Temelín, protože Fukušima

Na rozdíl od Německa se tuzemským odpůrcům jádra český projaderný konsenzus zvrátit nepodařilo.

Kdyby byli odpůrci jaderné energetiky navýsost škodolibí, nemohli by si přát lepší argument, než který jim od letošního 11. března poskytla havárie jaderné elektrárny v japonské Fukušimě. Zlověstné záběry poškozených reaktorů, zoufalství uprchlíků, liduprázné vesnice a vlnitý plech sténající ve větru vskutku neudělaly plánům na nové atomové elektrárny dobrou reklamu. Celý svět si mohl názorně představit, jak draho může vyjít údajně ta nejlevnější, tedy jaderná energie.

Zahraniční experti v průběhu března a dubna hrobovým hlasem hovořili o konci takzvané jaderné renesance, která měla po dvaceti letech stagnace opět roztočit nukleární byznys. V Německu dokonce předsedkyně spolkové vlády Angela Merkelová pod tlakem anti-atomkraftové veřejnosti strachy zezelenala a slíbila (nedávno odložené) kompletní odstavení německých jaderných elektráren do roku 2022. U nás ovšem diskuse o rizikovosti jaderné energetiky poměrně záhy uvízla v tekutých mediálních píscích, nanesených větrem pro-jaderných politiků, odborníků, lobbistů či novinářů. Navzdory tomu, že média u nás i v Německu fungují v principu podobně, dopadla po-fukušimská debata o jádru opačně. Proč?

Fukušimská telenovela

Pokud bychom měli přirovnávat, pak média se katastrofami živí podobně, jako se kondor andský živí mršinami uhynulých zvířat. Pokud je katastrofa dlouhodobá a v průběhu času se vyvíjí, jako tomu bylo ve Fukušimě, mediální hostina může trvat až několik týdnů, přičemž některé vybrané kousky skončí v mrazáku, aby se odtud mohly při další vhodné příležitosti vytáhnout.

Šťavnaté vnitřnosti katastrofy ovšem na rozdíl od kondorů novináři nepožírají sami, ale servírují je čtenářům, posluchačům a divákům ve formě propracovaného zpravodajsko-publicistického mixu. Ten se skládá z řady ingrediencí. Gruntem jsou samozřejmě fakta z místa katastrofy a blízkého okolí, nesmí ovšem chybět ani citační a názorová obloha od expertů, politiků a dalších takzvaných talking heads (mluvících hlav), kteří podle názoru novinářů mají ke katastrofě co říci. Logika je jednoduchá: zpočátku se píše hlavně o tom, co se stalo, později, pokud se neděje nic zásadně nového, proč se to stalo a co to znamená. Pokud je mix úspěšný, zvýší se mediálním dravcům sledovanost, příjmy z inzerce i profesionální respekt kolegů.

S tím, jak v posledních dekádách ve zpravodajství postupně narůstá důraz na „lidské příběhy", a tedy na emoce, se zážitek konzumování v čase se rozvíjejících katastrof čím dál víc podobá zážitku sledování telenovely: nejde ani tak o zápletku, která se stejně bez hlubšího smyslu plahočí ode zdi ke zdi, ale právě o emoce, které mohou diváci s postavami sdílet. V případě Fukušimy jsme se tak mohli vžívat do situace lidí z okolí, kterým zemětřesení, tsunami a radiace zamořily domovy, nebo do situace záchranářů, kteří do zdivočelé elektrárny odcházeli zabraňovat nejhoršímu s tím, že se z nich pravděpodobně dříve či později stanou mrtví hrdinové.

A samozřejmě si také představovat, co by se stalo, kdyby podobně jako Fukušima začal řádit Temelín nebo Dukovany.

„Na rozdíl od Japonců můžeme být v klidu"

Jak už je zavedeným zvykem, argumentačního souboje ohledně bezpečnosti jaderné energetiky se skutečně zúčastnily dva jasně ohraničitelné tábory, přičemž většina politiků, lidé „od jádra" a také většina novinářů stála na straně atomu, zatímco argumenty proti jádru prezentovali zejména ekologové, ovšem (vzhledem k japonskému kontextu překvapivě) nepříliš často.

Vzhledem k českému mediálnímu kontextu však o překvapení samozřejmě nejde. Jak zjistila analýza firmy Newton Media, čtyři hlavní názorotvorné deníky (MF Dnes, Právo, Lidové noviny a Hospodářské noviny) od začátku Nečasovy vlády do konce března letošního roku (připomeňme, že k fukušimské havárii došlo 11. března) publikovaly patnáct publicistických textů, jejichž autoři vyjádřili z jaderné energetiky obavy, přičemž na to, aby se Fukušima stala nejčastějším argumentem proti jádru za celé sledované období, stačily pouhé dva březnové týdny. Jenomže od loňského léta se naopak 32 článků (z toho šestnáct v MF Dnes) vyjadřovalo ve prospěch rozšíření Temelína, přičemž nejčastějším argumentem pro jeho dostavbu byla paradoxně bezpečnost. Ovšem bezpečnost energetická.

