Vítejte v plastocénu
Jenomže pryč neexistuje. Plast putuje na skládky, do spaloven, v nejlepším případě k recyklaci, v nejhorším do oceánů. Ty dokážou pojmout nevyčíslitelné množství odpadků, které — ukryté pod hladinou — zároveň mizí ze svědomí producentů i konzumentů. Plasty ale nadále žijí vlastním životem: zaplavují pláže, zabíjejí živočichy, rozpadají se na nebezpečné mikročástice ohrožující mořské ekosystémy, které mohou do několika let zdevastovat a vytlačit. Lze éru plastocénu ukončit?
Plast se stal neodmyslitelnou součástí každodenního života většiny lidské populace. Ve společnosti uspěl jako žádný jiný materiál — je snadno zpracovatelný a univerzálně použitelný, ať už jde o tepelnou odolnost, tvrdost, pružnost, nebo možnost formování do předmětů, filmů či vláken. V našem světě díky tomu představuje perfektního pomocníka — zabalit a vzít s sebou se díky němu dá prakticky vše: ranní káva, bageta, oběd z rychlého občerstvení odnaproti i rohlíky ze supermarketu k večeři. Nadnárodní korporace jako Coca-Cola nebo McDonald‘s ročně využijí stovky miliard jednorázových plastových obalů. Podle Programu OSN pro životní prostředí (UNEP) tvoří plastové obaly 42 procent všech vyrobených plastů, přičemž každoročně končí okolo osmi milionů tun plastového odpadu v oceánech.
Oceány ale nejsou bezbřehé a pomalu se mění v plovoucí skládku. Vlivem vodních proudů se malé i velké plastové částice shlukují do plovoucích útvarů a pokrývají obří plochy. Pro živočichy znamenají smrtonosnou past — ryby, želvy, ale i ptáci umírají s žaludky napěchovanými sáčky, uzávěry od PET lahví a jinými částicemi. Časem plasty z oceánů nemizí, ale rozpadají se na menší částice, takzvané mikroplasty. Jejich miniaturní rozměr jim umožňuje pronikat tkáněmi ryb i lidí a vázat na sebe nebezpečné toxiny. Při stávající produkci plastů se předpokládá, že v roce 2050 převáží množství těchto odpadků nad množstvím ryb. Životu v oceánech tak pomalu začíná zvonit hrana.
Plastové (ne)ostrovy
Přes šedesát procent plastového znečištění v oceánech způsobuje pět asijských zemí: Čína, Indonésie, Filipíny, Thajsko a Vietnam. Plastový odpad se vlivem proudů a větrů seskupuje v konvergenčních zónách oceánu, podobně jako plankton nebo mořské řasy. Tam vytváří necelistvý povlak hladiny, tvořený především mikroplasty zavěšenými ve vodním sloupci, ale také celými lahvemi nebo zbytky rybářských sítí. Odpadkové skvrny jsou často označovány za ostrovy, jde však o mylnou představu; spíše než kusy pevniny totiž připomínají zakalenou polévku. Na satelitních ani leteckých fotografiích tyto skvrny neuvidíte — částice totiž přejímají barvu oceánu, v němž plavou a průběžně se mísí větrem. Velikost plastových skvrn je tak těžké odhadnout — jejich hranice a obsah se neustále mění.
Přestože každý oceán má své vlastní odpadkové shluky, největší a nejznámější je bezpochyby Velká tichomořská odpadková skvrna. Objevil ji v roce 1977 kapitán Charles Moore a rozkládá se mezi západním pobřežím Severní Ameriky a Japonskem. V podstatě ji tvoří dvě menší skvrny — západní v blízkosti Japonska a východní, která se pohupuje mezi Havají a Kalifornií. Tyto dvě oblasti spojuje severozápadní subtropická konvergenční zóna, která se chová jako dálnice, po níž částice putují z jedné oblasti do druhé. Nikdo přesně neví, kolika odpadky je Velká tichomořská skvrna tvořena — podle vědců z Národního úřadu pro oceán a atmosféru totiž více než 70 procent odpadků klesá na dno oceánu. Jisté však je, že přibližně 80 procent těchto odpadků pochází ze Severní Ameriky a Asie, zbytek pak z ropných plošin, nákladních lodí a přepravních kontejnerů.
