Úcta, kterou potřebuje

Když se žena pouští do svého manžela s opakovanými výtkami a peskováním, je to zaručený způsob, jak mu nejen lézt na nervy, ale také s ním jednat neuctivě. Manželky to však většinou nevidí. Napravování je součást jejich povahy jako matek. Naneštěstí mají sklon vychovávat i své muže.

Když jsem seděla na konferenci a poslouchala, co jste říkal o projevování lásky manželce, neměla jsem s ničím z toho sebemenší problém. Když jste pak v sobotu začal mluvit o úctě a jejím nedostatku, upřímně řečeno mě to zarazilo. Tolik jsem se soustředila na to, proč mi nedokáže porozumět, že mi úplně uniklo, že si připadá ponižovaný. Myslím, že to, co jste říkal, o mně platí obzvlášť. Jako matka malých dětí se věčně snažím naučit je rozlišovat mezi správným a nesprávným. Vůbec jsem si neuvědomila, že to přenáším i na svého manžela. Abych pravdu řekla, myslím, že můj manžel ani nedokáže vyjádřit, jaké pocity v něm moje chování vyvolávalo.

Když žena plísní svého manžela, snaží se jen přispět k nápravě, napomoci k udržení rovnováhy. Není pochyb o tom, že muži občas takovou pomoc potřebují. Když však muži začne připadat, že to, co jeho manželka říká, z něho dělá malé dítě, které dostává za vyučenou, může to být problém.

Nemusí pak vnímat manželčino srdce; slyší jen její slova, která mu sdělují, že se na něho dívá spatra. Budeme-li parafrázovat text z knihy Přísloví, raději by žil na poušti než s touto ženou, která ho takhle rozčiluje. Přestože mnohé ženy nechtějí být neuctivé, svým manželům se tak jeví, a tak se jejich muži uchýlí k odmítání spolupráce.

Ptal jsem se řady podnikatelů: „Chcete, aby vám vaši společníci projevovali lásku, nebo úctu?“ Všichni se smáli a odpovídali: „Na jejich lásce mi celkem nezáleží, ale aby si mě vážili? To rozhodně ano!“ Ať už to je správně nebo ne, muži vnímají svět kolem sebe skrze úctuúctu - a manželčin mírnější tón hlasu a přívětivější výraz obličeje mohou pro její manželství udělat víc, než si sama umí představit.

Sára před časem mluvila s jednou ženou o tom, jak ovládnout její jedovaté slovní výpady vůči manželovi. Ta žena mu dávala najevo své pohrdání, ačkoli věděla, že to není moudré. Její muž však dělal věci, které ji nesmírně rozčilovaly. Podle jejího názoru byl problém pouze na jeho straně. Nikdy pořádně neuklidil v kuchyni, nádobí do myčky nerovnal správně a neuklízel po sobě tak, jak očekávala, a proto začala být mrzutá a negativní. Ta žena slyšela, co se jí Sára snažila říci, ale její hněv a zraněnost byly silnější.

Sára jí tedy položila otázku, kterou klade mnoha ženám, když na naše konference přijedou plné pohrdání svými manželi: „Co kdyby se váš syn, až vyroste, oženil s někým, jako jste vy?“ Celá zaražená se podívala na Sáru s otevřenými ústy. Poprvé jí to došlo! V žádném případě by nechtěla, aby nějaká žena jednala s jejím synem tak, jako ona jedná se svým manželem. Uvědomila si, že až se její syn ožení, kdyby s ním jeho manželka jednala s takovým hněvem a pohrdáním, deptalo by ho to a brzy by skončil v pocitech naprosté prohry. Když to uslyšela takto, získala úplně jiný pohled. Uviděla sama sebe jasněji než kdy dřív a slíbila, že se změní.

Tato paní je typickým příkladem mnoha žen, které přicházejí na naše konference. Mají smíšené pocity. Své muže milují, to ano, ale váží si jich? Ne. Proto ženy neustále povzbuzuji, aby si položily otázku: „Vyzní to, co se chystám říci nebo udělat, jako uctivé, nebo neuctivé?“ To manželku uchrání před tím, aby její příliš negativní vystupování zkreslilo úmysly jejího srdce.

To, že muži potřebují úctu, je pro mnoho žen zcela nová informace. Když na seminářích ženám říkám, že Bible manželkám přikazuje, aby svým mužům prokazovaly bezpodmínečnou úctu, dívají se na mne nevěřícně. Jejich zmatku rozumím. Jsou tak výrazně utvořeny pro lásku a naše kultura klade na lásku tak veliký důraz, že ve skutečnosti neznají muže, které si vzali. Často reagují slovy: „Tohle mi je úplně cizí.“ A právě to je problém. Když žena nemluví „jazykem úcty“, muž po chvíli ztratí o komunikaci s ní zájem. Kdo by si chtěl povídat s někým, kdo nemluví jeho jazykem? Manžel tedy zmlkne a stáhne se. Dokonce, i když ženám řekneme, že jejich muži mají pocit: „Moje žena si mě neváží“, jejich reakce je: „Co to s tím má společného?“ Odpověď samozřejmě zní: všechno.

