Utiš se a postůj

Narodila ses v prvních poválečných letech. Tvoje matka (stejně jako moje) neměla příliš vysoké vzdělání. Byla vychovaná především k péči o muže, děti a později o stárnoucí rodiče. S mírem rozkvetla v naší zemi emancipace. Myšlenka, že žena není stvořena jen k plotně, pučící již v minulém století (jakoby žena někdy v historii stála pouze u plotny), okouzlila město i venkov. Když jsme dorostly deseti – dvanácti let, nastoupily naše maminky do zaměstnání. Protože neměly vyšší školy, jejich první místa byla v továrnách u strojů, v uhelných skladech. Nikdo z nás dnes už neví, co v sobě musely překonat tyto hezké, výchovou kultivované mladé ženy, které dobře ovládaly hospodárné vedení domácnosti, ale utkvěla v nich zásadní myšlenka: toto se mé dceři již stát nesmí.

Maminky slovo dodržely. My všechny, ty i já, jsme postupně odmaturovaly. Některé získaly vysokoškolský diplom.

A pak přišlo údobí rozpuku lidského sebevědomí – šedesátá a sedmdesátá léta. První člověk v kosmu, první člověk s transplantovaným srdcem.

My dívky jsme se oblékly do kalhot a nechaly se ostříhat na kluka. Přestaly jsme se ptát maminek, jak se vaří polévka, natož jak se modlí k Bohu. Věděly jsme své. Zavrhly jsme domácí bábovku, bavlnu i panenství, a nahradily je koláčem ze samoobsluhy, dederonkou a antikoncepcí. Navzdory informacím o plánovaném porodu, kterými nás zahrnoval Mladý svět od našich patnácti let, se mnohá z nás vdávala těhotná.

A tady se musím zastavit. Co je to mateřství? Společenská funkce? Pracovní zařazení? Výkon hodný medaile? Nikoliv. – Mateřství je oběť.

Čím je žena vzdělanější a rovnoprávnější, čím víc jsou vynášeny její druhotné schopnosti, tím je tato oběť těžší.

Slovo oběť zmizelo ze slovníku. Nahradila je nabídka: za určitých podmínek budeš mít všechno – družstevní byt s koupelnou a teplou vodou, auto, automatickou pračku, časem snad i dům, rozhodně chatu, dovolenou v zahraničí a společenský úspěch s finanční nezávislostí. Chci po tobě maličkost. Jdi do zaměstnání.

Že si věci, které slibuji, nepořídíš hned? Pořídíš. Nabízím ti půjčku. Půjčka není dluh – půjčka je jen hra. Dovolím, abys měla od počátku, co si přeješ a ty mi budeš splácet díl ze svého platu. Chci jen maličkost. Svěř dítě do cizích rukou. Nemusí to být jesle. Já vím, jsi citlivá. Znám starou hodnou paní. A konečně je tu babička – krev tvé krve. U koho by se mohlo mít dítě lépe než u babičky.

Podlehly jsme všechny. Nevěřící i věřící. Teď mě možná přerušíš:

„Ženy vždycky pracovaly,“ ohradíš se. „A možná v daleko horších podmínkách než my.“

Když mi bylo třináct let, odvezla mě maminka na Chodsko. Dodnes mám před očima velké Špilarovo plátno nazvané Robota. Na obraze je vykreslen dráb, který bije ženu kojící na poli dítě. Ten obraz mě provádí životem – děsí a provokuje. Matka totiž přivedla své děti na robotu s sebou. Neodložila je do žádného útulku ani nesvěřila cizím lidem. Žena minulého století kojila dva až tři roky. Já sotva šest neděl.

„A tak je poznáte po jejich ovoci.“ (Mt 7,20)

Jaké je ovoce našeho života? Čtyřicet let emancipace u nás je dost dlouhá doba, abychom mohly začít účtovat. Je to můj i tvůj věk.

