Umění naslouchat

Podívejme se například na chování jedné trochu moc podezřívavé manželky; někdy otvírá manželovy dopisy. Ten nad tím vrtí hlavou: „Nechápu, jak v sobě může mít tak málo úcty." Je nutné, abychom si ujasnili, kde začíná nedůvěra a proč v některých případech neustále narůstá.

Nebo se zamyslete nad počínáním otce, který trvá na tom, že jeho syn se musí stát inženýrem. Jeho matka naopak říká: „Pro syna by to byla jen ztráta času. Nemá na to buňky. Zajímá ho hudba, hlavně džez. Je to nerozum, já svého muže nechápu." V tomto případě by bylo důležité zjistit, jaké události v otcově životě způsobily, že tak tvrdohlavě prosazuje své přání mít ze svého syna inženýra.

„Nechápu svou ženu," říká zase jiný manžel, „stěžuje si na únavu, a přitom si nikdy večer nejde včas lehnout. Pobíhá kolem a dělá milion neužitečných věcí. Je zbytečné, abych jí říkal, že má jít do postele. Nic to nepomáhá. Už mě tou svou hloupostí ničí." Tady by bylo třeba zjistit, proč je jeho manželka po večerech tak nervózně aktivní.

Jindy si zase stěžuje žena: „Nechápu, proč je pro mého muže tak těžké ráno vstávat. Nestačí, když ho vzbudím jednou. Když konečně vstane, nemá už čas ani na snídani a stejně většinou přijde do kanceláře pozdě. Ještě ho kvůli tomu vyhodí z práce. Prostě to nechápu." Tady by bylo zajímavé vědět, proč se tomuto muži ráno tak těžko vstává. Nejspíš to neví ani on sám. Uvědomuje si pouze to, že už ho kvůli tomu před lety hubovala jeho matka a že všechna jeho předsevzetí, že se polepší, vyšla naprázdno.

Výraz „nechápu" ve skutečnosti znamená „nechápu, jak je možné, že se můj manžel ode mě tolik liší, že myslí, cítí i jedná jiným způsobem než já." Manžel v tomto přístupu pochopitelně cítí kritiku, odsouzení a zavržení. Toho se bojíme všichni, protože nikdo není úplně spokojen sám se sebou. Zvlášť citliví jsme na nedostatky, o nichž si sami myslíme, že jsou hloupé, ale jež se nám nedaří překonat, i když se o to poctivě snažíme.

A za druhé máme strach z toho, že nám náš partner bude radit. Vezměme si například manžela, který má nějaké problémy v kanceláři. Sotva se o tom zmíní své ženě, ta, v horlivé snaze mu pomoci, unáhleně odpoví: „Musíš se bezpodmínečně zbavit toho neschopného spolupracovníka. Musíš stát na svém, nebo si z tebe udělá rohožku. Kolikrát už jsem ti říkala, že jsi na něj moc měkký! Jdi a nahlas to na ředitelství..." Jinými slovy: spustí na něj vodopád nepoužitelných rad. Tato žena si neuvědomuje složitost problému, který její manžel musí řešit. A jemu připadá, že žena viní ze všech těžkostí jeho a že se k němu chová jako k malému klukovi.

Manžel chtěl své ženě odhalit pocity úzkosti, které má, ale po její rázné odpovědi se stáhne do sebe. Manželka zklamala jeho naděje ještě dřív, než jí mohl objasnit všechny aspekty tohoto ožehavého problému. Žena měla dobrý úmysl, ale všechno zkazila tím, že odpověděla příliš rychle. Měla raději déle naslouchat a pokusit se vše lépe pochopit.

Tragické na tom je, že se snažila svému muži pomoci. Jednou z nejvznešenějších funkcí manželky je totiž utěšovat muže při všech ranách, které v životě utrží. Avšak při tomto utěšování není třeba říkat příliš mnoho slov. Stačí jen vyslechnout, pochopit a milovat. Podívejte se na matku, když se jí plačící dítě schoulí do klína. Neřekne ani slovo, a přece dítěti ve chvilce oschnou slzy, seskočí dolů, široce se usměje a znovu zamíří do světa, kde dostane další rány. A v každém muži, i když vypadá sebevznešeněji a sebesilněji, zůstává něco z dítěte, které potřebuje čas od času utěšit.

Deset let poté možná tato žena přijde do mé ordinace a řekne: „Kdykoli přijde někdo na návštěvu, můj muž mluví stále jen o své práci. Jedině tak se o ní něco dovím. A já bych tak ráda věděla, co v práci dělá. Když jsme sami, nikdy mi nic neřekne. Někdy cítím, že je celý ustaraný. Ale když se ho zeptám, řekne mi, že bych to nepochopila" Tato žena si neuvědomuje, že je tím sama vinna, protože svému muži hned zpočátku znemožnila vylít si u ní své srdce.

Lidé jsou vždy mnohem citlivější, než si o nich myslíme. Muže lze často zranit zrovna tak snadno jako ženy, přestože to lépe skrývají. Z udílení rad mají stejně velký strach jako z kritiky. Cítí k tomu úplně stejný odpor. Žena, pro kterou je vše okamžitě jasné a která manželovi ihned vysvětlí, jak se musí chovat, aby uspěl, ať už je problém jakýkoli -taková žena na svého manžela působí dojmem, že ho považuje za neschopného. A s tím se žádný muž nemůže vyrovnat.

