Vajíčka a ručníky

Především tuto pravdu potvrzují mé zkušenosti poradce a manžela. Právě žena se ptá: „Miluje mě můj manžel tak, jako já jeho?“ Ví, že ona jeho miluje, ale občas si klade otázku, zda on ji miluje také tolik. Když se k ní tedy zachová nelaskavě, obvykle na to zareaguje negativně. Podle jejího názoru by se měl změnit a stát se citlivějším a láskyplnějším mužem. Naneštěstí se žena snaží motivovat k větší lásce obvykle tak, že si stěžuje a kritizuje ho. To je většinou zhruba stejně úspěšné jako snaha prodat Matce Tereze boxerské rukavice.

Na druhou stranu muž se obyčejně neptá: „Miluje mě moje žena stejně jako já ji?“ Proč ne? Protože si je její láskou jist. Často se ženatých mužů ptám: „Miluje vás vaše žena?“ Odpovídají: „Ano, samozřejmě.“ Potom se ale zeptám: „Je s vámi spokojená?“ Na to obvykle přichází odpověď: „Ani náhodou.“

V mnoha případech si muž manželčinu nelibost vykládá jako neúctu nebo dokonce pohrdání. Podle jeho názoru se změnila, protože už není tou obdivující, vždy souhlasící ženou, jíž byla, když spolu chodili. Teď s ním nesouhlasí a dává mu to najevo. Její muž tedy dospěje k závěru, že bude svou manželku nelaskavým jednáním motivovat k tomu, aby byla uctivější. To je většinou zhruba stejně úspěšné jako snažit se prodat pickup amišskému rolníkovi.

Ještě přesvědčivější je to, co o prvořadé potřebě lásky u ženy a o hlavní potřebě úcty u muže učí Efezským 5,33: Muž musí svou ženu milovat jako sám sebe a žena musí mít svého manžela v úctě. Mohlo by být něco jasnější? Apoštol Pavel zde nepředkládá doporučení; formuluje přikázání od samotného Boha. Navíc řecké slovo, jímž Pavel v tomto verši vyjadřuje lásku, je agapé a znamená bezpodmínečnou lásku. Formulace zbývajícího textu jasně vypovídá o tom, že by se muži mělo dostávat bezpodmínečné úcty.

Křesťanské manželky by se neměly domnívat, že tento verš znamená: „Muži, milujte své ženy bezpodmínečnou láskou a vy, ženy, mějte své muže v úctě, jen pokud si ji zaslouží.“ Jak se říká, měřit se má každému stejným metrem. Podle tohoto verše je úcta pro manžela stejně důležitá jako láska pro manželku. Nejde o to, zda si muž úctu zaslouží, nýbrž o to, aby ženy byly ochotné jednat se svými muži uctivě bez podmínek. Žádný muž necítí lásku k ženě, která působí dojmem, jako by pohrdala tím, kým jako člověk je. Klíčem k vytvoření manželových láskyplných citů k manželce je dávat mu najevo bezpodmínečnou úctu.

Co je tím zásadním rozhodnutím, které nám oběma v našem manželství změnilo život? Já jsem se rozhodl věřit, že Sára nechce být neuctivá. Ano, umí být protivná, ale ve svém srdci to cítí jinak. Vím, že si v hloubi duše váží toho, kdo jsem. Sára se rozhodla věřit, že se k ní nechci chovat nelaskavě, i když jí dosud svými poznámkami a postoji někdy ublížím. Ví, že ji ve svém srdci hluboce miluji a že bych za ni i položil život. A jak to všechno vypadá v praxi? Rád bych to ilustroval na vajíčkách a ručnících.

Sára nedokáže přestat pepřit vajíčka

Sára má ráda na vajíčkách pepř. Já ne. Podle jejího názoru potřebují míchaná vajíčka nebo volská oka opepřit, až jsou celá černá. Během našeho manželství mi Sára připravila vajíčka snad stokrát a téměř pokaždé je opepřila, přestože ví, že mi vajíčka s pepřem nechutnají. Dospěl jsem ale k závěru, že to Sára nedělá naschvál nebo proto, že bych pro ni nebyl důležitý. Znám její srdce. Někdy si pro sebe dokonce frustrovaně říká (poté, co vajíčka opět opepří): „Vždyť bez pepře vůbec nejsou dobrá.“

To neustálé pepření mi je sice záhadou, ale nemyslím si, že Sára kuje pikle, aby mě změnila nebo aby mě rozčílila. Vím, že myslí na jiné věci. Když mi pepří vajíčka, dělá to prostě automaticky. Stokrát jsem jí říkal: „Prosím, nedávej mi na vajíčka pepř.“ Kdyby si mě doopravdy vážila, přece by mě poslechla, ne? Nebylo by přirozené vybuchnout vzteky, obzvláště když můžu předpokládat, že to udělá zase? Neměl bych právo začít pochybovat o jejích dobrých úmyslech? Neměl bych si začít dělat seznam všech nepříjemností, které mi působí, jako to, že mi koření vajíčka pepřem? To vše by dokazovalo, že jí na mně ve skutečnosti vůbec nezáleží, ne?

