Ve stínu budoucnosti
Díky těmto faktorům se téměř nepředstavitelným způsobem zvětšila naše schopnost ovlivňovat svět kolem nás: pálit, kácet a dolovat, přemisťovat a transformovat hmotu, z níž se tato Země skládá. Negativními důsledky těchto našich aktivit jsou problémy se životním prostředím, jejichž závažnost si jen pomalu začínáme uvědomovat.
Užitečnou pomůckou při třídění problémů se životním prostředím může být systém, který se používá v armádě: konflikty se dělí podle svého rozsahu do tří různých kategorií, na „lokální“ šarvátky, „regionální“ bitvy a „strategické“ konflikty. Ohrožení životního prostředí lze hodnotit podle podobného schématu. Například ilegální skládky nebo úniky jedovatých látek do vody nebo do ovzduší mají většinou lokální charakter. Kyselý déšť, kontaminace spodních vod a velké katastrofy ropných tankerů představují v podstatě problémy regionální. V posledních letech a desetiletích se však objevuje i nová třída problémů, které představují ohrožení celého ekosystému (a mají tedy v zásadě strategický charakter):
Vzestup množství chlóru v atmosféře o 600 % za posledních čtyřicet let nastal nejen v těch státech, které produkují inkriminované freony, ale i v ovzduší všech ostatních zemí, nad Antarktidou, nad severním pólem i nad Tichým oceánem, od zemského povrchu až po nejvyšší vrstvy atmosféry. Zvýšený obsah chlóru narušuje globální proces, jímž Země reguluje množství slunečního ultrafialového záření, které nechá projít atmosférou na svůj povrch. Jestliže hladiny chlóru dále porostou, zvýší se i míra záření do té míry, že se stane další hrozbou pro přežití všech živočichů i rostlin.
Strategickou hrozbou se stalo i globální oteplování. Koncentrace CO2 (oxidu uhličitého) a dalších molekul pohlcujících teplo se od druhé světové války zvýšila téměř o 25 %. To pro Zemi jako celek znamená ohrožení její schopnosti regulovat množství slunečního tepla, které se udržuje v atmosféře. Jeho vzestup pak vážně narušuje globální klimatickou rovnováhu, na níž závisí proudění vzduchu, srážky, teplota zemského povrchu, mořské proudy a hladina moře – a to jsou určující faktory pro rozšíření vegetace a fauny na pevnině i v moři, tedy faktory, které mají velký vliv i na lidskou společnost.
Změnila se samotná povaha vztahu mezi lidstvem a přírodou. Naše civilizace získala schopnost ovlivnit životní prostředí celé planety, nejen určitou oblast jejího povrchu.
Došlo ke zcela zásadní proměně našeho vztahu k přírodě a nám nezbývá, než ji vzít na vědomí a pochopit, co z ní plyne. Musíme si uvědomit, že otřesné scény ekologických katastrof, které se nyní odehrávají po celém světě, mají mnoho společného – nejen to, že nás šokují a burcují. Jsou totiž příznaky hlubšího problému, který svým rozsahem a závažností předčí všechny, s nimiž jsme se až dosud setkali. Globální oteplování, ztráta ozónu, vymírání živočišných druhů, mizení lesů a další jevy mají všechny společnou příčinu: nový vztah mezi lidskou civilizací a přirozenou rovnováhou na Zemi.
Lidská civilizace je dnes hlavní příčinou globálních ekologických změn – ale my tuto pravdu nechceme slyšet. Zdá se, že jsme ještě nevzali na vědomí, jak křehká je přirozená rovnováha na této planetě. Tím, co nejvíce v této chvíli ohrožuje životní prostředí na světě, tak snad ani nejsou strategické hrozby samy, ale naše vlastní vnímání celé situace. Většina z nás si totiž dosud nepřipouští, že krize je nesmírně vážná. U takových komplexních problémů existuje ovšem vždy určitý stupeň nejistoty a musíme pečlivě zkoumat fakta; je však až příliš snadné klást důraz hlavně na nejistotu a nutnost dalšího zkoumání, jak to mnozí lidé dělají, aby nemuseli dojít k nepříjemným závěrům.