Díky tomu, že velká tichomořská skvrna leží v dostatečné vzdálenosti od území jakéhokoliv státu, se ji zatím daří úspěšně ignorovat. Neziskové organizace The Plastic Oceans Foundation a společnost LADBible v čele s Michaelem Hughesem a Dilatandem Almeidem se rozhodly vynalézavým způsobem donutit státy k převzetí zodpovědnosti — v září minulého roku předložily OSN svůj návrh o uznání nového státu Odpadkové ostrovy (The Trash Isles), údajně velkého jako Francie a kolébajícího se na vlnách v blízkosti Havajských ostrovů. Ostrovy mají svou vlastní vlajku, bankovky i poštovní známky. Pokud by byly uznány OSN jako stát, byly by chráněny chartami o životním prostředí. Členské státy by se tak konečně musely začít největší odpadkovou skvrnou světa zabývat.
Plast je past
Pro obyvatele oceánů představuje plast smrtelné nebezpečí. Plastové tašky zmatou nejednu želvu, která je považuje za medúzy, oblíbenou pochoutku. Brčka zas jako by přesně pasovala do jejich nosních dírek. Tuleni a další savci se zaplétají do odhozených mořských sítí, ve kterých se následně utopí. Albatrosové si pletou menší plastové částice s potravou, kterou krmí sebe i svá mláďata, a stejně jako ryby a velryby tak umírají na vyhladovění. Podle Diany Parkerové z Národního úřadu pro oceán a atmosféru byla v žaludku každého z mrtvých albatrosů na Severozápadních Havajských ostrovech nalezena nějaká forma plastu.
Vedle větších částic ohrožují život v oceánech také zmíněné mikroplasty. Ty kromě toho, že samy o sobě obsahují nebezpečné chemické látky, jsou schopné vázat látky jako DDT nebo PCB sloučeniny. DDT byl masově využíván jako insekticid po druhé světové válce a má schopnost narušovat hormonální systém. PCB sloučeniny jsou nehořlavé, tepelně odolné látky, od roku 2013 považované za lidské karcinogeny a u zvířat způsobující problémy s reprodukčním cyklem. Skrze ryby vstupují mikroplasty také do nás, vládců potravního řetězce. A nad tím, co všechno v našem těle svedou, stále visí otazník.
Mikroplasty jsou částice o velikosti pět milimetrů a méně. Primárně jsou produkovány ve formě mikroperel, kapslí, vláken nebo pelet. Přidávají se do kosmetických výrobků — peelingových krémů, zubní pasty nebo pracích prášků. Sekundární mikroplasty vznikají postupným rozkládáním větších kusů plastů vlivem slunečního svitu. Vylučují přitom barviva a chemikálie, které způsobují zdravotní a environmentální problémy. Zároveň, jak už bylo řečeno, jsou mikročástice schopny také absorbovat škodliviny a bakterie, a pokud mají rozměry v řádu nanometrů, pronikat s nimi do lidského těla.
Zamoření mikroplasty se přitom netýká pouze oceánů. V září loňského roku zveřejnil britský deník The Guardian výsledky výzkumu společnosti Orb Media, podle nichž bylo 83 procent vzorků pitné vody z celého světa kontaminováno vlákny plastu. Mikroplasty pijeme, vdechujeme a pojídáme nejspíše každodenně. Výzkum účinků mikročásteček je ale stále v plenkách, a budoucí dopady na zdraví člověka tak zatím zůstávají neznámé. I proto by byla na místě větší obezřetnost a vůle situaci řešit.
Plastolovci a plastožrouti
Zplastované oceány však nejsou zdaleka všem lhostejné — svědčí o tom řada nedávno vzniknuvších projektů. Třiadvacetiletý holandský vynálezce a bývalý student leteckého inženýrství Boyan Slat zahájil v roce 2013 svůj projekt The Ocean Clean Up na mechanické čištění oceánů. Slatův systém zachytává odpadky plující na hladině oceánu pomocí sítě, ukotvené v hloubce 600 metrů. Díky tomu, že se plovoucí kotva pohybuje pomaleji a stejným směrem jako plasty, je schopna efektivně zachytávat většinu z nich, ať už velké kusy rybářských sítí, nebo méně než centimetrové částice. Podle zkušebních modelů by bylo možné pomocí tohoto systému vyčistit Velkou tichomořskou odpadkovou skvrnu během pěti let. Slat doufá, že čistění oceánu započne začátkem letošního roku.
