Vegetariánství

Tolik filosofů, tolik básníků, tolik mystiků v dějinách lidstva již zvolalo: Je-li tohle svět, nechci se na něm podílet! Odmítám se brodit tou bídou a špínou. Proto lidé odcházeli do pousteven a klášterů. Jak žít se zlem a s čistým svědomím zároveň?

V zásadě je možný trojí přístup. Jeden je prostě odmítnout jakýkoliv pocit viny. Svět už je takový, utrpení patří k věci, to nemohu změnit. Nemá smyslu se kvůli tomu omezovat. Dobrý není nikdo, proč bych se o to měl snažit já? To bývá postoj lidí, kteří ve světě vidí jen nesmyslný vír částic, bez morálního smyslu.

Druhý přístup je odmítnout zlo, usilovat o nevinnost. To je postoj u kořenů všeho puritanismu: Count me out! V tomhle nejedu! Byť nezměním svět, odmítnu sám se podílet na zlu a přispívat k němu. I když všichni kradou, nebudu krást. Nebudu se podílet na špatnosti. Budu usilovat o osobní nevinnost. Nikdo nemůže zabíjet druhé, ať jako kat či jako řezník, aniž by ochromil kus své lidskosti. Odmítnout jakýkoliv podíl na zlu je jediná možnost. V to věřili reformátoři jako Petr Chelčický, Jan Kalvín a jeho dědicové, a v to dnes věří i Singer.

Třetí přístup je přijmout kompromis, neničit zbytečně, žít s maximální ohleduplností, avšak smířit se s nedosažitelností dokonalosti a prosit o odpuštěni. Snad to je to, co měl na mysli Martin Luther svým slavným výrokem: "Statečně hřeš, statečněji věř!" Vyžaduje to odvahu. Všichni toužíme po dokonalosti a užíváme její nedosažitelnost jako výmluvu, když přestaneme usilovat. Usilovat o dosažitelné nikomu neimponuje.

Je to všelidská problematika, kterou přímo paradigmaticky ztělesňuje problém masité stravy. Touha po nevinnosti, nemuset zabíjet ani pro potravu, je stará jako lidstvo. Staří Řekové si představovali zlatý věk jako vegetariánský. Podobně biblická představa ráje je vegetariánská. Adam a Eva se podle ní živili ovocem. Masitá strava podle starozákonního vyprávění začíná teprve pádem - a končí spasením. Prorok Izaiáš si Nový Jeruzalém představuje jako vegetariánský. Je to jeden z nejcitovanějších úryvků z Písma:
I bude bydliti vlk s beránkem a pardus s kozlátkem ležeti; tolikéž tele a Ivíče i krmný dobytek spolu budou, a malé pacholátko je povede. Také kráva a medvědice spolu pásti se budou, a plod jejich spolu ležeti, lev pak jako dobytče plevy jísti bude. A lítý had nad děrou pohrávati bude s dítětem prsí požívajícím, a to, kteréž ostaveno jest, směle sáhne rukou do díry bazališkovy.

Neuškodí, aniž zahubí na vší mé hoře svaté. (Iz I1,6-9a)

To je ten odvěký sen lidstva, království míru, a vegetarián ho začíná uskutečňovat. Může se podívat do očí krávě bez výčitek svědomí. Snad proto byli vegetariány také filosof Seneka, akutně si vědomý zla světa, i řada středověkých světců.

Počínaje renesancí se v novověku projevuje vědomé vegetariánství, tehdy označované jako "pythagorejský režim". K námitkám proti "rudému masu a rudým návykům" přistupují i zdravotní a dietní důvody. Pak od dob francouzské revoluce nabývá evropské vegetariánské hnutí výrazně radikálního nádechu. Opírá se o morální odpor k zabíjení, vytváří představu zlatého věku nevinnosti. Výsledkem radikalismu není dosud změna chování. Zatímco méně radikální Indie je z osmdesáti procent vegetariánská, v Evropě vegetariánství dodnes nepředstavuje rozšířené hnutí. Přesto má svůj význam. Nenechá nás zabíjet s čistým svědomím. Zachovává v našem povědomí základní lidskou touhu nepodílet se na zlu, která by jinak sotva přežila nástup konzumní společnosti.

