Všichni jsme cvoci

V rozhovoru jsme se podívali na téma drog, závislostí a jejich spojitostí s psychickými onemocněními.

Během mého působení v Národním ústavu duševního zdraví jsem dělal sérii rozhovorů se světoznámými psychiatry a jeden z nich, nestor destigmatizace psychických onemocnění Norman Sartorius, navrhl, ať z nich vytvořím knihu. Moje první reakce byla, že to přece nebude nikdo číst, ale nedalo mi to spát. Osobně si totiž přeju, aby téma duševního zdraví bylo velké společenské téma, o kterém se lidé nebojí mluvit. V mé vlastní rodině máme různé problémy a věřím, že každá rodina má něco, ať už jsou to závislosti, demence, ADHD, schizofrenie nebo třeba bipolární porucha. Všichni máme osobní zkušenost, což je velký kontrast k tomu, jak se o těchto věcech (ne)mluví.

Společnost nechápe ani drogy, ani psychická onemocnění

Kniha nakonec ve spolupráci s psycholožkou Adélou Plechatou skutečně vznikla a jejím cílem je destigmatizovat psychická onemocnění, protože definice nejsou přesně vyhraněné a ve výsledku se hranice mezi normálním a šíleným stírá. Proto i zvolený název knihy, Normální šílenství. Všichni jsme určitým způsobem cvoci, a proto bychom se k sobě měli chovat s větší vlídností, podporovat se, a hlavně nenálepkovat.

Já sám se narodil s ADHD, které mi v dětství bylo diagnostikováno. Myslelo se, že mé ADHD s pubertou vymizí. Některé problémy skutečně zmizely, ovšem některé se zdůraznily. Ve třiatřiceti jsem se ke své diagnóze vrátil, začal chodit na terapii a řešit své problémy. Rád říkám, že jsem šťastný psychiatrický pacient a jsem neskutečně vděčný za to, že mám péči a možnost léčby. Život s ADHD není jednoduchý a někdy je přímo pekelný. Jsem rád, že se před tím nemusím schovávat a můžu se k tomu postavit čelem. Jako mnozí další lidé s diagnózami jsem hledal úlevu v alkoholu a dostal se až k nadměrnému pití, ale díky Bohu jsem s tím přestal a vyhnul se potenciálnímu těžkému problému se závislostí.

Oba fenomény, psychické nemoci a drogy, čelí obrovskému společenskému nepochopení. Obojí je těsně provázáno, naše společnost moc dobře nechápe, co jsou psychická onemocnění, jaké dopady mohou mít látky, kterým říkáme drogy, jak se vytvářejí závislosti, proč se vůbec objevují a jak spolu souvisí drogy a duševní onemocnění. V současnosti také narůstá počet „netradičních“ závislostí, jako třeba závislost na sociálních sítích, internetu, pornu nebo třeba taky fitness. K duševnímu zdraví se bohužel stále nepřistupuje jako ke každé jiné zdravotní výzvě, i když duševní zdraví tvoří nejméně polovinu našeho zdraví.

Konvence místo reálných znalostí

O duševním zdraví se neučíme a rozumná společenská diskuse na toto téma sice existuje, ale není dostatečná, a právě proto tak často hledáme úlevu na špatných místech. No a právě závislosti jsou odpovědí na univerzální lidskou potřebu hledat úlevu. To, že všichni máme k závislostem sklon, si není potřeba vyčítat, jen se musíme naučit to chápat a pracovat s tím. Drogy mohou být reakcí a hledáním úlevy od nediagnostikovaného psychického onemocnění, nebo naopak mohou některé onemocnění spustit.

Naneštěstí některé drogy mají opravdu schopnost poskytnout efektivní a rychlou úlevu, ovšem dlouhodobý dopad na společnost je drtivý. Jeden výzkum ve Velké Británii ukázal, že na prvních dvou místech v nejhorším socioekonomickém a zdravotním dopadu návykových látek je alkohol a tabák. Stigmatizované drogy, jako třeba heroin či kokain, jsou z toho hlediska méně nebezpečné než tyto všeobecně „pardonované“ a přijímané drogy.

