Z Petriho misky až na konec světa
Mám a vždycky jsem měla ráda ten romantický příběh o Flemingovi, který na penicilin přišel náhodou, když v laboratoři objevil dávno zapomenutou Petriho misku s jakousi zvláštní plísní. Jako snad všechny romantické příběhy, je i tento pravdivý jen částečně. A ani on ve skutečnosti nekončí jednoznačným happyendem.
Pokud vám byl v poslední době lékařem předepsán nějaký druh antibiotik, napadlo vás možná pročíst si seznam nežádoucích účinků. Ale i kdyby se vám nalezený seznam zdál dlouhý až dost, něco v něm přece jenom chybí. Antibiotika, ostatně jako mnoho dalších léků, totiž mají nezanedbatelný vliv na životní prostředí a ve svých důsledcích ovlivňují mnohem více než jen zdraví člověka. Spoustu z těchto vlivů bychom přitom mohli, a nakonec snad i měli, označit jako svého druhu nežádoucí účinky.
Tam a zase zpátky
Svetlana Polianciuc a její vědecký tým publikovali letos na jaře v časopise Medicine and Pharmacy Reports přehledovou studii, která se zabývá příčinami a následky toho, že se dnes na různých místech v přírodě setkáváme s rezidui antibiotik.
Antibiotika využívaná při léčbě, ať už lidí, nebo zvířat, se do životního prostřední dostávají vylučováním, přičemž v závislosti na konkrétním druhu antibiotik z těla vyloučíme 40 až 90 procent přijaté dávky léku. Odpad pocházející od lidí sice protéká přes čističky odpadních vod, žádná z běžně používaných ale není schopna odstranit sto procent všech chemických látek, které po lécích ve vodě zbývají. Dalším zdrojem kontaminace jsou pak nepoužité léky, které jsou spláchnuty do záchodu, vyhozeny do směsného odpadu nebo jinak nesprávně zlikvidovány. A byť o využívání odpadních vod v zemědělství běžně uvažujeme jako o ekologickém kroku, jde o vodu, která obsahuje množství — nejen antibiotických — reziduí a použitím v zemědělství se dostává přímo do potravin. Zdá se, že ve chvíli, kdy jsou antibiotika vypuštěna do životního prostředí, jejich cestu zpátky k nám často nelze zastavit.
V souvislosti s negativními dopady antibiotik v životním prostředí se nejčastěji mluví o zvyšování takzvané antibiotické rezistence, tedy odolnosti bakterií vůči působení antibiotik. Nejde ale o jediné riziko, které je s výskytem těchto látek v přírodě spojené. Na úrovni rostlinných buněk mají antibiotika vliv na chloroplasty, přeneseně tedy na proces fotosyntézy, a mitochondrie, kvůli čemuž zase způsobují oxidativní stres u rostlin, tedy narušení metabolismu kyslíku.
Antibiotika též mohou způsobovat oddálení klíčení a snížení objemu biomasy, což má obojí vliv na sklizeň a v důsledku způsobuje menší výnosy z pěstované plodiny. Z negativních účinků na zdraví člověka můžeme mluvit ještě o schopnosti antibiotických reziduí ovlivňovat lidský mikrobiom — ten je spojován s kvalitou naší střevní mikroflóry, problémy s ním spojené se však podle autorů zmíněné přehledové studie mohou ukázat nejen v trávicím systému, ale třeba i větším výskytem alergických reakcí.
Na příkladu s antibiotiky vidíme, co způsobuje jedna konkrétní skupina léků. Je přitom ale důležité nezapomínat, že do životního prostředí se podobným způsobem dostávají i další rezidua běžně používaných léků; mezi těmi často využívanými jsou to například antidepresiva, hormonální antikoncepce nebo antipyretika. Přitom každá z těchto skupin léčiv by mohla mít svůj — nikoliv úplně krátký — seznam nežádoucích účinků na zdraví člověka a přírody.
Opomíjený úsek cesty
Rezidua antibiotik se ale, stejně jako ostatní farmaceutické výrobky, nedostávají do životního prostředí jen během své spotřeby a likvidace, ale i výroby. Právě ekologické a zdravotní zátěži vznikající už při výrobě medikamentů se obecně věnuje nejméně pozornosti. Studie upozorňující na důležitost tohoto problému přitom existují. Několik z nich se zabývá situací v Indii, která patří mezi největší výrobce léků na světě. Už v roce 2009 byla, podle analýzy Jerkera Ficka a jeho týmu, zaznamenána nadprůměrná kontaminace léčivy při analýze vzorku z čističky odpadních vod nedaleko indického Hyderabadu, v jehož blízkosti se nachází kolem devadesáti firem na výrobu léčiv, jejichž odpadní vody do této čističky přitékají.
