Zázračný letec

Podívejte se jen na moje peří: Můj krk je černý jako roura od kamen také temeno, náprsenka a záda září krásnou černí. Ale přitom si všimněte, jak překrásně můj Stvořitel orámoval každé mé jednotlivé peříčko. Vidíte, jak se to všechno zelenozlatě třpytí? Konec konců se nejmenuji zbytečně "kulík zlatý". "Pluvialis dominica fulva", jak říkají vědci. Bůh dal každému svému stvoření něco zvláštního, co říkáte?

Prohlubeň ve věčně zmrzlé půdě
Narodil jsem se na Aljašce, jiní mého druhu ve východosibiřské tundře, tedy v krajinách, kde půda dokonce v létě rozmrzá jen na povrchu. Tam rostou jen nízké keře, mech, tráva a lišejníky. Tam v otevřené tundře jsem rozbil skořápku svého vejce, ve kterém jsem 26 dní vyrůstal. Společně se svými sourozenci jsem se ocitl v malé prohlubině, která byla vystlaná mechem a suchým listím. Naši rodiče nás krmili, jak si můžete pomyslet, vitamíny a bílkovinami, ovocem a masem ve formě nakyslých bobulí, tučných housenek, různých plodů a tvrdých brouků.

Tak jsme mohli rychle růst. Brzo jsme se naučili létat. To bylo podivuhodné! Jinak tomu bylo s běháním. Když si mne prohlédnete, začnete se určitě smát. Ano, ano, máte pravdu, je to kolébavá chůze. Můj Stvořitel to ale považoval za správné, aby mne konstruoval právě takto. Domníváte se snad opravdu, že bych takový, jaký jsem, mohl vzniknout nějakou náhodou? Či jak to jiní trochu nadneseně nazývají v důsledku "samoorganizace hmoty"?

A víte, že létám až na Havajské ostrovy? Ano, to je skutečně ohromná vzdálenost. Ptáte se, jak to vůbec dokážu? Zcela jednoduše: Prostě tam letím. Můj Stvořitel ze mne neudělal mistra v běhání nebo rekordmana v plavání. O to lépe umím létat! To Vám ještě dokážu.

Padesátiprocentní nadváha
Mým sourozencům a mně bylo teprve několik měsíců. Sotva jsme se naučili létat, a rodiče nás už opustili. Letěli napřed na Havaj. To jsme my ale tenkrát ještě nevěděli. Upřímně řečeno, ani nás to moc nezajímalo. Naopak: Měli jsme především chuť k jídlu a tak jsme se cpali a cpali. V krátké době jsem přibral 70 gramů, to znamená o více než polovinu své váhy. Zkuste si to pořádně představit! Víte, jak byste vypadali Vy, kdyby se Vám ve třech měsících přihodilo totéž? Kdybyste místo 80 kilogramů vážili najednou sto dvacet kilo?

Nyní se chcete určitě dovědět, proč se tak hodně krmím. Zcela jednoduše: Můj Stvořitel mne tak naprogramoval. Tuto dodatečnou nadváhu potřebuji jako nezbytné pohonné hmoty pro leteckou cestu z Aljašky až na Havajské ostrovy. To je téměř 4500 kilometrů. Ano, ano, nepřeslechli jste se! Ale to hlavní teprve přijde: Během celé cesty si nemohu ani jednou odpočinout. Po cestě nejsou žel žádné ostrovy, žádný ostroh, ani kousíček suchého místa; a plavat já neumím, to už víte.

Čtvrt miliónu kliků
Moji vrstevníci a já letíme 88 hodin - tedy tři dny a čtyři noci - nepřetržitě nad otevřeným mořem. Vědci spočítali, že přitom 250 000 krát pohneme křídly nahoru a dolů. Představte si, že byste Vy museli udělat čtvrt miliónu kliků; to by asi bylo přiměřené srovnání.

A nyní se Vás zeptám: Odkud jsem věděl, že musím přibrat právě 70 gramů tuku, abych se dostal až na Havaj? A kdo mi řekl, že to má být Havaj a kterým směrem tam musím letět? Nikdy předtím jsem tu cestu ještě nepodnikl! Na cestě nejsou žádné orientační body. Jak můžeme ty nepatrné ostrovy v Tichém oceánu najít? Neboť pokud bychom je nenalezli, tak bychom se při vyčerpaných zásobách pohonných látek zřítili do volného moře. Mnoho stovek kilometrů kolem dokola není přece nic než voda!