Snad také proto vyvolává vegetariánství tak podrážděnou reakci. Proč nám tak vadí lidé, kteří dávají přednost bylinné stravě před masitou? Jistě, někdy vadí necitlivost a provokativní nadřazenost, se kterou se setkáme mezi vegetariány stejně jako mezi ostatními lidmi. Vadí také odlišnost: čím méně si je člověk jistý sám sebou, tím obtížněji snáší odlišnost. Takže bychom přece jen pochybovali o našich "rudých návycích"?

Na obvyklé námitky vůči vegetariánství není obtížné najít odpovědi. Nejběžnějším argumentem bývá tvrzení, že já sám nic nezměním, když všichni jsou proti. Tím argumentem běžně ospravedlňujeme svůj podíl na všem, co se příčí svědomí, třeba jet autem do zamořeného města v inverzi. Prý není nic platné, když já nepojedu, pojedou prý druzí: Podobně prý není nic platné, když si sám odřeknu tlačenku, když si ji všichni objednají.

Jenže ono všichni sestává ze samých já sám. Když se já sám odmítnu podílet na krutosti, má to trojí následek. Jeden je praktický: je o jeden zlomek, byť sebemenší, méně utrpení. Je prostě o jednoho míň, kdo přispívá k fondu krutosti. Nejen to, také přispívám ke změně postoje. Tím, že si místo řízku dám bramborák, zpochybňuji samozřejmost masité stravy. Lidé se zamyslí. Třeba si řeknou, že jsem blázen, avšak nebudou se již bezmyšlenkovitě podílet na krutosti - a právě nevšímavá lhostejnost nejvíc umožňuje nelidské praktiky.

Třetí následek je osobní: nežiji v rozpolcení mezi soucitem se zvířaty a svou stravou. To všechno není málo - a i kdyby bylo, stále platí, že nikdo nedělá větší chybu než ten, kdo nedělá nic jen proto, že může udělat jen málo.

Pak je tu druhá běžná námitka, že něco jíst musím, a když nepřispívám k týrání zvířat, přispívám k hromadné vraždě květáků a zelných hlávek. I na to je odpověď: ano, něco jíst musím, podobně jako se něčím musím odívat a něčím ohřívat. Jenže naše svoboda znamená, že můžeme volit - a nemusíme volit tak, abychom způsobovali co nejvíc bolesti a utrpení. Něco jíst musím, avšak to neopravňuje třeba kanibalismus. Je veliký rozdíl mezi lidským masem, masem z hromadných chovů, masem volně žijících živočichů, masem z domácího chovu a porážky, masem z živočichů bez ústřední nervové soustavy, mezi masem a vejci a vejci z chovu a z volného výběhu, mezi vejci a mléčnými výrobky, a ostatně také mezi rostlinami a plody rostlin jako je zrno, ovoce nebo houby. Ano, něco jíst musím, avšak mohu vybírat svou stravu nejen sobecky, nýbrž také s ohledem na druhé.

Tu však narážíme na filosofický problém. Pokud smyslem vegetariánství je zmírnit a zmenšit celkový fond utrpení na této zemi, je to neproblematické: ohleduplnou volbou potravy mohu ušetřit utrpení. To je jednoznačné. Pokud mi opravdu jde jen o to, aby moji zvířecí bližní méně trpěli, mohu toho dosáhnout ohleduplností. Argument, že něco jíst musím, tu neplatí. Mohu ubližovat méně a opravdu podstatně méně, mohu vyhledávat kompromis mezi svou potřebou a potřebou druhých, a tak zmírnit svůj dopad, i když moje přítomnost na Zemi nějaký dopad vždy mít bude.

