Zaostřeno na oko

Na reklamách jsme dokonce mohli číst: "Pouze lidské oko zaostřuje rychleji než Maxum 7." Vyvinout tuto kameru stálo desítky tisíc hodin výzkumu, nemluvě o statisícových dolarových výdajích. O to více pak obdivujeme to malé Boží stvoření a vážíme si lidského oka.

Lidské oko má průměr pouze asi 2,5 cm a zdaleka předstihuje jakoukoliv kameru, kterou kdy člověk vyrobil. Oko se automaticky přizpůsobuje dennímu světlu, a naopak v temné noci může vidět světlo hořící sirky na poměrně velkou vzdálenost. Když se podívá nahoru, může vidět hvězdy tak vzdálené, že jejich světlo musí cestovat tisíce let, než dopadne k nám na Zemi. Zároveň se však také může zaostřit na předmět, který je vzdálený 15 cm a je menší než tečka na konci věty.

Konstrukce lidského oka je podivuhodná. Je to plně automatizovaná, samoostřící barevná kamera. Světlo prochází přes průhlednou část ochranné vrstvy rohovky a pokračuje dále samonastavujícím se zařízením v zornici a automatickou čočkou, aby nakonec perfektně zaostřené dopadlo na zadní část oka - na sítnici. Dodnes není úplně jasné, jak vlastně probíhají elektrické impulsy, které vedou do mozku miliony vláken optického nervu.

To, co však víme, je, že tyčinky sloužící pro noční vidění mají pouze jedno barvivo - rodopsin, a vidíme jimi pouze šedé stíny. Naopak čípky, které se využívají při denním vidění, mají tři odlišné pigmenty, které umožňují rozlišení barev. Ptáci, kteří létají ve dne, mají více čípků, zatímco noční ptáci a savci, jako je netopýr a krysa, mají více tyčinek. Člověk je dobře vybaven pro noční i denní vidění.

Zajímavé je, že tyčinky jsou tak výkonné, že každá je schopna vytvořit signál pro přijetí jednoho fotonu. Pokusy ukázaly, že oční receptor světla je tak dokonalý, jak to vůbec zákony fyziky dovolují. Mozek vyžaduje signály nejméně z 10 tyčinek současně, než je bude přijímat jako pravý impuls, a tak umožní proces vidění. Je to nezbytné, protože receptor uvnitř tyčinek a čípků, ačkoliv je obecně extrémně spolehlivý, se občas porouchá a špatně přenáší signál do mozku. Kdyby měl mozek převádět každý takový signál, viděli bychom záblesky světla. Je nutné získat souhlas od mnoha signálů dříve, než dojde k reakci a vznikne konečný, dokonalý obraz.

Povídání o tom, jak je lidské oko krásně navrženo a vytvořeno, je pouze začátek. V přírodě však nenalézáme pouze jeden typ oka pro všechny živočichy, ale obrovskou různorodost typů očí, které se naprosto diametrálně odlišují. Ve skutečnosti můžeme říct, že každá forma života obdržela oko, které se výborně hodí do spletité sítě života na zemi.
Jako příklad si vezměme složitost oka včely, které snadno reaguje jak na ultrafialové, tak na polarizované světlo. To dovoluje tomuto hmyzu určit přesný směr a vzdálenost od zdroje potravy a sdělit to dalším obyvatelům úlu skrze složitý, zašifrovaný tanec. Také moucha, která má jeden z nejrychlejších reflexů ze všech druhů hmyzu na světě, může vidět veškeré viditelné spektrum a má 20krát rychlejší reflex, než je naše tlesknutí rukou.

Oko sokola, které má ve srovnání s lidským okem 70 000krát více fotoreceptorů na čtvereční milimetr, než má lidské oko, pracuje jako divadelní kukátko a zaostří z výšky 70 m.

Soví oči jsou přizpůsobeny na vidění v noci. Jsou v lebce pevně zasazené, takže sova musí otočit celou hlavou, když se chce podívat do strany.

Další zvláštností je africký chameleón, jehož oči se mohou otáčet téměř o 180°. Oko na každé straně jeho hlavy se může hýbat nezávisle, což dává tomuto malinkému stvoření schopnost vize téměř 360° bez pohybu hlavy.

Možná nejunikátnějším exemplářem jsou ryby Anableps (běžněji známé jako ryba čtyřoká). Žijí v řekách a ústích řek od jižního Mexika až po severní části Jižní Ameriky. Tato neobvyklá ryba přímo vzdorovitě pohrdá vědeckou logikou tím, že vlastní pár očí, který je rozdělen na horní a dolní polovinu, a každá tato polovina vlastní svoji panenku. Když ryba pluje, jedna část panenek vyčnívá nad povrch vody a sleduje objekty ve vzduchu, zatímco ponořené panenky zaostřují objekty ve vodě. Díky tomuto zdvojenému vidění se tato ryba může živit potravou ze vzduchu i vodními živočichy.

Život na zemi, jak vidíme z předešlých ukázek, se skládá z téměř nekonečné různorodosti způsobů vidění: infračervené, ultrafialové, polarizované, bifokální (ohniskové), jednoduché, složené i rozdělené.

Samozřejmě, člověk nemůže věřit tomu, že všechny tyto varianty očí vznikly nějakou náhodou při evolučním procesu. Když sám Darwin prohlásil, že evoluce oka se jeví jako holý nesmysl, což teprve to obrovské množství různých typů očí, které v přírodě nacházíme a které se hodí právě ke stylu života a charakteru každého druhu? Velká rozmanitost a mnohotvárnost očí v přírodě je sama o sobě spíše důkazem proti než pro evoluci.

Například chobotnice má podobné složení oka jako člověk. Nechce se věřit, že se tento neuvěřitelný genetický nápad uskutečnil ne jednou, ale dvakrát. Těžko můžeme předpokládat, že je chobotnice příbuzná s člověkem. Jinými slovy, mohl by někdo předpokládat a vůbec věřit, že Minolta Maxum 7000, která má automatické zaostřování, se sama náhodně vytvořila bez týmu lidí?

Není zde vhodnější uvést slova Bible? "Neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi - svět viditelný i neviditelný…" (Ko 1,16)

Vladimír Král: Hledání počátku a cíle