Samozřejmě že totéž platí i o manželovi, který příliš pohotově odpoví na problémy, s nimiž se mu svěřila jeho žena, a který jí chce dát dobrou radu. Manželka může mít například konflikt se sousedem, jenž se po ní ve výtahu neslušně díval nebo pronesl nějakou jedovatou poznámku. „Neber to tak vážně," odpoví okamžitě manžel, „to přece není nic důležitého. Ty všechno příliš prožíváš!" Ženě pak připadá, že ji manžel nechápe. Dokonce se jí zdá, že muž stojí spíš při sousedovi - místo aby ji bránil. K sousedovým každodenním urážkám se tak stane ještě citlivější. Navíc už se tohoto břemene nebude moci zbavit ani tak, že se svěří svému manželovi.

Abychom svého druha opravdu chápali, musíme umět naslouchat, ne odpovídat. Musíme umět naslouchat dlouze a pozorně. Abychom mohli pomoci člověku, který chce před námi otevřít své srdce, musíme mu dát čas, příliš ho netrápit otázkami, pouze ho opatrně vést k tomu, aby své prožitky co nejlépe vyjádřil. A hlavně nesmíme působit dojmem, že víme lépe než on, co má dělat. V opačném případě ho donutíme, aby se stáhl do sebe. Stejného výsledku dosáhneme i přílišnou kritikou, protože člověk, který nám chce otevřít své nitro, je velice zranitelný.

Někteří manželé říkají: „Nechci své ženě zbytečně přidělávat starosti. Své problémy si srovnám sám." Tito muži to možná myslí dobře, ale klamou jen sami sebe. K vnitřnímu zablokování důvěry vedou vždycky hlubší důvody. V každém případě je to znamením, že manželé už spolu nesdílí všechno. Manželka unese jakoukoli starost, pokud za sebou cítí podporu svého manžela, a společně s ním snese jakoukoli ránu. Pro ženu je možná nejhorší starostí to, když vidí, jak její manžel klesá pod nějakými problémy, a ona je nemůže sdílet s ním. V tomto světě je mnoho nepochopených lidí. Když se na ně ale podíváme zblízka, zjistíme, že všichni si tím jsou alespoň zčásti vinni sami. Jestliže je nikdo nechápe, je to proto, že se nikdy nikomu nesvěřují.

Proč mi ale v ordinaci tolik lidí říká: „Vám se mohu svěřit, protože vy mi rozumíte"? Je to však jinak, než si myslí. Rozumím jim, protože se mi svěřili. Rozumím jim lépe než jejich životní partneři, protože mi řeknou vše, co před nimi tají. Lékař jim připadá neutrální. Celé jeho povolání ho zbavuje touhy odsuzovat druhé a přesvědčuje ho, že může jen stěží někomu poradit, pokud ten dotyčný není ochoten se podle jeho rad řídit. A potom - lékař o svém klientovi nic neví. Vše se dovídá až z jeho vlastních úst. Samozřejmě že ho nesplete to, jak jeho pacient vykládá věci jen ze svého hlediska, vždyť i to je autentický důkaz. V životě nemají váhu ani tak fakta, jako spíš způsob, jakým je chápeme a interpretujeme.

Lidé, kteří jsou tomuto člověku blízcí, už o něm mají svou představu. Tento úsudek bývá vždy do určité míry nesprávný a do určité míry zkresluje to, co chtěl dotyčný říct. Že tomu tak opravdu je, dokazuje i fakt, že pokud některého pacienta léčíme dlouhodobě, vždy přijde doba, kdy se nám kvůli tomu, že už jsme si na něj bezděčně vytvořili určitý názor, přestane svěřovat. Začne nám říkat pouze to, o čem si myslí, že můžeme pochopit. Znovu se v něm objeví strach z toho, že ho všichni chápou špatně. Proto musíme ze své mysli úplně vymazat představu, kterou jsme si o něm udělali, aby nám mohl bez problémů znovu otevřít své srdce, jako bychom ho viděli poprvé.

Totéž se děje mezi manželi. Každý z nich si o druhém vytvoří určitou představu, částečně správnou, ale určitě i částečně špatnou. V každém případě je příliš nesmlouvavá, je to jakýsi imaginární pohled, názor více či méně podnícený tím druhým, jakási diagnóza, která mu byla přidělena. A je dobře známo, že chybu v diagnóze provede nejčastěji lékař, který si příliš věří. Jakmile pacientovi určí diagnózu, jiný výklad symptomů jeho choroby už nepřipustí.

V okamžiku, kdy manžel pocítí, že jeho žena si už o něm udělala svou morální diagnózu, s kterou nic nepohne, přestane k ní být otevřený a skryje v sobě všechny své hlubší pocity. Pak se může stát, že tento muž potká v úřadu nebo ve sportovním klubu nějakou dívku a začne se postupně svěřovat jí. Bez problémů jí může povědět mnoho věcí, které se už neodvažuje říci své manželce. Tak znovu objeví ten nádherný pocit, po němž žízní všichni lidé - že mu někdo rozumí. Bude s ní možná mluvit i o svých manželských problémech. Muži snadno rozteskní ženské srdce povídáním o svém zklamání v manželství. V mé ordinaci by tento muž nejspíš řekl: „Nemohu bez této mladé dívky žít. Rozumí mi, zatímco moje žena už mě nechápe." A tak se rychle blíží tragédie.

Z knihy Paula Tourniera „Porozumění v manželství". Vydalo nakladatelství Návrat domů.