Podobně tomu bylo i ve zpravodajství, v němž byl popis agonie fukušimských reaktorů standardně doplňován dotazy na vládní politiky a jaderné znalce ohledně ne/bezpečnosti Temelína, případně Dukovan, ovšem nikoliv již reakcemi ekologů, jejichž názor je zpravidla opačný. „Na rozdíl od Japonců můžeme být v klidu," shrnul vše podstatné hned v první větě jednoho z prvních článků tohoto typu (Slabina elektráren: blackout, MF Dnes 14. 3. 2011) jeho autor Ondřej Šťastný. Česká televize tuto základní tezi rozvedla ústy redaktorky pořadu Ekonomika ČT24 Michaly Hegertové do takřka kanonické podoby: „O bezpečnosti českých jaderných elektráren Temelín a Dukovany není pochyb. Po dnešním jednání vlády to prohlásil premiér Petr Nečas. Podle předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dany Drábové navíc není rozumné přijímat unáhlené závěry. Únik radiace japonské elektrárny Fukušima do ovzduší navíc nemůže Čechy žádným způsobem ohrozit."

Nižší výskyt odpůrců jádra lze vysvětlit tím, že jaderné lobby se zkrátka podařilo v médiích stejně jako u veřejnosti udržet konsenzus o tom, že jádro je dobré, levné a bezpečné. A to konsenzus natolik nezničitelný, že i po Fukušimě jsou podle průzkumu společnosti Ipsos Tambor dvě třetiny obyvatel Česka stále pro jadernou energii. Nabízí se ale také alternativní vysvětlení, vycházející ze samotné mediální logiky: „protijaderníci" nebyli citování proto, že za všech okolností a na jakoukoliv jobovku ohledně jádra zareagují pokaždé stejně: prohlásí, že jaderná energetika je v principu nebezpečná, a atomové elektrárny by se proto měly co nejdřív zavřít. Což je fakt nuda. I docela „pruda" - vzhledem k nepopulárnímu eko-dovětku, že bychom místo jádra měli spoléhat na soláry (Pryč se solárními cary!), větrníky (Hyzdí naši malebnou krajinu!) nebo biomasu (Největší omyl v dějinách!).

Ve srovnání s nimi čeští jaderní experti sice také v podstatě říkali stále totéž -- navzdory tomu, co se stalo ve Fukušimě, jsou Dukovany i Temelín, potažmo jaderná energetika ou kej -- , ovšem vzhledem ke stále se prohlubujícím potížím ve Fukušimě byli ve svých odpovědích nuceni k větší kreativitě. S každým novým únikem radioaktivity či výbuchem vodíku totiž museli národ ujistit, že něco takového se u nás opravdu, ale opravdu stát nemůže.

Lokalizace katastrofy

Jádro naší post-fukušimské diskuse o jaderné energetice spočívalo v zápasu o to, zda je možné příběh Fukušimy zobecnit na všechny jaderné elektrárny, a tedy i na Temelín, Dukovany a plánované Blahutovice. Argumentem odpůrců jádra na obecné rovině bylo, že jaderné elektrárny coby složitá zařízení mohou selhat už jen v principu, a vzhledem k následkům, které fukušimská katastrofa názorně ilustruje, by bylo lepší od jaderné energetiky výhledově ustoupit. V konkrétní rovině se argumentovalo účelovým přístupem jaderné lobby (ČEZ, spřátelení politici a státní úředníci, jaderní experti), kteří mají bez ohledu na velikost rizika sklony tato rizika bagatelizovat, takže se jim nedá věřit.

Konkrétním protiargumentem zastánců jádra naopak byly náročné bezpečnostní testy, které české jaderné elektrárny splnily, a skutečnost, že vzhledem ke geologickému podloží a geografické poloze u nás tsunami ani zemětřesení nehrozí (a tedy jsme v bezpečí). V obecné rovině se nám pro změnu dostalo poučení, že jiná rizika, o kterých se nemluví, jsou ve skutečnosti s riziky jaderné energie srovnatelná (a nebezpečí se tedy stejně nevyhneme).
Pokud zůstaneme na teoretické rovině, nelze nezmínit, že tomuto argumentu se ve své knize Riziková společnost (v nakladatelství SLON letos vyšlo druhé vydání) podrobně věnuje sociolog Ulrich Beck, podle kterého je na podobném vytváření a následném neomylném „řešení" rizik současná společnost pevně založena. K tak radikálnímu závěru ovšem mediální diskuse nedospěla.

Projaderný status quo se nepodařilo zvrátit i kvůli přehnaně katastrofické rétorice některých médií. Jaderní experti tak dostali příležitost fámy o radioaktivním mraku blížícím se k České republice s labužnickým úsměvem vyvrátit.

Sázka na jádro je tak opravdu sázka na jistotu: dokud se nic nestane, budou přátelé jádra nebezpečí bagatelizovat. A jakmile něco vybouchne, všem se nám upřímně omluví. „Je mi to velice líto. Takový omyl se už nebude opakovat," řekl viceprezident firmy TEPCO Sakae Muto týden po zemětřesení.

Jan Miessler a Vít Kouřil, z časopisu Sedmá generace, redakčně kráceno