Je nejvyšší čas, aby ženy začaly objevovat, jak se jejich manželé doopravdy cítí. Jedna žena prožila šok, když se svého muže zeptala: „Chceš, abych ti říkala, že tě miluji, nebo že si tě vážím?“ Bez váhání jí odpověděl: „Že si mě vážíš.“ Nevěřila svým uším.

Vůbec si neuvědomovala, že ačkoli její lásku potřebuje, chybí mu především ujištění o její úctě. Naučit se to je pro mnoho žen těžké a mrzí mě, že při tom musí prožít nejrůznější pocity od údivu až po stud. O zahanbení žen nám opravdu nejde. Naopak, naše poselství o lásce a úctě má ženám pomoci uvidět, že jejich velcí, silní manželé ve skutečnosti potřebují něco, co jim jejich ženy mohou dát – úctu. Když muž dostává od manželky bezpodmínečnou úctu, všechny láskyplné pocity se vrátí a začne své ženě projevovat lásku tak, jak v to vždycky doufala.

O své potřebě úcty však nevědí ani muži. Dokonce významní vedoucí zběhlí v hodnocení mnoha různých lidí v nejrůznějších situacích ne- jsou vždy v obraze ohledně toho, co vyvolává některé jejich reakce v jejich manželství.

Před časem se naší konference zúčastnil výkonný předseda jedné velké společnosti, a když přemýšlelo tom, co slyšel, uvědomil si, že na svou ženu reaguje negativně proto, že si připadá znevažovaný. Začal jí to sdělovat, a i když to nějaký čas vyvolávalo určité napětí, nakonec jim to přineslo hlubší vzájemné porozumění. Napsalo tom:

„Pomáhá nám to oběma. Když pokorně vyjádřím svoje pocity, oba víme, co se děje, místo abych prostě jen ztratil náladu a uzavřel se do sebe. Teď, když se mi snaží porozumět, mi její volání, abych pochopil její potřebu lásky, opravdu dává smysl. Připadá mi to jasné.“

Mám známého s doktorátem v oboru pedagogické psychologie, Když jsme spolu procházeli materiál týkající se „kruhu šílenství“, řekl mi: „Přesně takhle se cítím, když se mezi námi s manželkou dojdi k nějakému sporu. Celá léta jsem něco takového v hloubi duše cítil, ale netušil jsem, co to je. lmpulzivně jsem na to reagoval, ale ani den z nás nevěděl na co.“

Výpovědi těchto mužů mají společné to, že neuměli vyjádřit potřebu úcty, ale když na ni byli upozorněni, pochopili to. Předtím

možná občas pomysleli: Takovou neúctu si nezasloužím. Rychle však tyto pocity potlačili. Pro dnešní muže to je celkem tylJické, proto- že společnost jim říká, že pocity zneuctění není správne vyjadřovat, a kdyby se toho odvážili, jejich ženy by to nepřijaly; protože by jim to připadalo „arogantní“.

Dalším faktorem, který muži brání vyjádřit svou Potřebu úcty, může být to, že od manželky slyší: „Nezasloužíš si, abych si tě vážila.“ Když je mužův slovník odmítán a jeho postoj kritizován jako aro- gantní, zanedlouho svou základní potřebu úcty zasune do přihrádky s označením „nevyndávat“. Tam také zůstane - když mu však jiná žena vyjádří obdiv, potom pozor! Jak se mi jedna žena svěřila poté, co její manžel sklouzl do mimomanželského poměru:

„Uvědomila jsem si, že mě manžel s tou ženou nepodvedl kvůli tomu, jak vypadá, jakou má osobnost nebo že by něčím byla tak skvělá, ale spíš proto, že byla jeho nadšeným publikem. Považovala ho za supermana. Všechno, co jí řekl, pro ni bylo duchaplné; všechno, co udělal, bylo dokonalé. V jejích očích byl tím nejšikovnějším, nejinteligentnějším a nejzábavnějším mužem na světě. Potřeboval povzbudit sebevědomí a ona byla připravená a ochotná to udělat.“

Jsou láska a úcta totéž?

