Vlečení lidé

Zabýval se jejich motivy, základem jejich duchovní energie a druhy uspokojení, o něž měli zájem. Volal ty, kteří byli k němu přitahováni, a vyhýbal se těm, kteří byli hnáni a chtěli ho využívat.

Spousta vlečených lidí dělá velice dobré věci. Vlečení jedinci nemusí být nutně špatní lidé, i když důsledky jejich životního stylu mohou být velice nešťastné. Ve skutečnosti jsou vlečení lidé často velikým přínosem. Zakládají organizace, vytvářejí pracovní místa a příležitosti, často bývají velice chytří a předkládají způsoby a prostředky, jak prospět mnoha dalším lidem. Nicméně jsou vlečení a je třeba si dělat starosti o jejich schopnost udržet toto tempo, aniž by sami sobě ublížili.

Je možné vlečené lidi poznat? Ano, samozřejmě. Existuje mnoho příznaků, které vypovídají o tom, že daný člověk je vlečený. K nejčastějším z nich patří:

(1) Vlečeného člověka velice často uspokojí jen výkon. Někde v průběhu dozrávání tento člověk objeví, že jediným způsobem, jak může mít sám ze sebe a z okolního světa dobrý pocit, je hromadit výkony. Tento jeho objev může být výsledkem formativních vlivů v raném věku; je možné, že v dětství se mu od rodiče nebo vlivného vychovatele dostávalo povzbuzení a uznání jen tehdy, když se mu něco podařilo dokončit. Dokud daný úkol nebyl hotový, nikdo o jeho hodnotě nic neřekl. Jediný způsob, jak najít lásku a přijetí, tedy spočíval v dosahování výkonů.

Za těchto okolností se psychologie výkonu někdy zmocní srdce. Člověk si začne myslet, že když jeden výkon přinesl dobré pocity a chválu od druhých, pak několik dalších výkonů zřejmě přinese hojnost dobrých pocitů a povzbuzení.

Vlečený člověk tedy začne hledat způsoby, jak nahromadit co nejvíc výkonů. Brzy bude dělat dvě až tři věci najednou, protože mu to bude přinášet ještě víc této zvláštní radosti. Stane se člověkem, který neustále čte knihy a navštěvuje semináře, které slibují, že mu pomohou ještě efektivněji využívat čas, který má. Proč? Aby mohl dosahovat větších výkonů, které mu pak poskytnou větší uspokojení.

Člověk tohoto typu vnímá život jen z hlediska výsledků. Jako takový moc neoceňuje proces, který k výsledkům vede. Nejraději by z New Yorku do Los Angeles letěl nadzvukovou rychlostí, protože cestovat nižší rychlostí, při níž lze pozorovat pensylvánské vrcholky, zlatou pšenici Iowy a Nebrasky, velkolepost Skalistých hor a pouště Utahu a Nevady by pro něho byla strašná ztráta času. Po příletu do Los Angeles po rychlé dvouhodinové cestě by tohoto vlečeného člověka rozčílilo, pokud by letadlo přistávalo o několik minut déle. Cíl je pro tohoto jedince zaměřeného na výkony všechno, cesta k němu nic neznamená.

(2) Vlečenému člověku nesmírně záleží na symbolech úspěchu. Obvykle si uvědomuje pojem moci a snaží se ji získat, aby z ní mohl těžit. To znamená, že pozorně vnímá symboly postavení: tituly, velikost a umístění úřadu, pozice na organizačních schématech a zvláštní výsady.

Vlečenému člověku většinou velice záleží na jeho vlastní pověsti. Říká si: kdo ví, co teď dělám? Jak bych mohl navázat lepší spojení s „veličinami" svého světa? Tyto otázky vlečeného člověka často značně zaměstnávají.

(3) Vlečený člověk je obvykle lapen v nezadržitelné honbě za stále lepšími výsledky. Vlečení lidé rádi bývají součástí něčeho, u čeho velikost a úspěšnost neustále roste. Jsou pořád v pohybu a hledají ty největší a nejlepší příležitosti. Zřídka mají čas ohlédnout se za dosaženými úspěchy a ocenit je.