Jenže pokud mi jde o to, aby mi nikdo nemohl nic vyčítat, abych dosáhl nevinnosti před Bohem i před lidmi, pak je to něco jiného. Pak opravdu platí, že ať usiluji, jak usiluji, nikdy nedosáhnu nevinnosti. Nevinnost, to je všechno, nebo nic. Nestačí, že ušetřím utrpení. Z hlediska viny a nevinnosti není rozdíl mezi člověkem, který denně sní tři porce velrybího a telecího, a člověkem, který se omezuje na jedno vejce denně. V pohledu radikalismu oba zhřešili a nedosahují království nebeského či světské dokonalosti.

Všechen fanatismus vzniká z touhy po dokonalosti. Být bez chyby, být naprosto bezpečný proti jakékoliv výčitce, být dokonalý... To pak vede k závodům v dokonalosti, ať již ve víře, v politické stranickosti nebo ve stravování. Jenže protože dokonalost je nedosažitelná, vede to i k opaku: když nemohu být dokonalý, nemá smysl se snažit být lepší. Dokonalosti stejně nedosáhnu, nemá smysl se snažit. Zažil jsem to mnohokrát kolem sebe - i v sobě. Nejprve to stále stupňované úsilí o dokonalost, až po úplné vyčerpání. Pak deziluze a cynismus: nemá to smysl, když už, tak ať to stojí za to!

V ochranářských kruzích se tento okřídlený výrok obvykle připisuje Edmundu Burkeovi. Je v jeho duchu, avšak jeho autorství nemohu doložit - a v každém případě na něm nezáleží.

Něco takového zažil Martin Luther ve svém úsilí o dokonalost, v úsilí vyznat se ze všech hříchů, i nevědomých, pak zoufalství nad nedostupností dokonalosti. Jeho duševní putování tím neskončilo. Vedlo ho k osvobozujícímu uvědomění, které Luther pochopitelně vyjádřil křesťanskou metaforou: všichni jsme zhřešili, přesto všem se nám nabízí milost zcela bez zásluh. Můžeme se věnovat konání dobrých skutků, protože víme, že spása na nich nezáleží. O tu se postaral Bůh. My se staráme o dobro jeho světa.

Lutherova náboženská metafora dnes málokoho oslovuje, avšak stejnou problematiku můžeme vyjádřit i metaforou vegetariánství a masité stravy. Pokud si chceme zachovat svědomí, vědomí i celou škálu citu a soucitu, nemůžeme se nezhrozit nad utrpením, které způsobujeme svým mimolidským bližním, zvířatům, která se radují ze života a trpí bolestí, znají přátelství, lásku i zradu. Pak nastupují dvě možné reakce. Jednou je cynická lhostejnost, kterou umrtvujeme schopnost soucitu. Mám rád zvířata, ale na talíři. Druhá je pokus o nevinnost. Nechceme být požírači týraných mrtvol. Snažíme se být čistší až nejčistší v usilovné snaze o dokonalost. Jenže v hloubi duše i na vrcholu nevinnosti víme, že něco jíme, že náš život vykupuje smrt druhých. Tak stupňujeme úsilí až k vyčerpání - a pádu do lhostejnosti.

Jenže končit to může i jinak, přijetím provinilosti i odpuštění. Nejsme dokonalí, náš život je řetězcem kompromisů mezi touhou neškodit a potřebou žít. Avšak o dokonalost nejde. Jde o snahu ubližovat co nejméně. Někdo nám vždycky může vytknout, že ač se zdržujeme masa, pijeme mléko čí jíme vejce. Jenže ani o to nejde. Nevinnost se týká vztahu s vlastním svědomím - či starším pojmoslovím, s Bohem - ne našeho vztahu s přírodou. V tom jde o něco jiného: abychom se naučili žít ohleduplně, abychom šetřili své bližní. Jde o praktickou úlevu a pomoc trpícím. Snad nakonec vrcholem vegetariánství není dokonalost, nýbrž posun středu zájmu z vlastní dokonalosti na dobro mých bližních.

Erazim Kohák se ve své knize "Zelená svatozář", z níž pochází naše ukázka, zamýšlí v různých ekologických souvislostech nad tím, co to na prahu 21. století znamená být člověkem. Vydalo nakladatelství SLON v roce 1998.