Protože jsem se však rozhodl věřit, že mi Sára ani v nejhlubším koutku duše nechce projevovat neúctu, jsem schopen vyložit si její chování mnohem méně negativně. Bylo to mé vědomé rozhodnutí a další manželé se rozhodují podobně. Jeden muž mi napsal:

Bylo pro mě osvobozující uvědomit si, že to se mnou moje žena myslí dobře a upřímně, jak to říkala. Smutné je, že jsem jejímu srdci nerozuměl. Spoustu věcí jsem o jejím srdci nevěděl. Například se ukázalo, že trpěla poporodní depresí. To, že jsem některé tyto věci pochopil, mi hodně změkčilo srdce. Začal jsem víc přemýšlet o tom, jak někdy asi necítila moji lásku, přestože jsem to s ní myslel dobře a upřímně.

Tento manžel to už pochopil. Učinil správné rozhodnutí ohledně své manželky a totéž můžete ve vztahu k svému manželskému partnerovi udělat i vy.

Emerson neumí dávat věci, kam patří

Nechávám mokré ručníky tam, kde nepatří. Nechávám ležet chléb na kuchyňské lince. Nezavírám po sobě dvířka od kredence. Nechávám hromady knih na podlaze v obývacím pokoji. Samozřejmě pro to mám výmluvu: jsem duševně přezaměstnaný. Jak to říká Sára: „Pořád o něčem přemýšlí.“ Někdy mě samotného zaráží, co dělám nebo nedělám. Když se ohlédnu na dvířka kredence, uvědomím si, že většina z nich zůstala otevřená. Říkám si: Proč jsem ta dvířka nezavřel? Na co jsem myslel? Nebo nechávám ležet ručníky v ložnici na posteli, místo abych je pověsil v koupelně. (Mimochodem právě tam jsme se naučili nebrat věci tak vážně, což zmírňuje napětí. Když Sára přímo před mými zraky pověsí ručník na sušák, usměji se a řeknu: „To je ale náhoda, zrovna jsem tam ten ručník chtěl dát.“

Abyste mě nepochopili špatně – nejsem čuně. Ale vzal jsem si za manželku Sáru, která je ztělesněním pořádku a čistoty, a já podle jejích měřítek propadám. Není perfekcionista, jen uvažuje logicky. Proč nechávat ručník na posteli, když na něj v koupelně čeká sušák? Proč nechávat dvířka od kredence otevřená, když pant funguje oběma směry? Proč nechávat knížky na podlaze, když by trvalo jen pár vteřin, než bych je vrátil zpátky na polici?

Sára z toho však neusuzuje, že ji chci ignorovat nebo rozčilovat. Ví, že myslím na jiné věci a spoustu úkonů dělám čistě automaticky, bezmyšlenkovitě. Přesto mi snad už tisíckrát řekla: „Prosím, vezmi si to a ukliď to po sobě.“ Nebylo by pro ni snadné říci: „Kdybys mě měl doopravdy rád, poslechl bys mě“? Nebylo by přirozené, aby vztekle vybuchovala? Neměla by právo pochybovat o mých dobrých úmyslech? Neměla by si začít dělat seznam všech mých přestupků tohoto druhu? Vždyť by to všechno určitě dokazovalo, že mi na ní ve skutečnosti nezáleží.

Sára mě však dokáže vidět v lepším světle, protože se rozhodla věřit, že ani v nejhlubším koutku duše nechci být bezohledný a nelaskavý. Učinila toto rozhodnutí a mnohé další ženy také. Jedna přes třicet let vdaná žena píše: „Při pohledu zpět si uvědomuji, jak neuctivým dojmem jsem působila. Můj manžel je přirozeně laskavý a soucitný člověk, velice společenský a má dar služby (je vždycky ochotný okamžitě udělat, oč ho požádám) … má ty nejlepší úmysly a dobré srdce, jen někdy zhřeší jako my všichni… Uvědomuji si, že jsem asi měla nerozumně vysoká očekávání.“

Jiná žena dodává: „Od prvních let našeho manželství jsem nikdy, když se choval despoticky a nenaslouchal mým starostem, neviděla, že by měl ve svém nitru nějaké city. Začala jsem ho zahořkle kritizovat. Teď líp vidím jeho srdce a začínám chápat, jak na něj moje slova působí.“

Tyto ženy to už také pochopily. Rozhodly se změnit svůj přístup a totéž můžete ve vztahu k svému manželskému partnerovi udělat i vy.

Ano, Sára i já máme každý svoje chyby. „Kruh šílenství“ se vždycky chce roztočit, ale můžeme ho ovládat tím, že si vzpomeneme na spojení mezi láskou a úctou. Víme, že to funguje.

Z knihy Emersona Eggerichse Láska a úcta. Vydal Návrat domů.