Ticho při jídle

Ouvej! To mne opravdu zasáhlo, tím spíše, že to byla smutná pravda. Se dvěma malými dětmi, zaměstnáním a domem, který jsem musela udržovat v pořádku, jsem se opravdu cítila na pokraji svých sil, stále ve spěchu, abych udělala další věc na seznamu věcí, které je potřeba vykonat. Čas byl vzácnou komoditou a nehodlala jsem ztratit ani minutu tím, že se posadím, abych se zamyslela anebo jej utrácela nějakým jiným způsobem. Odpočinout si zkrátka nepřicházelo v úvahu.

To, jak mne má dcerka napodobila, mne však přimělo zamyslet se nad mými rozhodnutími. Žila jsem opravdu život ve spěchu? A jaký vliv má ta uspěchanost na moje děti, na mé manželství, na můj duchovní život? Už uplynuly celé roky od chvíle, kdy jsem si našla čas, abych se zastavila a dovolila si delší než minutovou přestávku na modlitbu.

Nedokázala jsem si vzpomenout, kdy jsme si s manželem naposledy vyšli na rande. A to nejhorší bylo, že v čase, který jsem trávila se svými dětmi, jsem neustále myslela jen na to, co mám dělat dál. Byla jsem tak pohlcena neutuchající vlastní aktivitou, že jsem se nedokázala radovat z času stráveného s vlastní rodinou ani s Bohem.

Spěcháme opravdu příliš mnoho? Žijeme skutečně jak na běžícím pásu? Proč vlastně pořád tak spěcháme? Proč se nedokážeme ztišit a vnímat Boha, jeden druhého, sami sebe? Když jsem analyzovala vlastní situaci, přišla jsem na několik faktorů, které přispěly k nadzvukové rychlosti mého života. Možná některé z nich budou i vám povědomé.

Měla jsem velké nároky
Byla jsem úspěšným člověkem. Ráda jsem dělala hodně věcí a dělala je dobře. Odmítala jsem se smířit s domovem, který by byl uklizen jen napůl či s pracovním úkolem, dokud nebyl dotažen až do konce. Pracovala jsem tvrdě a vynakládala jsem všechny síly. Nic by se nestalo, kdybych nechala smetí čekat, vařila jednoduchá jídla a nepracovala soustavně přesčas. Velké nároky mohou být pozitivní, ale když je jich příliš mnoho, takže narušují i samotný niterný životní rytmus, je potřeba se zastavit a spočítat si, co vás váš uspěchaný život stojí. Co je pro vás vlastně důležité? To je něco, na co byste si měli udělat čas.

Cítila jsem se provinile, když jsem řekla ne
Myslela jsem, že můžu udělat všechno pro kohokoliv. Ale mýlila jsem se. Musela jsem nechat některé věci být, i takové, které mne těšily a které jsem dělala dobře! Není nic špatného na tom, říct ne. Raději dělejte pár věcí pořádně než řadu věcí s nechutí. Pocit viny může být přítelem i nepřítelem, nechte jej, ať vás vede k tomu, co po vás chce Bůh, a zapomeňte na to, co není pro vás dobré.

Neměla jsem žádný systém
Kolikrát způsobil můj spěch, že jsem něco zapomněla? Kolikrát jsem se dostala do takového stresu, že jsem se zapomněla otočit doprava a nechala jsem důležité papíry doma, anebo jsem zapomněla, že mám koupit džus? Moje uspěchanost mi bránila být dobře organizovaná. Když jsem si začala vypracovávat plány a mapovat, co vlastně celý den dělám, pomohlo mi to vykonávat úkoly efektivněji.

Nežádala jsem o pomoc
Můj drahý manžel byl hned vedle, připravený, ochotný a schopný mi pomoci s domácími pracemi, s dětmi i dalšími věcmi. Já jsem ale byla hrdá, konec konců je to moje práce, nebo ne? Žádná máma není však osamělým ostrovem. Hledejte oporu ve svých přátelích, v manželském partnerovi, v církevním nebo jiném společenství.

Nechtěla jsem, aby si někdo myslel, že jsem líná
Pocházím z rodiny tvrdě pracujících žen, ve které představa sednout si a přečíst si knížku byla jasnou ztrátou času. Byla jsem hrdá na to, že dokážu tvrdě pracovat. Musela jsem si tedy předefinovat, co to znamená být dobrou matkou, manželkou a křesťankou. Musela jsem si dovolit, že nemusím pracovat tak moc. To bylo těžké! Je tak obtížné vymanit se z rodinných šablon. Musela jsem se přinutit si sednout a užívat si života. Musela jsem si naplánovat, že nebudu tolik zaměstnaná! Naplánujte si, že zbytek dnešního dne prožijete v klidu. Budete překvapeni, jak to osvěží váš pohled na život.

Byla jsem mučednice
Myslela jsem si, že mojí rolí v životě je obětovat se pro druhé - na úkor sebe samé. Myslela jsem si, že musím procházet životem bez odpočinku, abych potěšila lidi kolem mne. Jak jsem se mýlila! Jak málo jsem si byla vědoma toho, že můj mučednický postoj mne vzdaloval od těch, které jsem milovala. Je těžké mít vztah s někým, kdo stále něco dělá. Je mnohem lepší být manželkou, matkou a Božím dítětem, než neustále běhat okolo, aby všichni lidé viděli, kolik toho děláte. Někdy se jedná prostě o pokus dokázat sám sobě svoji hodnotu, i když to ve skutečnosti není nutné.

Boha jsem odstavila na vedlejší kolej
Bůh byl pro mne důležitý, vždyť moje nadbytečná zaměstnanost mj. souvisela i s mými funkcemi v křesťanském sboru. Opomíjela jsem však trávení osobního času s Bohem. Neměla jsem čas na to napsat do duchovního časopisu, čas přemýšlet, naslouchat Božímu Duchu. Neměla jsem však vnitřní klid. Zuřivě jsem kráčela vpřed - ale bez pastýře. Bůh musí být na prvním místě, nezávisle na tom, jaké je vaše pracovní vytížení, jinak se vám všechno rozpadne na kousky.
Uplynulo už deset let od toho dne, kdy jsem pozorovala svoji malou dcerku. Hodně se toho od toho dne stalo, jedna věc však zůstává: snažím se najít si každý den tichou chvilku, posadit se a rozmlouvat s Bohem. Když to neudělám, čas mne polapí do dalšího svého víru - a já se jenom divím, kam se poděl.

Udělejte si čas na rodinu, přátele a na Boha. Každá věc má svůj čas, zvlášť čas k odpočinku a k obnovení vnitřního klidu.

Malinda Fillingim, Vibrant Life, September/October 2003