Další jiskřičku naděje náhodně objevila španělská vědkyně Federica Bertocchini zjištěním, že larvy zavíječe voskového si vedle včelího vosku rády smlsnou na polyethylenových sáčcích. Larvy tohoto druhu mola totiž produkují enzymy, díky kterým jsou schopny degradovat plastové sáčky a přeměnit je na biologickou hmotu. Podobně překvapivý byl objev pákistánských a čínských vědců, kteří na skládce v Islámábádu našli houbu aspergillus tubingensis, schopnou rozložit nebiologicky odbouratelný plast vylučováním enzymů, oddělujících jednotlivé molekuly. Pokud by vědci enzymy „plastožroutů“ identifikovali, mohli by jejich geny vložit do bakterií nebo fytoplanktonu, jež by plasty v oceánech samy rozkládaly. Hrátky s geneticky modifikovanými organismy ovšem rozpoutávají vášnivé diskuse. Spíše než abychom riskovali biologickou katastrofu, mohli bychom své úsilí věnovat omezení produkce odpadu budoucího.
Blýská se na rozumnější politiky?
Vedle vědců a inovátorů vyhlašují válku plastům i jednotlivé státy. Loňského 6. prosince se v Nairobi shodli delegáti partnerských zemí OSN, že je nutné zabránit vstupu plastových odpadů do oceánů. V přijatém usnesení vyzývají všechny země, aby do roku 2025 snížily znečištění moří všech druhů a začaly mu předcházet. Spojené státy, Čína a Indie však odmítly přistoupit na mezinárodní opatření a cíle, usnesení tak není právně závazné a nemá časový rozvrh. Z počáteční vize řešení oceánského Armageddonu tak nezbylo víc než doporučení k upřednostnění bezodpadové politiky. Vlády těchto tří zemí se hledáním vlastních řešení plastové krize příliš nezabývají, přestože se řadí mezi největší znečišťovatele. Ve Spojených státech zůstává boj o čistší oceány většinou v rukou aktivistů a neziskových organizací (mezi úspěšné patří například kalifornská organizace Surfrider Foundation). O řešení se mnoho mluví, významné změny legislativ však stále není vidno. Čína a Indie jsou zeměmi s životním prostředím na pokraji kolapsu, snad i proto se na převzetí odpovědnosti za stav oceánů necítí jejich vlády připraveny.
Vícero zemím leží v žaludku především plastové tašky. Zakázané už jsou v Mauritánii, Senegalu, Keni, Bangladéši, na Srí Lance i v dalších zemích, které pociťují důsledky plastového zamoření na vlastní kůži. Na Haiti fungují plastové banky, které vyměňují recyklovatelné plasty za peníze nebo nabití telefonu. Také Indonésie, jeden z největších producentů plastů, se rozhodla postavit k dlouholetému problému čelem. Připojila se ke kampani OSN a do roku 2025 se zavázala snížit množství plastového odpadu o 70 procent.
Francie a Británie od letošního roku zakazují peelingové krémy a další kosmetické přípravky obsahující mikroplasty. Francie navíc chystá od roku 2020 úplný zákaz jednorázového plastového nádobí. Celosvětové úsilí o redukci plastů podpořil také jako první nadnárodní kolos McDonald‘s, který přislíbil skoncovat s nerozložitelnými plasty do konce letošního roku.
Dost bylo plastu
Plastový problém si už začíná uvědomovat i Česká republika. Od prvního ledna vstoupila v platnost novela o obalech, která přikazuje zpoplatnění plastových tašek. Netýká se sice mikrotenových sáčků, zato by měla být dodržována i v těch nejmenších obchodech a večerkách. Nakolik bude efektivní, zůstává otázkou. Přechod na udržitelnější varianty nošení nákupů propagovalo Ministerstvo životního prostředí v minulém roce kampaní Dost bylo plastu, v níž radilo, jak omezit každodenní odpad na minimum. Napřesrok uvidíme ve statistikách, s jakým se tyto aktivity setkají úspěchem.
V reakci na plastové ohrožení přišla Evropská komise 16. ledna se strategií, podle níž by měly být veškeré plastové obaly na trhu EU do roku 2030 recyklovatelné. Používání jednorázových plastů by se mělo omezit a využívání mikroplastů zakázat úplně. Zároveň si od přechodu k oběhovému hospodářství Evropská komise slibuje i vznik nových investičních příležitostí a pracovních míst. „Musíme zamezit tomu, aby se plasty dostávaly do vody, potravin, a dokonce do našeho organismu. Jediným dlouhodobým řešením je snížit množství plastového odpadu větší recyklací a opětovným využíváním. Tento problém musí řešit občané, průmysl i vlády společně,“ vyjádřil se první místopředseda Komise Frans Timmermans. Teď ještě přejít od proklamací k činům.
Sabina Vojtěchová, Sedmá generace 1/2018