Umění tolerance

Můžeme si utvořit přísný ideál a každého, kdo se od něj liší, odvrhnout. Studenou, sobeckou, nesnášenlivou láskou pak milujeme jen svůj snový obraz a všechno živé, nedokonalé můžeme v jeho jménu nenávidět.

Lidé jsou nejen odlišní, ale také nám různým způsobem kříží cestu. Činnost některých nám napomáhá, jiní nám nevadí. Jsou lidé, s nimiž nesouhlasíme a jejichž názory a konání nás zdánlivě nebo skutečně poškozují. Často příliš snadno zaujímáme vůči nim nepřátelský postoj. Na jejich konání a myšlení, ani na nich samých nevidíme nic dobrého. Hledíme na ně přes temnou clonu naší nenávisti. Sčítáme jen zlé, čeho se dopustili sami, jejich blízcí, i čeho by se mohli dopustit. Vytváříme si obraz nepřítele, který stále doplňujeme, někdy až do nestvůrné podoby.

Zdálo by se, že v moderním světě bude technika napomáhat porozumění mezi lidmi odlišujícími se řečí, zvyky, náboženstvím, věkem, vnějšími znaky atd. Ohromné informační sítě obepínají celý svět a každému jednotlivci přinášejí nekonečné možnosti poznání až do domu. Lidé mají čas a k dispozici množství dokonalých prostředků pro cestování. To, že nám jsou odlišní lidé blíže a můžeme o nich víc vědě, nečiní naše srdce otevřenější, abychom je skutečně chápali a chovali se k nim snášenlivě. Změna musí nastat v nás, jinak může být i s tou nejvyšší technikou ve světě ještě více nepochopení a zloby.

Jde o to, abychom si uvědomili, že právě odlišnost lidí je zdrojem ohromného bohatství a krásy světa. Člověk pro svou jinakost představuje pro druhého člověka celý zajímavý vesmír zkušeností. Očima svého odlišného bližního můžeme vidět a jeho srdcem vnímat svět ze zcela jiného úhlu. K tomu ovšem musíme překonat překážku nedůvěry a osamocené uzavřenosti do sebe sama. Vyžaduje to ochotu zastavit se v chvatu, udělat si čas pro druhého, vyslechnout ho a snažit se opravdu ho pochopit.

Umění tolerance je uměním chápavého vhledu. Neznamená zapomenout na rozdíly mezi mnou a bližním, mezi mým stanoviskem a jeho. Vyžaduje naopak jejich plnější poznání a pochopení i jejich zdrojů a důsledků. Tolerance není také zlhostejněním k odlišnostem. Nevědomost o rozdílech a zlhostejnění k nim by vedly k uzavřenosti ve vlastní ulitě. Umění tolerance je naopak otevřenost k bohatství rozdílů, jejich pochopení a zaujetí moudrého stanoviska k nim.

Moudré stanovisko k odlišnostem může mít různé stupně, ale vždy vylučuje nenávist. Nejvyšším stupněm vztahu k odlišnému je láska a obdiv. Ty jsou založeny na vědomí toho, ž odlišnost nás obohacuje a je zdrojem krásy. Je krásné, že na světě jsou lidé bílé rasy, černoši, mnoho plemen žluté pleti, i malá zajímavá společenství třeba pygmejů. Je krásné, že spolu žijí děti, mladí, lidé středního věku a staří. Je nádherné, že ženy jsou jiné než muži a muži se odlišují od žen.

Odlišné nám může přinášet skutečnou škodu – například lidé se špatným a zločinným charakterem. Ti si ovšem nezaslouží ani naši lásku, ani obdiv. Zde je na místě, abychom odporovali. Rozlišujme však pozorně, aby náš boj byl přiměřený. Jsou odlišnosti, které, ač s nimi nesouhlasíme, mají právo na existenci a sebeuplatnění. Tady bývá na místě to, abychom se jich i zastali, třeba s nimi nesouhlasíme. Jak řekl jeden moudrý státník: „Nesouhlasím s vámi, ale nepřestanu bojovat, abyste mohl svůj názor veřejně hlásat.“ Jsou odlišnosti, proti kterým bojovat musíme, vůči kterým tolerantní být nesmíme. Je to očividné zlo, útlak.

Naši toleranci projevujeme právě v oblasti odlišností, s nimiž nesouhlasíme, které nám vadí, ale které mají právo na život stejně jako my, kteří jsme z jejich hlediska také odlišní.

Umění tolerance nejen umožňuje člověku snášenlivě žíti s odlišnostmi, s nimiž nesouhlasí, ale vnitřně ho obohacuje. Prvním zdrojem obohacení je to, že se mu otevírá mnohotvárný svět a on odhazuje svá omezení, aby mu vyšel vstříc, vnímal ho a chápal a čerpal z něj podněty. Druhým zdrojem obohacení je, že sám sebe náhle chápe jinak, ve vztahu k možným odlišnostem. V ledačem se tak pevněji ujistí, ale mnohé může opustit a nahradit z nového zdroje. Získává hlubší vědomí o životě a plněji, v nadhledu, si uvědomuje sebe sama jako jednu zvláštní nezaměnitelnou částečku ohromného proudu života.

Tolerance vede člověka k velkorysosti. Učí ho chápat, co je v lidském životě podstatné a na tomto základě překonávat dílčí a druhořadé jevy. Podstatné je, že jsme všichni bratry a sestrami a byl nám dán stejný nádherný dar života. Tolerance dává člověku plnější vnímání života a bližních – nevidí je zúženě skulinou svých předsudků, ale v celé bohatosti jejich předností i slabostí. Tolerance je projevem přejícnosti – vnitřně přitakáváme k tomu, aby se lidé těšili ze života tací, jací jsou. Ke krokem k lásce, nikoli k lhostejnosti. Tolerancí se učíme vidět a zamilovat si na odlišném to krásné a dobré. Tolerance znamená chodit po vrcholcích ve vztazích ke svým odlišným bližním – učí nás vidět na prvním místě jejich dobré stránky.

Tolerance činí člověka šťastnějším a dovoluje mu lépe užívat života.

Tolerance je také jediným rozumným závěrem z lidských dějin. Všechny projevy neústupné přísnosti v náboženských, politických, mocenských jiných otázkách, fanatická přesvědčení o vlastní pravdě, fundamentalismy jakéhokoli ražení vedly vždy k utrpení a bídě. Nebude dlouho trvat a bude nás na Zemi deset miliard. Na naší planetce nám bude těsno a nenaučíme-li se toleranci, můžeme se vyvraždit.

Naše lidská tolerance nás musí vést k netolerantnímu potírání těch, kteří si dělají z rozdmychávání vášní mezi odlišnými společenstvími lidí vlastní žebřík ke kariéře. Od věku bylo pohodlné dávat vinu za naše neúspěchy nějaké cizí skupině lidí, jinému národu, jiné rase, jiné třídě a postavit se do čela boje proti nim. Nedovolme nikomu, aby mohl z kterékoli skupiny vytvářet jakoby v našem společném zájmu našeho kolektivního nepřítele. Kterýkoli lid je naším přirozeným přítelem a spojencem. V každé skupině, národu, třídě, rase je plno báječných lidí. Navažme s nimi přátelství přes všechny hranice, které by se kdokoli mezi námi pokoušel vytvářet.

S. Vácha