Právě toto ukazuje na velice zajímavý fenomén toho, jak drogy vnímáme. Naše vnímání drog a toho, co je vůbec za drogu považováno a které jsou „v pořádku“, nebo které jsou naopak velmi nebezpečné, závisí na vzdělání, výchově a kultuře dané společnosti. Právě toto vnímání je relativní a vědecké výzkumy často dokazují, že nemá reálné základy. Stigmatizace drog (nebo laxní postoj) se tak stává otázkou konvencí a míry tolerance. Například nikotin má stejný potenciál závislosti jako heroin. A alkohol, který vyšel jako nejškodlivější droga ve výše zmíněném výzkumu, je považován za normální. Od malička dětem asociujeme alkohol s příjemnými událostmi či oslavami: kdo z nás si nepamatuje, jak jsme si v dětství s dospělými připíjeli nealkoholickým šampáněm? Kolik z nás si připíjí s našimi dětmi, i když mají ve skleničce nealko? Nenápadně se učíme, že alkohol je něco normálního, ale ve skutečnosti je to nebezpečná droga.

Na druhém konci naopak stojí stigmatizované drogy. Extáze dokáže léčit posttraumatické stresové poruchy, což může mít velký potenciál u vojáků vracejících se z války, u žen, které zažily sexuální násilí, u přeživších autonehod nebo i u hasičů či lékařů záchranky, zkrátka lidí, kteří se dostávají do kontaktu s traumatickými událostmi. Ketamin zase může léčit deprese a u psilocybinu je velký potenciál v léčbě závislostí. Nyní se samozřejmě bavíme o asistovaných terapiích, ne o samoléčbě.

A opět naopak se nyní zvyšuje obava podepřená příběhy psychiatrů a odborníků o dopadu marihuany na lidi v pubertě. „Tráva“ je často považována za tu docela neškodnou drogu, ovšem THC je jedna z nejsilnějších psychoaktivních látek a je extrémně nebezpečná pro mozek v pubertě. Může tak spustit různé psychózy, nebo i schizofrenii, a to doslova po „jednom blbém hulení“.

Drogy musíme poznat a pochopit

Odpovědí na současné nedostatečné chápání drog je vzdělávání. Každá droga má svá specifika, závislost se vytváří různě rychle, má jiné dopady. Třeba právě alkohol nemá tak rychlé a dramatické dopady jako heroin, závislost se nevytvoří po jedné či třech dávkách, ale může trvat déle, dokonce i deset, dvacet nebo až padesát let, než se člověk propije k individuálním i společenským dopadům. Nikdo samozřejmě nedokáže předpovědět, jak by vypadala společnost, kde je legální heroin nebo kokain, tak jako je teď alkohol.

Jak ukázala meziválečná prohibice alkoholu v Americe, společenské dopady drog nevyřeší zákaz, protože se vytvoří černý trh a droga nabyde symbolu zakázaného ovoce. A nepomůže ani legalizace, jak ukazuje Německo třicátých let minulého století, kdy vznikla vlna užívání heroinu a kokainu v reakci na trauma první světové války. Proto je extrémně důležitý náš vztah k drogám a co o nich víme. Musíme znát jejich dopady, jak je využívat a proč, a ne je zneužívat. Zákaz či povolení problémy s drogami nevyřeší.

Závislost je vztahový problém

Závislost je vlastně vztahový problém, na nejhlubší úrovni je závislost o řešení vztahu k dané látce, která nahrazuje jiné vztahy. Pro některé lidi drogy (či další typy závislostí, které nejsou považovány za drogy) fungují jako milenec, kamarád nebo rodina. To je nebezpečné. Pokud nám látka nahradí vztahy, tak to je extrémní prohra člověka, protože jsme vztahové bytosti a vztahy potřebujeme nejvíc. Proto gambler dokáže opustit svou rodinu a blízké.