Řada žen mi říká: „Úcta a láska jsou to samé.“ Na to jim odpovídám: „Ne, nejsou a vy to víte. Například si vážíte svého šéfa, ale nemilujete ho.“ Když se jako poradce věnuji manželským párům, stává se, že žena v přítomnosti svého manžela bez problémů prohlásí: „Já manžela miluji, ale necítím k němu žádnou úctu.“ Když to ale obrátím a zeptám se žen, jak by se cítily, kdyby jim manžel řekl: „Vážím si tě, ale nemiluji tě,“ jsou zděšeny. Zvolají: „To by mě zničilo.“ Jedné ženy jsem se zeptal: „Jak dlouho by vám trvalo, než byste se z toho vzpamatovala?“ Bez váhání odpověděla: „Celou věčnost.“

Typická žena by byla připravena k boji, kdyby uslyšela „Vážím si tě, ale nemiluji tě.“ Něco takového je tabu. Vnímala by svého manžela jako velice chladného člověka. Tatáž žena však dokáže manželovi bez zábran říci (anebo beze slov vyjádřit): „Miluji tě, ale nevážím si tě.“ Nechápe, že tato její poznámka může být pro něho stejně zničující a že i jemu bude trvat „celou věčnost“, než se z ní vzpamatuje. Jde o to, že muži a ženy mají potřeby, které jsou opravdu rovnocenné. Ona potřebuje bezpodmínečnou lásku, on bezpodmínečnou úctu.

To všechno by mělo být jasné, ne?

Skoro pokaždé, když s mojí ženou Sárou vedeme seminář o souvislosti mezi láskou a úctou, nám lidé říkají: „No samozřejmě; to je přece jasné.“ A potom buď muž, nebo žena dodá: „Ale proč to moje drahá polovička nechápe?“ Ať už je tím, kdo „to nechápe“, muž nebo žena, odpověď je stejná: často nevidíme to, co je očividné.

Podomní obchodník zazvonil a čekal. Otevřít mu přišel chlapec, který vypadal asi tak na desetiletého, Kouřil ten největší doutník, jaký obchodník kdy viděl. Po několika vteřinách zaraženého mlčení se obchodník nakonec zeptal: „Máš doma maminku?“ Desetiletý několikrát zabafal, vyfoukl kouř obchodníkovi do obličeje a pronesl: „Co myslíte?“

A o to jde. Kdyby ten obchodník býval aspoň trochu přemýšlel, byl by věděl, že jeho matka doma není. Z nějakého důvodu však ne vždy přemýšlíme, zejména pokud nás něco šokuje nebo odvádí naši pozornost. Když se žena cítí být nemilovaná, může to být pro její srdce takový šok, že vůbec nevnímá své neuctivé reakce vůči manželovi, přestože by je každý přihlížející muž zaznamenal na první pohled. Když si muž připadá znevažovaný, může ho to tak rychle rozzlobit, že nevidí, jak nelaskavě reaguje, přestože by to pro jakoukoli ženu bylo očividné. Slova moudrosti pro všechny manžely a manželky znějí: Snadněji vidíme, co nám dělá ten druhý, než to, co děláme my jemu.

Když hledáme, jak vystoupit z tohoto začarovaného kruhu, pomůže vzpomenout si, že muži mají přikázáno milovat, protože jim láska není přirozená, a že naproti tomu ženy mají přikázáno chovat své muže v úctě, protože jim není přirozená úcta. Aby spojení mezi láskou a úctou dávalo smysl a mohlo v manželství fungovat, musí si zejména žena podrobit veškeré pocity, že si její muž musí její úctu zasloužit.

I muži mají samozřejmě před sebou svůj díl práce. Protože se cítí být znevažováni, mohou přestat vidět manželčino srdce. Tváří v tvář tomu, co se jeví jako pohrdání, je snadné pozbýt láskyplné pocity. Je však jejím cílem dostat vás pod pantofel? I když je neprávem protivná, není to důvod, proč by se čestný muž neměl řídit Božím příkazem milovat svou manželku. Naléhavě jej žádám: Miluj svou manželku. Vždy se snaž vidět, co má ve svém nejhlubším nitru.

Má-li muž vůbec nějakou čest a dobrou vůli, musí se chopit svého úkolu a začít řešit, co znamená „projevovat lásku“. Musí přitom zvítězit nad veškerým strachem z pohrdání své manželky. Její kritické připomínky ve skutečnosti vůbec nemusí znamenat opovržení; představují jen její volání: „Prosím, dávej mi najevo svou lásku.“ Když muž dokáže toto volání dešifrovat a reaguje na svou ženu s pochopením a láskou, prožije radost ze spravedlivého a vyváženého přístupu k manželství a jeho láskyplné pocity se opět vrátí.

Z knihy Emersona Eggerichse Láska a úcta. Vydalo nakladatelství Návrat domů.