První roky zaměstnání ještě šly. Byla jsi plná síly a ideálů. Nova sedací souprava dovezená až z Finska ti přinášela radost, automatickou pračku jsi pokládala za vynález století, poklony a chvála kolegů na pracovišti ti lichotily stejně jako mně.

Tu srdcervoucí chvilku brzy po ránu, kdy tvé robátko volala: „Mama, mama! Ach, ach, mama – chytajíc ji ručičkama“ (to je Karel Jaromír Erben: Poklad – přečti si někdy tu báseň), tedy tuto hroznou chvíli odloučení jsi přesunula na manžela a dítě jsi z jeslí či školky raději vyzvedávala.

Vzápětí však přišly nemoci. Rozpálené čílko, očička plápolající jako svíčky na vánočním stromku. Jednou za čas jsi zůstala doma. I mladá maminka potřebuje vydechnout. Jenže nemoci se dostavovaly v sériích. A to už hořel plán, reptali kolegové, obzvlášť starší kolegyně. Docela vážně jsi nasadila i k sebesložitější komplikaci babičku, prababičku či manžela, protože povolání není holubník. I tam jsi měla své povinnosti.

První roky to tedy ještě šlo. Malé stačila k večeři krupičná kaše a muž se spokojil s krajícem chleba. Hlavně když k němu byl kus masa a pivo. A kromě toho pud se přihlásil k životu, zatoužila jsi znovu po miminku. Druhé děťátko přišlo podle plánu, dvouletá mateřská dovolená uběhla jako voda, ale nyní už skutečně začaly chybět peníze k udržení standardu, který sis vytyčila. Zůstat doma s dětmi by znamenalo uskrovnění všech členů domácnosti. A co tvoje vzdělání? Přece jsi nestudovala řadu let, abys dělala hospodyňku. Doma je honička, v zaměstnání rozptýlení. V této myšlence tě podporovala i tvoje matka. Návrat na pracoviště se však neděl tak spontánně, jak jsi očekávala. Zamilovala sis své děti. Počala jsi tušit, že mateřství je víc než jen označení stavu. Místo nadšení se dostavila rozpolcení. Povinnost vydělat peníze jsi ovšem pokládala za nezbytnou. Vždyť jste spláceli tolik půjček.

A zase nemoci. Jen hodných tet, ochotných opatrovat tvé rarášky, jaksi ubylo. (Poslouchej, ty děti máš pěkně rozjívené, dělej s tím něco nebo s nimi v deseti nevydržíš!)

Děti jsi viděla denně až večer. Rostly. Už jim dávno nestačila krupičná kaše. Starší se vracela z družiny vyhládlá jako chasník z pole. Sotva jsi došla z práce, stavěla ses ke sporáku. Zpočátku ti vaření moc nešlo. Tvá nejstarší psala první školní úlohy, ani jí to moc nešlo. Přestala jsi zvládat situaci. Laskavý klid jsi nahradila křikem. Muž se ti snažil pomoci, ale málokdy vyhověl tvým představám. Jednoho dne objevil úžasnou pravdu, že bude lépe, začne-li hrát košíkovou nebo chodit do hospody, a začal se dvakrát, třikrát týdně vytrácet z tvého dohledu. Uprostřed vlastní rodiny jsi osaměla. Opovrhovaný sporák se ti stal nejvěrnějším společníkem. – A zase nemoci.

Zpovzdálí sleduje vaši situaci babička. Dobře vidí, že se loď potápí a chce být stéblem tonoucích. Nastupuje do důchodu odhodlaná zachránit tvé rodinné štěstí. Napeče buchty, vyžehlí prádlo, nikdy nenechá zetě vařit.

Tys dospěla ke třicítce. Přiblížila ses k vrcholu života. Zdál se ti smutný a fádní. Nudu manželství sis vynahradila v zaměstnání. Nespoutaně jsi flirtovala i s hochy o deset let mladšími, ovšem neuspokojili tě. A to nevíš, že se ti za zády smáli.