Toto vše se vztahuje třeba i na kávu, čaj nebo i „nové závislosti“: již zmíněné fitness, workoholismus nebo třeba závislost na produktivitě a osobnímu růstu. Vydržíme týden bez kafe? Víme, co káva skutečně dělá? Únavu zažene, ale ta únava nezmizí. Jaký může být opravdový dopad na náš mozek nebo třeba na spánek a energii z dlouhodobého hlediska? A proč vlastně to kafe milujeme? Máme ho spojené s rituály? Nahrazuje nám něco, co nám chybí?

Jádro pudla je systém odměn a úleva. Určité chování a látky vyplavují hormony, které nám dělají dobře. Všichni se chceme cítit dobře, to je normální. Ale už nás nikdo neučí, jak se cítit dobře, tak aby to neškodilo, a hlavně aby to nenahrazovalo řešení problémů, které máme. Drtivá většina našich problémů je vztahová — řešíme vztah k sobě, k blízkým, k lidem v práci a okolí. Fitkem a touhou vypadat jako kulturista nevyřešíme vztah k sobě sama ani naše vztahy s okolím. Neříkám, že nemáme cvičit a pracovat na sobě, jen je důležité vědět, proč to děláme a zda si tím něco nenahrazujeme. Potřeba vypadat dobře může být skrytý problém sebevědomí, a to nepředěláme ani stokilovými činkami.

Stejně tak produktivita a workoholismus je moderní závislost, která stojí na velmi špatné premise: produktivní člověk rovná se dobrý člověk. Naším cílem by nemělo být cítit se dobře, protože jsme produktivní, ale uvědomovat si svou hodnotu, která nezávisí na dosažených úspěších, produktivitě či uznání ostatních. Důraz na produktivitu začíná ve školách, takové to „jsi hodná holčička, když se dobře učíš“. To je šílené pro všechny, ale obzvlášť kruté je to pro děti s ADHD, která tato očekávání nemohou dokonale naplnit. Musíme se zkrátka naučit oddělovat člověka a jeho výkony. Závislost na obdivu můžeme vidět u mnoha známých osobností nebo na touze po lajcích na sociálních médiích. Hranice mezi „zdravím“ a „závislostí“ je často neviditelná, proto je super do toho nespadnout a budovat si vztah k sobě samým. Já osobně si toto snažím neustále připomínat. Je skvělé si zdravě sebevědomě užít úspěch, pozitivní zpětnou vazbu a chválu, ale nesmíme na tom postavit svůj život a odvozovat od toho svou hodnotu.

Duševní zdraví je celoživotní cesta

Fyzické i duševní zdraví je o životním stylu. Co jíme, jak se hýbeme, jak spíme a jak můžeme měnit svoje návyky. Nespadnout do jakékoliv závislosti a najít zlatou střední cestu je celoživotní práce a výzva a samozřejmě neexistuje jediný konkrétní návod. Osobně věřím, že zpětná vazba v tomto směřování hraje obrovskou roli. Sami často nedokážeme rozšifrovat svoje slepé skvrny a z vnějšku na ně nahlédnout, proto bych radil pracovat s koučem či terapeutem. Proč se o někoho neopřít, tak jako se zlomená ruka opře o sádru? Když to může být normální u sportovců, kteří dávno mají vedle trenérů i mindset kouče, tak proč ne i u „obyčejných“ lidí?

Mrzí mě, že se ke mně všechny tyto informace nedostaly dřív, že jsme se to neučili ve škole. Spousta z nás by tak mohla mít mnohem kvalitnější život. Často se k řešení sebepojetí a sebehodnoty dostaneme až skrze trauma. Proč dětem tyto znalosti nepředáváme? Doufám, že to tak jednou bude, naneštěstí pro mnohé je stále nepředstavitelné, že bychom děti místo znalostí učili také vděčnosti či sebehodnotě a nabízeli způsoby, jak se učit odvaze a čelit strachu zdravým způsobem, místo utíkání do závislostí.

Rozhovor s Jiří Paszem připravila Zuzana Mukumayi Filipová. Přetištěno z časopisu Sedmá generace.