Zastavte vymírání

Čtenáře našeho časopisu nepřekvapí, že viníky jsme v tomto případě podle filmu především my sami a zejména naše bezohledné drancování všemožných přírodních zdrojů. Jelikož ale naděje vymírá poslední, není třeba zoufat: kdo Psihoyosův film shlédne, prohlédne, zezelená, přesedlá z benzín chlemtajícího SUV na elektromobil značky Tesla a odšupačí na indonéský ostrov Bali společně s režisérem přesvědčovat místní rybáře, že ekoturistika je lepším zdrojem příjmů než lov ohrožených rejnoků. Tadá!

Pozornost, kterou film problému vymírání druhů věnuje, je bezesporu záslužná. Vzhledem k tomu, že se o vymírání všeobecně ví, ale příliš se o něm nemluví, je celkem jednoduché tuto nepříjemnou pravdu ignorovat. Křehký pocit, že je vlastně všechno v pořádku a život si ve svém soukromém tryskáči pohodově letí dál vstříc nekonečnému horizontu, ale samozřejmě klame a dříve nebo později se musí po srážce s realitou roztříštit.

Mnoha živočišným i rostlinným druhům jsme již svým počínáním prokazatelně vystavili stopku, a pokud to takhle půjde dál, mohl by se do jedné řady vedle mauricijského ptáka dodo, známějšího pod přezdívkou blboun nejapný, v krátké době vlastní vinou zařadit také jeho „exterminátor“, člověk údajně myslící, ale v řadě případů podobně nejapný. Tím by se také symbolicky završil takzvaný antropocén, čili geologická etapa, v níž má většina změn původ právě v lidské činnosti. Podle tvůrců filmu je nejapné lidské řádění co do následků měřených ve vyhynulých druzích zhruba na úrovni asteroidu, který svého času nadělal z trilobitů a přesliček Bakalovo uhlí.

Svým způsobem záslužná je také skutečnost, že film je vlastně zelená agitka, která chce obecenstvo mobilizovat. Lidí, kteří by si „ekoteroristy“ nejraději nakrájeli k večeři, je stále příliš mnoho, a naopak environmentálně gramotných jedinců se nadále nedostává. Problém je v tom, že Psihoyosem nabízená řešení — například již výše zmiňované elektromobily nebo ekoturistika v exotických oblastech — mají své vlastní environmentální mouchy a autodestrukční sešup lidstva samy o sobě nezvrátí.

Závody s vymíráním

„Každý rok by měl přirozeně vyhynout jeden druh z milionu,“ říká ve filmu přední světový odborník na druhové vymírání Stuart Pimm z americké Duke University. V příštích dekádách však budou druhy podle odhadů mizet tisíckrát rychleji, než by mělo přirozeně být: jednak v důsledku přímé likvidace druhů například rybolovem, pytláctvím a podobně, jednak také v důsledku likvidace prostředí, které stále ohroženější druhy potřebují k životu. Hlavní klad Psihoyosova snímku spočívá v působivém zobrazení rychlosti, závažnosti a tragičnosti tohoto vymírání. A nezapomíná přitom ani na hlavní doložené příčiny, které k mizení druhů vedou.

Ve filmu proto uvidíme a uslyšíme poslední exemplář středoamerické žabičky nebo ptáčka zpěváčka z mokřin Louisiany. Podíváme se do Hongkongu na hromady sušících se žraločích ploutví, které jsou v regionu pokládány za náramnou delikatesu, a spatříme i žraloka s krvácejícími ranami po uřezaných ploutvích, jak bezmocně klesá ke dnu. Uslyšíme zpomalenou, protože jinak prostým uchem neslyšitelnou komunikaci velryb, spatříme prostým okem neviditelné emise metanu, pro životní prostředí škodlivější než již poněkud provařený oxid uhličitý; no a uvidíme také indonéské rybáře lovící rejnoky – i plačícího environmentálního filmaře, kterému je toho rejnoka líto.

A právě útok na emoce film charakterizuje. Na začátku máme trnout nad osudem Psihoyosova štábu, pokoušejícího se skrytými kamerami natočit hongkongské a čínské provozovny, v nichž se obchoduje se žraločími ploutvemi a s dalšími částmi těl druhů na prahu vyhubení. Potom máme být smutní při poslechu nahrávky posledního cvrlikání posledního ptáčka svého druhu, který už nikdy nenajde svou samičku. Na závěr pak zřejmě máme zažít opojení adrenalinem, když filmaři zaangažují americkou automobilovou závodnici a zároveň eko-aktivistku Leilani Münterovou, která se pak prohání v upraveném elektrickém autě po Manhattanu a do okolního prostoru promítá trojrozměrnou ekologickou propagandu. Záběry ohromených a rozzářených obličejů, které to všechno sledují (nebo si to rovnou natáčejí na svůj chytrý telefon) pak mají jít divákům zřejmě příkladem.

Zároveň se ale sluší dodat, že tvůrcům nechybí sebereflexe. V jednom okamžiku zmiňují, že natáčení filmů o životním prostředí vlastně životnímu prostředí škodí: všechny ty záběry z helikoptéry, výpravy za exotikou na druhý konec světa a převážení filmařského nádobíčka z místa na místo mají nezanedbatelnou uhlíkovou stopu. Aby celý projekt mohl skončit jako uhlíkově neutrální, nebo dokonce životnímu prostředí příznivý, budou pro to muset nejspíš něco udělat poselstvím filmu důkladně namotivovaní diváci.

Pro samé věšení otazníků nad režisérův nejnovější počin by ale nebylo správné zapomenout na jeho klady. Přemítání nad tím, že ohrožené druhy mizí do hlubiny zapomnění často z velmi nejapných důvodů — například že si je někdo nakrájí k večeři — může být jen těžko emocionálně neutrální. A právě k prožití různých emocí ve vztahu k přírodě Psihoyosův film vybízí. Přes všechna fakta a argumenty tak cílí spíš na srdce než na mozek, v tom dobrém i v tom ostatním.

Jan Miessler, Sedmá generace