Občas ses zastavila před zrcadlem. První stříbro ve vlasech a vrásky kolem očí tě vehnaly na kosmetiku a do kadeřnického salónu. Čas je neúprosný. Léta chvátají daleko rychleji než v mládí. Brzy ti bude čtyřicet roků. Jsi na vrcholu a chce se ti bilancovat. Místo mlžného závoje ideálů máš pronikavý pohled a jasný úsudek. A tu vidíš:

V zaměstnání dávno nepatříš mezi mladičké a obletované paní doktorky, učitelky, sekretářky, jimž se všichni dvoří. Jsi obyčejná doktorka, sekretářka či kantorka, která dovede být místy nepříjemná a mužská polovina pracoviště ji stejně neustále podceňuje.

Vidíš, že do krásné sedací soupravy, kterou jsi splácela pět let života, nemáš čas si sednout.

Vidíš, jak jsou tvé děti nevychované, podrážděné a sobecky tvrdé.

Vidíš, že auto neslouží navěky, právě nyní dochází jeho čas.

Vidíš, že chata je druhá knuta na neděli.

Vidíš svého muže. Jak je to vlastně s mužem? Máme se ještě rádi?

Jsi k smrti unavená. Unavená chodíš spát, unavená vstáváš, unavená se ženeš dnem. A pak přijde ta strašná hodinka, kdy závidíš mamince její důchod. Ona totiž není uštvaná jako ty a tvoje rodina jí prokazuje úctu. Je za co. Ona to byla, kdo měl čas vyslechnout dětskou lapálii i vážný problém. Ona stála u horeček, v nichž se zmítalo tvé dítě, ona mu foukala na rozbité koleno a zašila díru, abys nekřičela. Ona umyla schody za tvého chotě. Smyčka se utahuje. Je ti úzko z toho, co cítíš, ale jsi nervózní a nemůžeš si pomoci. Závidíš vlastní matce a celé její generaci svěžích důchodců, kteří po pětadvaceti letech aktivní služby nastoupili v plné síle zasloužený odpočinek, zatímco ty vstáváš každé ráno za rozbřesku již dvaadvacet roků, ale o zaslouženém odpočinku si ještě dobrých patnáct let nebudeš smět ani zdát. Jsi nervózní, obviňuješ všechny kolem a ďábel tleská. Dostal tě, kde tě chtěl mít.

Stojíš uprostřed života. Možná sis zachovala štíhlý pas a mladistvé držení těla. Stále častěji se ti však vrací vzpomínka na baculaté dlaničky, které se k tobě kdysi prosebně vztahovaly. Totéž stvoření ti řeklo v patnácti letech: „Jestli se mnou půjdeš do tanečních, tak tam nejdu.“

Už tě nepotřebuje. Poznáváš holou, zlou pravdu.

Prodala jsem se za třicet stříbrných. Za sedací soupravu, za titul inženýrky, za práci, v níž jsem nic velkého neudělala, za jakousi pochybnou seberealizaci, která byla jen pýchou a klamem, protože jediná skutečná, stále se opakující, a dokud lidstvo bude, nekončící seberealizace pro ženu je mateřství a výchova člověka. Neboť život je dar.

A pak se ti přehrne čtyřicet. Tvoje dvacetiletá dcera čeká miminko. Uvědomíš si, že máš konečně příležitost vychutnat, o co jsi byla ošizena. Pošleš dceru co nejrychleji do zaměstnání a ze sebe hodláš učinit báječnou, mladou, obětující se babičku. Koloběh se má opakovat.

Zadrž, přítelkyně moje! Koloběh se nesmí opakovat. Miluješ-li jen trochu svou dceru, postůj teď. Zapřemýšlej a ztiš se ve svém srdci. Polož si otázku: Co je vůbec smyslem života a jakou roli v tom hraje žena?

Všechno nepříjemné jsem ti právě nyní neopakovala proto, abych tě ponížila, ale aby ses zastavila.

Utiš se a postůj! Až se zklidníš, povíme si, co to znamená ve velké nekonečnosti Božích cest a plánů narodit se ženou.