Televize a neutrální mozek

Podle něj riziko emocionální neutrality stoupá, když je mozek bombardován velkým množstvím podnětů. Je to proto, že informační centrum v mozku přijímá a zpracovává data mnohem rychlejším tempem než centrum emocí.

„Ve zprávách přijímáte jednu informaci za druhou. Bez ohledu na to, o jak děsivé události se jedná, jde vše tak rychle za sebou, že nemáme čas emocionálně si uvědomit hrůzu jednotlivých událostí. … Díky této disproporci se ocitáme v emocionálně neutrálním světě.“ Kromě toho není nikterak neobvyklé, že se na obrazovce objevují děsivé scény, zatímco dole běží výsledky fotbalové ligy nebo vývoj cen akcií na burze. Výsledkem je, že tyto hrůzné scény už nevyvolávají morální zděšení, jedná se prostě o další informace vedle „zbytku zpráv“.

Televizní zprávy dnes používají dvě metody, kterými se jim daří upoutávat pozornost diváků. Zaprvé, vzrušení může být „vyvoláno námětem nebo obsahem reportáže – násilí, neštěstí a sex na většinu diváků silně působí“. Zadruhé, vzrušení navozují rovněž nákladná a senzační technická vybavení a různé efekty (zvuk, hudba, míhající se rámečky, zpomalené záběry), jakož i podmanivý hlas moderátora.

Toto smyslové přetížení působí jak na tělo, tak na emoce. V rámci jedné studie čtrnáctiminutové sledování televizních zpráv s negativním obsahem způsobilo divákům zvýšení hladiny stresových hormonů. Tento jev provázely tíživé představy, pocity úzkosti, ustaranost a dostavilo se zhoršení nálady. 

Dr. Jane Healyová si všímá několika potencionálních účinků televize na mozek, včetně vynucené pozornosti, nervové pasivity a sklonu k vytvoření závislosti.

Schopnost věnovat něčemu pozornost a soustředit se na nějaký úkol se rozvíjí uvnitř, televize však uměle manipuluje mozek tím, že znemožňuje fungování obranných mechanismů rychlým střídáním záběrů, náhlými detaily a agresivní zvukovou kulisou. Časté a hlasité zvuky, kamera zabírající detaily a rychle se střídající zkreslené záběry způsobují poplach v mozkových centrech zodpovědných za nové informace, uspokojení a strach. Díky tomu se díváme, ať už chceme, či nechceme. To může přispět k hyperaktivitě, frustraci a podrážděnosti.

Analytik zpráv Robert MacNeil říká o schopnosti televize vynutit si pozornost toto: „Mnohotvárnost televize se stává narkotikem, nikoli stimulem. Její mnohonásobné a kaleidoskopické působení nás nutí sledovat ji. Krátce řečeno, přílišné dívání se na televizi si usurpuje jeden z nejdrahocennějších darů, které člověk má, schopnost koncentrace, které se takto pasivně vzdáváme.

Podle dr. Healyové může televize vyvolávat „neutrální pasivitu“ a snižovat schopnost něco si zapamatovat. Dr. Jennings Bryant z Alabamské univerzity zjistil, že sledování množství programů, které probíhají v rychlém tempu, „snižuje pozornost“. Současně se následně snižuje schopnost číst a řešit rébusy. Takové programy pak „formují děti, které jsou nastaveny na vyhledávání vzrušení do té míry, že se pro ně učení dostává na druhou kolej.“

Tíha důkazů svědčí o tom, že sledování televize snižuje kreativitu. Je to důsledkem faktu, že si televize získává pozornost z velké míry prostřednictvím mechanismů vzrušení, a nikoliv stimulací intelektu. Náhlé vizuální a sluchové stimuly, které televize přináší, se navíc mohou rychle stát narkotikem, jež vypíná vyšší mozková centra pro učení, soustředění a motivaci.

Fascinující a otupující účinek televize dobře popsal Robert MacNeil: „Problém televize je, že ničí soustředěnost. Prakticky cokoliv, co je v životě zajímavé a co přináší uspokojení, vyžaduje vynaložení určitého konstruktivního a stálého úsilí. Televize však žádné úsilí nevyžaduje. Podává nám okamžité uspokojení. Baví nás jen kvůli zábavě, aby čas uplynul bez námahy a jakýchkoliv starosti.“

Z knihy Vicki Griffinové a spol. Cesta ke svobodě. Vydal Advent-Orion.