsahem tuku a nadváhou. Úvodník v jednom vydání The New England Journal of Medicine hlásil, že: „Prvořadou terapií u žen s těhotenskou cukrovkou je strava, s omezením příjmu tuku a náhradou rafinovaných uhlohydrátů komplexními uhlohydráty. Navíc se obézním ženám doporučuje mírné omezení kalorií a přiměřené množství pohybové aktivity."
Nejlepším způsobem, jak snížit množství kalorií, je jíst zeleninu. Je to z toho jednoduchého důvodu, že zelenina obsahuje malé množství kalorií, přitom vás ale nasytí a obsahuje extrémně vysoké množství živin. Na rostlinné stravě můžete dosáhnout své optimální váhy a přitom nikdy nehladovět.
o je, co objevila Linda Foremanová z Nevady, když přešla na můj program (viz kniha McDougallův plán - k zakoupení mj. v prodejnách Country Life). Linda, která měří jen 160 centimetrů, se řídila běžnými radami; jedla cokoliv, co jí přišlo pod ruku - až nakonec po porodu zjistila, že váží šokujících 93 kilogramů. Zkoušela různé odtučňovací kúry, ale nedařilo se jí vytrvat a jakákoliv váha, kterou ztratila, se vrátila rychle zpět. Poté objevila McDougallův program. V roce 1996 mi napsala: „Přešla jsem na váš program v září 1994, od té doby jsem zhubnula 34 kilogramů. Můj manžel i já chodíme několikrát týdně na procházky, nedávno jsme dokonce začali jezdit na kole, což nám velmi prospívá. Vyjíždíme skoro každý víkend i řadu večerů."
Jezte méně, může to být výhodou
Ženské tělo je tak úžasně stvořené, že žena i její dítě jsou chráněné dokonce i ve stavu vážných stravovacích omezení. Během II. světové války se ocitli lidé žijící v Nizozemí na hranici hladomoru. V jednom období museli Holanďané přežívat šest měsíců na pouhých 450 kaloriích denně. Jedná se o kalorický příjem, který představuje pouhou jednu šestinou toho, co se obvykle považuje za dostatečné. Potravinami, které ženy tehdy jedly, byla však naštěstí zelenina, většinou brambory, trochu chleba a zrnin, a rpzné druhy zelené či listové zeleniny, které se podařilo sehnat. Tyto potraviny obsahují sice poměrně málo kalorií, ale hodně živin. I když velký brambor dodá pouze 110 kalorií, doslova překypuje komplexními uhlohydráty, bílkovinami, vitamínem B-6, vitamínem C, mědí, železem, hořčíkem, niacinem, draslíkem a vlákninou.
Stejně byste asi předpokládali, že za takových podmínek budou jak ženy, tak jejich nenarozené děti trpět vážnými vedlejšími příznaky hladovění. Studie účinků šestiměsíčního strádání na děti, které se během tohoto období narodily, však ukázala, že jejich průměrná porodní váha byla pouze o dva dekagramy nižší než průměr u dětí narozených v časech hojnosti. Kojenecká úmrtnost byla v době hladovění stejná jak u dětí narozených za normálních podmínek a nebylo zaznamenáno zvýšení výskytu tělesných či duševních postižení.
Jak je možné, že se těhotným ženám i jejich nenarozeným dětem dařilo za tak drsných podmínek tak dobře? Lidské tělo se dokáže omezení kalorií docela dobře přizpůsobit.
V dějinách lidského rodu byla období hladovění daleko častější než doby hojnosti. Během takových období byly dostupné spíše rostlinné potraviny. Živočišné potraviny se vyskytovaly pouze sezónně a s menší pravidelností. Naší předkové mohli lovit celé dny a týdny, než se jim podařilo něco ulovit, a dokonce i tehdy mohlo být ulovené zvíře malé a neexistovaly ledničky, kde by se maso dalo uchovat. Potraviny, na kterých museli mezitím přežívat, byly rostlinné potraviny, jejichž výskyt v přírodě byl mnohem setrvalejší a hojnější.
Tato závislost na rostlinných potravinách pokračovala s rozvojem civilizace a vytrvala až do relativně moderních časů. Když zkoumáte kultury Japonska, Číny, Indie, Afriky, Karibiku, Mexika a mnohé původní obyvatele Ameriky, zjistíte převažující závislost na škrobovinách, jako je rýže, kukuřice, brambory a luštěniny, společně s množstvím různých druhů pestrobarevné zeleniny. Naši předkové byli živi ze zeleniny zvláště proto, že ona se v přírodě nejhojněji vyskytovala. Naši méně dávní předkové pak záviseli na rostlinné stravě, protože živočišná strava byla velmi drahá a většina našich předků byli chudí farmáři nebo řemeslníci. To platí dokonce i pro většinu Západoevropanů.
Jedinou věcí, kterou lidská rasa běžně nezakoušela, přinejmenším až do dvacátého století, byl přebytek tuku, cholesterolu a bílkovin ve stravě. V důsledku toho se u nás nikdy nevyvinuly adaptační mechanismy, které by nám umožnily se vyrovnat s těžkou stravou, kterou dnes většina z nás denně jí. To je důvodem, proč onemocníme, když takové potraviny konzumujeme.
Z knihy dr. Johna McDougalla: „The McDougall Program for Women".