Anglický kazatel devatenáctého století Charles Spurgeon kdysi řekl:

„Úspěch vystavuje člověka tlaku ze strany lidí, čímž ho láká, aby se svých zisků držel tělesnými metodami a praktikami a nechal se cele ovládat diktátorskými požadavky neustálého rozmachu. Úspěch mi může stoupnout do hlavy, pokud nebudu pamatovat na to, že dílo dovádí do zdárného konce Bůh, že on v něm může pokračovat i bez mé pomoci a že ho bude schopen konat i s jinými prostředky, kdykoli se mu zachce vynechat mě."

(4) Vlečení lidé mají sklon nebrat ohled na poctivost. Úspěšnost a výkony je mohou zaměstnávat natolik, že nemají moc času zastavit se a položit si otázku, zda jejich vnitřní člověk drží krok s tím, co se děje v jejich vnějším světě. Obvykle tomu tak není, čímž v jejich životě vzniká narůstající propast a narušuje se integrita jejich osobnosti. Takovíto lidé se často stávají stále nepoctivějšími, přičemž neklamou pouze druhé lidi, nýbrž také sami sebe. Tím, jak se zarytě snaží neustále postupovat vpřed, lžou sami sobě v otázce svých motivů a slevují v oblasti hodnot a morálky. Jejich životním stylem se stávají zkratky vedoucí k úspěchu. Protože je pro ně cíl tak důležitý, upadají do etické bídy. Vlečení lidé se stávají děsivě pragmatickými.

(5) Vlečení lidé často mívají omezenou schopnost jednat s druhými lidmi. Nevyznačují se tím, že by dobře vycházeli s ostatními. Nenarodili se bez schopnosti vycházet s druhými, ale plány jsou pro ně důležitější než lidé. Oči mají upřeny na cíle a úkoly, a tak si zřídkakdy všimnou lidí okolo, pokud je právě nepotřebují k naplnění některého ze svých cílů. A jestliže je shledají neužitečnými, mohou je, když je třeba něco udělat, vnímat jako překážky nebo konkurenty.

Vlečený člověk za sebou obvykle zanechává „hromadu těl". Tam, kde ho druzí dříve chválili pro jeho zdánlivě skvělé vůdcovské schopnosti, brzy začne narůstat frustrace a nepřátelství z jejich strany, protože uvidí, že vlečenému člověku příliš nezáleží na zdraví a růstu lidských bytostí. Ukáže se, že o jeho programu nikdy nelze diskutovat a že je pro něj důležitější než všechno ostatní. Spolupracovníci a podřízení v okolí vlečeného člověka pomalu jeden po druhém odpadnou, vyčerpaní, zneužití a rozčarovaní. Nejpravděpodobnější vyjádření o takovém člověku zní asi takto: „Je hrozné s ním pracovat, ale určitě vždycky dosáhne svého."

A v tom je právě háček. Dosahuje výborných výsledků, ale může při tom ničit lidi. To není přitažlivý pohled. Ironické však je - a nelze před tím zavírat oči - že v téměř každé velké organizaci, ať již náboženské nebo sekulární, zastávají tito lidé klíčové pozice. I když s sebou nosí zárodky vztahové katastrofy, jsou pro fungování organizace často nezbytní.

(6) Vlečení lidé mají sklon k velké soutěživosti. Každé vynaložené úsilí vnímají jako hru, kde lze buď vyhrát nebo prohrát. A vlečený člověk má samozřejmě pocit, že musí vyhrát, aby před druhými dobře vypadal. Čím víc je vlečený, tím výrazněji musí vítězit. Výhra mu poskytuje důkaz o tom, že je na správném místě, že je hodnotný a důležitý, což jsou důkazy, které zoufale potřebuje. Druhé lidi tedy s největší pravděpodobností vnímá jako konkurenty nebo jako nepřátele, které je nutno porazit - nebo dokonce pokořit.

(7) Vlečený člověk často disponuje vulkanickou silou hněvu, který může vybuchnout, kdykoli pocítí odpor nebo neloajálnost. Tento hněv může propuknout, když s ním druzí nesouhlasí, předloží alternativní řešení daného problému nebo vůči němu zaujmou i jen maličko kritický postoj.