Míru kontaminace přitom konkrétně v Indii zhoršuje nedostatečně kvalitní technika čištění odpadů. Podle statistik indického úřadu pro kontrolu znečištění, které v článku vydaném časopisem Chemosphere v roce 2017 cituje B. Subedi a jeho kolegové, bylo v Indii ještě v roce 2008 nějakým způsobem upraveno jen 31 procent veškerých odpadních vod. Problém se už ale zdaleka netýká jen odpadních vod. Stejná studie zmiňuje vysokou koncentraci farmaceutik i ve dvou jezerech v oblasti a další, letos publikovaná studie v časopise Environmental Monitoring and Assessment, zaznamenává výskyt farmaceutických reziduí ve dvou velkých indických řekách.
Jedním z důvodů, proč se ekologická zátěž výroby léků opomíjí, může být fakt, že jeho dopady jsou viditelné především na oněch konkrétních místech, kde výroba probíhá. Nám, Evropanům, kteří jsme většinou pouhými konzumenty léčiv, se tak mohou tyto problémy zdát velmi vzdálené. Což ostatně — alespoň v přepočtu na kilometry, a tudíž i limity naší představivosti — opravdu jsou. Četná data nám však ukazují, že environmentální problémy jsou planetárně provázány a zřídkakdy se omezují na danou lokalitu.
Kdo za to může?
Než si ale začneme navzájem spílat, že jsme si nechali napsat antibiotika na angínu, než v hrůze vybereme z lékárničky všechny nepoužité léky na předpis, které jsme si vyzvedli, protože — co kdyby a vždyť je to zadarmo, než svatosvatě slíbíme, že menstruační bolesti už budeme místo polykáním všemožných prášků řešit vždycky raději čajem a teplou vanou, měli bychom se spíše zastavit a zeptat se, jestli si takové sliby dávají také ti, kteří za ony nežádoucí účinky zodpovídají přece jenom trochu více než většina z nás.
Evropská federace farmaceutického průmyslu a asociací vydává každý rok zprávu, jejíž struktura se za posledních deset let v ničem podstatném nezměnila. Mezi nespočtem grafů o ekonomickém přínosu farmaceutického průmyslu a stoupající zaměstnanosti v oboru nenajdeme ani jediné slovo o dopadech léků na zdraví lidí a krajiny. Ani v roce 2019 nepatří jediná strana environmentální otázce výroby a likvidace farmaceutických výrobků.
Evropská nezisková síť Healthcare Without Harm (Zdravotní péče bez újmy) vypracovala v roce 2018 studii, v níž se největších farmaceutických firem dotazovala na jejich postoje k environmentálním tématům a jejich závazky v tomto ohledu. Výzkum například sledoval, jestli má firma oddělení zabývající se snižováním ekologické stopy, jak firma zajištuje či kontroluje dodržování environmentálních politik u svých externích dodavatelů nebo jak zveřejňuje data související s environmentálními dopady vlastní výroby. Z padesáti oslovených firem se výzkumu zúčastnilo jen pět, a tak se nízká návratnost dotazníku stává paradoxně tou nejdůležitější zprávou studie — většina farmaceutických gigantů nemá o transparentnost v těchto otázkách zájem.
Zmiňovaná Healthcare Without Harm a konkrétně její program Safer Pharma (Bezpečnější léky) je naopak pozitivní ukázkou evropské iniciativy, která se snaží ve věci něco dělat, a to mnoha různými způsoby. Vedle publikace podobných výzkumů či infografik na téma environmentální i zdravotní bezpečnosti léků pořádá organizace workshopy či webináře a její zástupci se aktivně účastní setkání s Evropskou komisí. Informace, které za osm let svého zájmu o tuto oblast shromáždila, můžeme využít i my, minimálně k inspiraci pro to, jaké otázky (si) klást.
Odmítnout farmaceutické paradigma
Tlak na transparentnost farmaceutických firem a případnou změnu legislativy, která by firmy motivovala k ekologicky i zdravotně šetrnějším řešením, je ale jen jednou z možných cest. A i když ta druhá možná také skončí u tlaku na legislativní řešení, začíná právě u toho zmiňovaného čaje a horké vany. Jinak řečeno, nemusíme se automaticky smířit s tím, že průmyslově vyráběné léky nutně potřebujeme — alespoň tedy ne v takovém rozsahu a množství, v jakém je momentálně konzumujeme.
Jedním z typických příkladů něčeho, čemu můžeme říkat farmaceutické paradigma, je přístup k bolesti. Díky všem centrům a oddělením pro léčbu bolesti nebo oficiálním diagnózám chronických bolestí zad či hlavy by se totiž mohlo zdát, že bolest je nemoc. Není, a jako taková nemůže být ani vyléčena. Bolest je signál, kterým se nám naše tělo snaží sdělit jednou tohle, podruhé zase něco úplně jiného. Zjistit přitom příčinu bolesti však často vyžaduje nejen návštěvu lékaře, ale i komplikovaný a zdlouhavý proces sebereflexe a sebepoznávání vlastního těla a mysli. I proto je mnohdy, naprosto pochopitelně, jednodušší smířit se s diagnózou chronické bolesti a tyto signály umlčet dávkou více či méně silných analgetik. Pokud se ale vydáme onou složitější cestou, nabídne nám řešení, která jsou z dlouhodobého hlediska udržitelnější nejen pro naše zdraví, ale i životní prostředí.
Tereza Bálková, Sedmá generace