Z našich informací o globální ekologické krizi (i když nejsou kompletní a ledasčemu ještě nerozumíme) lze již nyní vyčíst tendence vývoje. Mnohým z nás se zdá, že jsou až bolestně zjevné; jiní je však stále nevidí. Proč? Podle mého názoru je příčinou strach: často odmítáme vidět, protože se prostě obáváme důsledků. Někdy z nich totiž skutečně vyplývá nutnost drasticky změnit náš způsob života. A ovšem, ti, kdo mají největší zájem na udržení status quo – ať už do něj investovali hospodářsky, politicky, intelektuálně nebo citově – se často šikují k zuřivému odporu proti změně bez ohledu na důkazy a fakta.
Představa neměnnosti a nepohyblivosti všech důležitých věcí je častým zdrojem odporu k novým, zneklidňujícím myšlenkám. Vzpomínám si, jak jeden z mých spolužáků v šesté třídě přistoupil k mapě světa a projel prstem po východním pobřeží Jižní Ameriky, zakusujícím se do jižního Atlantiku. Potom ukázal na Afriku a obkreslil prstem její západní pobřeží po zářezu, který vypadal jako opakování linie mezi Brazílií a mořem.
„Patřily někdy k sobě?“ zeptal se.
„Ne,“ odpověděl učitel. „To je nesmysl.“
Dnes samozřejmě víme, že k sobě patřily, a kontinentální drift je už dlouho uznáván jako vědecky prokázaná skutečnost, ale stojí za to připomenout, že ještě v roce 1970 někteří z nejváženějších geologů na světě tuto teorii odmítali stejně sebejistě a posměšně jako můj učitel šesté třídy v roce 1959. Proč? Protože vycházeli z jistých představ o světě – světadíly se nepohybují – které vypadaly rozumně, ale ve skutečnosti nebyly správné. A odmítli o nich pochybovat. Připomeňme si nesmrtelná slova Yogiho Berry: „Do průšvihu nás nikdy nedostane to, co nevíme. Dostane nás tam to, co víme jistě, a ono to tak není.“
I řada dnešních skeptiků, kteří se zamýšlejí nad hodnocením strategických ohrožení životního prostředí planety, vychází ve své neochotě jednat z mylné představy, že Země je příliš velká a příroda příliš mocná, než abychom na ni mohli mít nějaký zásadní nebo trvalý vliv. Naneštěstí to dnes již neplatí.
Jak se lze této nesprávné a stále nebezpečnější představy zbavit? Především si musíme uvědomit, jak velice omezená – z hlediska času i prostoru – je často naše perspektiva. Jsme totiž zvyklí posuzovat změny v krátkých časových úsecích, jako je týden, měsíc, rok nebo nanejvýš století, pokud máme zvlášť rozpínavou náladu.
V televizních reklamách se někdy objevují zpomalené záběry automobilů narážejících ve velké rychlosti do cihlové zdi. Náraz je tak prudký, že se nám v reálném čase jeví jako blesková přeměna automobilu na hromadu zkrouceného plechu. Ve zpomaleném záběru však vidíme postupný proces, v němž se jednotlivé části auta postupně bortí, jedna po druhé, a zdánlivě logickým a předvídatelným způsobem se srážejí mezi sebou i s pasažéry sedícími uvnitř.
To, co se dnes v globálním měřítku děje se životním prostředím, lze vidět podobně. Náš ekosystém se hroutí v rychlé a nekontrolované srážce s tvrdým povrchem civilizace. V kontextu předchozího dlouhého období ekologické stability se tato destrukce jeví jako neobyčejně prudká a rozsáhlá, ale my ji vnímáme jako ve zpomaleném filmu. Když vyschne Aralské jezero a jeho ryby vymřou, když jsou vykáceny obrovské plochy deštných pralesů a tamější druhy vyhynou, když lidé v oblasti s příliš vysokou hustotou populace úplně vyčerpají své pastviny, takže se v dalším roce nemohou uživit, vidíme, jak se tento křehký ekosystém pomalu bortí, jak je ve zpomaleném záběru drcen nárazem na civilizační stěnu.
Většina z nás však jedná tak, jako bychom žádnou srážku neviděli. Jedním z důvodů je skutečnost, že toto zborcení, hroucení a drcení probíhá z našeho hlediska v delším časovém úseku, než by odpovídalo prudkému nárazu. V tomto ohledu se podobáme laboratorním žabám, které rychle vyskočí, jestliže je hodíme do hrnce s vroucí vodou; když je však dáme do vlažné vody a pomalu ji ohříváme, zůstanou tam, dokud je nevytáhneme. Smysl mnoha tendencí lze vyčíst z toho, co se mění – ne z toho, co zůstává stejné.