Takový hněv se nemusí projevit jako fyzické násilí. Často však může mít podobu slovní hrubosti, například klení nebo ponižujících urážek. Hněv vlečeného člověka se často projevuje pomstychtivým jednáním, například tím, že někoho propustí z práce, pomlouvá druhé před kolegy nebo jim prostě upře to, co od něho očekávali, například přízeň, peníze nebo přátelství.

Jedna moje dobrá známá mi vyprávěla o tom, jak s několika kolegyněmi seděla v kanceláři, když vedoucí jejich oddělení, žena, která pro firmu pracovala již patnáct let, požádala, zda by mohla zůstat týden doma se svým nemocným dítětem. Udělala chybu, že na šéfovo odmítnutí reagovala pláčem. Když se otočil a viděl její slzy, vypálil: „Seberte si svoje věci a vypadněte odsud; stejně už vás tu nepotřebuji." Když odešla, obrátil se k zděšeným přihlížejícím a řekl: „Aby bylo jasno: všichni tu jste jenom kvůli jednomu - abyste vydělávali peníze. A jestli se vám to nelíbí, můžete rovnou odejít!"

Je tragické, že mnozí dobří lidé, kteří obklopují vlečeného člověka, jsou více než ochotni snášet dopad jeho hněvu, i když je strašlivě zraňuje. Myslí si totiž, že daný šéf nebo vedoucí zajišťuje prosperitu firmy, má Boží požehnání nebo že proti úspěchu nelze nic namítat. Někdy je hněv a jeho kruté následky přijímán jednoduše proto, že nikdo nemá odvahu nebo schopnost se vlečenému člověku postavit.

Nedávno mi jeden člověk, který slouží v předsednictvu jedné velké křesťanské organizace, vyprávěl o střetech s výkonným ředitelem, při nichž docházelo k výbuchům hněvu, provázeným mimořádnou vulgárností a nadávkami. Když jsem se zeptal, proč členové předsednictva takové chování, které u tohoto ředitele bylo poměrně časté a neomluvitelné, tolerují, odpověděl mi: „Asi na nás tak zapůsobilo, jak si ho Bůh v jeho veřejné službě zjevně používá, že jsme se zdráhali postavit se mu."

(8) Vlečení lidé jsou obvykle abnormálně zaneprázdnění. Obyčejně bývají tak zaneprázdnění, že nemají čas udržovat běžné vztahy v manželství, rodině či přátelství ani pěstovat vztah sami se sebou - natož s Bohem. Protože si zřídkakdy pomyslí, že už toho dosáhli dost, zaberou každou minutu, kterou mají k dispozici, aby mohli navštívit víc setkání, prostudovat si víc materiálů nebo zahájit víc projektů.

Ve svém jednání vycházejí z předpokladu, že mít pověst zaneprázdněného člověka je známkou úspěchu a osobní důležitosti. Snaží se tedy na druhé zapůsobit tím, jak nabitý rozvrh mají. Dokonce někdy dávají najevo vysoký stupeň sebelítosti, kdy si naříkají na to, do jaké „pasti" zodpovědnosti se dostali, a nahlas vyjadřují přání, aby si mohli ulevit od toho všeho, v čem musí žít. Zkuste jim však nabídnout nějaké řešení! Pravda je taková, že tím nejhorším, co by se jim mohlo stát, je to, kdyby jim někdo poskytl východisko. Ve skutečnosti by nevěděli, co si se sebou počít, kdyby najednou neměli tolik práce.

Zaneprázdněnost se pro vlečeného člověka stává návykem, stylem života a myšlení. Rádi si stěžují a vzbuzují lítost, a pravděpodobně by nechtěli žít jinak. Zkuste ale vlečenému člověku něco takového naznačit, a pořádně se rozčílí.

Tak tedy vypadá vlečený člověk - není to moc přitažlivý obrázek. Při pohledu na něj mě však často znepokojuje, že náš svět z velké části řídí právě vlečení lidé. Vytvořili jsme systém, který se opírá o jejich bedra. A kde tomu tak je v práci, v církvi či v rodině, růst lidí je často obětován ve prospěch výsledků a hromadění.

Z knihy Gordona MacDonalda „Uspořádej svůj svět". Vydalo nakladatelství Návrat domů.