Další limitující faktor představuje naše obvyklá perspektiva ve smyslu prostorovém. Snažíme-li se pochopit nějaký obraz, je užitečné stát v určité vzdálenosti od něj. R. W. Emerson říká: „Jestliže stojíme uprostřed pole, stěží si je dobře prohlédneme,“ a známe i rčení „pro stromy neviděl les“. Podobný problém máme před sebou my, když se snažíme pochopit, co vlastně působíme Zemi. Jediným způsobem, jak to pochopit, je podívat se z většího odstupu, z jiné perspektivy (podobně jako se zjistilo, že Země je kulatá, ne plochá).
Specialisté na zobrazovací metody zkoumali, kolik vizuální informace musí obsahovat mozaika, aby se dalo rozeznat, co zobrazuje. Pomocí počítače rozložili fotografii Abrahama Lincolna do šachovnice polí. Každé z nich mělo jiný odstín šedé barvy, který vznikl z průměrné intenzity světla v daném poli. Postupně zvětšovali velikost polí, až nakonec dospěli k pouhým několika desítkám různě šedých polí, z nichž každé představovalo průměrnou intenzitu šedi v dané části původního snímku. Nepřekvapuje, že se výsledná mozaika jevila jako pouhý šachovnicový vzorek náhodně seřazených šedých čtverců, až z větší vzdálenosti se dala na první pohled rozeznat Lincolnova tvář.
Když sledujeme destrukci životního prostředí ve světě, je pro nás někdy obtížné se na ni podívat z dostatečného odstupu, abychom se dokázali vyznat v matoucí změti informací. Kdo hledá černobílé odpovědi, nachází jen různé odstíny šedé a dospívá k názoru, že se z nich nedá nic vyčíst. Podíváme-li se například na mapu teplotních změn ve světě, vidíme změť velkých čtverců představujících průměrné teploty v rozsáhlých oblastech zemského povrchu. Na první pohled to nedává žádný smysl, stejně jako rozložený Lincolnův portrét ze vzdálenosti několika centimetrů.
První ohromující snímky Země plující v temnotě vesmíru, které pořídili astronauti z Apolla, byly nesmírně působivé právě proto, že nám dávaly možnost vidět naši planetu z nové perspektivy, z níž jsme náhle pocítili, jak je drahocenná a jak křehká je její krása. Naše schopnost rozeznávat velké obrazy se zvětšuje se vzdáleností od toho, co se snažíme pochopit. Proto také historikové dokáží vysvětlit určité děje lépe než pozorovatelé, kteří jsou jejich současníky.
Pokud se zaměříme jen na určitou malou oblast Země, zůstane nám celková tendence utajena. (V této souvislosti není na škodu připomenout, že např. Spojené státy pokrývají necelé tři procenta zemského povrchu.) Jen stěží si dokážeme představit (natož předvídat) takovou systémovou změnu, jež by nám vzala půdu pod nohama a přenesla nás z jednoho rovnovážného stavu do druhého, zcela odlišného. Někdy se to ovšem očekávat dá. V našem osobním životě takovým milníkem předvídatelných systémových změn bývá například začátek puberty nebo narození dítěte.
Úplně jiné je to však tehdy, když se systémové změny týkají celé civilizace. Přirozeně se zdá snazší na ně ani nemyslet, zvláště když lze říci, že se nalézají ještě daleko před námi.
Jedním z důvodů, proč mnozí čelní politikové nejsou schopni reagovat na krizi životního prostředí, je skutečnost, že od nejhorších předpokládaných následků nás dělí ještě několik desetiletí, navíc jsou tak bezprecedentní, že se zdá, jako by se vymykaly zdravému rozumu. Navíc právě v současné době trpí miliony lidí bídou a umírají hladem nebo následkem válek a chorob, jimž se dalo zabránit. To jsou naléhavé problémy, které vyžadují okamžité řešení; jak máme současně brát na vědomí problém, jehož těžiště leží někde v budoucnosti, a čelit mu? Naštěstí se stále více lidí začíná dívat do budoucna a chápe, že k ekologické krizi je nutno přistupovat jinak. Jeden z filozofů ekologického hnutí, Ivan Illich, vysvětlil počátky iniciativ k záchraně globálního ekosystému následujícími slovy: „Změna spočívá v tom, že náš rozum začal hledat jazyk schopný něco říci o stínu, který vrhá naše budoucnost.“