Autopilot
Vaši vědci si stále ještě lámou hlavu nad tím, jak můžeme určovat a korigovat kurs svého letu, neboť nezřídka jsme na své cestě zanášeni bouřemi. Letíme mlhou a deštěm, a nezávisle na slunečním svitu, jasné noci nebo úplně zatažené obloze dorazíme vždy ke svému cíli. A i kdyby vědci jednoho dne něco z toho objevili, stále ještě by nevěděli, jak tyto úžasné schopnosti vznikly. Chci Vám to prozradit. Bůh, Pán, nám vestavěl zařízení zvané autopilot. Vaše trysková letadla mají podobné navigační přístroje. Jsou spřaženy s počítači, které ustavičně měří polohu letadla, tu porovnávají s naprogramovaným kursem a směr letu potom odpovídajícím způsobem upravují. Náš navigační systém Stvořitel naprogramoval na souřadnice Havajských ostrovů, takže můžeme bez námahy držet kurs. Pomyslete jen: Tento autopilot je zabudován do minimálního prostoru a pracuje s absolutní přesností.

Stále ještě věříte, že ke všemu došlo náhodou? Já ne! Uvažujte trochu: Že by se nějaký prapředek kulíka zlatého - ať už by to bylo cokoliv - čistou náhodou vykrmil do 70 gramů tuku? Myslíte, že by potom právě tak náhodně přišel na nápad, aby odletěl? A potom by opět náhodně letěl správným směrem? Že by se na trase dlouhé přes 4000 km nějak neodchýlil? A že by opět náhodou našel správné ostrůvky v oceánu?

A potom by tu ještě byla mláďata kulíka zlatého. Mohla by ty samé nahodilosti prožít ještě jednou? Pomyslete jenom: Nepatrná odchylka od naprogramovaného kursu by stačila, aby všechna mláďata nenávratně zahynula.

Přesně stanovená rychlost
A to jsem Vám ještě všechno nevyprávěl. Když uletím těch 4500 kilometrů asi za 88 hodin, činí rychlost mého letu asi 51 kilometr za hodinu. Mezitím Vaši vědci zjistili, že to je pro nás ideální rychlost. Kdybychom letěli pomaleji, spotřebovali bychom příliš velký podíl zásob jenom na pohon. Kdybychom letěli rychleji, zmařili bychom příliš mnoho energie na překonání odporu vzduchu. U Vašeho auta je to podobné. Když jedete rychleji než 110 kilometrů za hodinu, spotřebováváte z důvodu silně vzrůstajícího odporu vzduchu na stejný úsek cesty stále více benzínu. Ovšem - Vy se můžete zastavit u nejbližší čerpací stanice. Já ne. Já se musím se svými 70 gramy tuku dostat k cíli, a to i při příležitostném protivětru.

Početní příklad
Umíte dobře počítat? Konečně, můžete si vzít na pomoc Vaši kalkulačku. Vědci zjistili, že my kulíci zlatí přeměníme za hodinu letu 0,6 % své tělesné váhy na pohybovou energii a teplo. Ostatně Vaše létací stroje jsou konstruovány mnohem hůř. Tak například vrtulník potřebuje v porovnání ke své váze sedmkrát více pohonných hmot a proudová stíhačka dokonce dvacetkrát více než já.

Na začátku letu vážím 200 gramů; z toho 0,6 % činí 1,2 g. Po jedné hodině tedy vážím ještě 198,8 g. Z toho 0,6 % činí 1,19 g. To odečteno od 198,8 g dává 197,61 g. Tolik vážím po druhé hodině letu. Od toho opět odečteno 0,6 % ... Stále mne sledujete? Ještě uvidíte, že i matematika slouží ke cti Boží.

Ke konci své cesty nesmím vážit méně než 130 g, neboť při této váze jsou všechny moje zásoby vyčerpány, a já bych se musel zřítit do moře a utonout. Počítejte prosím ještě dále: Po třetí hodině vážím ještě 196,42 g, po čtvrté ještě 195,24 g ... Jen počítejte, já počkám...

Co je? Aha, myslíte si, že výpočet nemůže vyjít; vychází Vám, že se svými 70 gramy se nemohu dostat k cíli? Zjistili jste, že potřebuji 82,2 g tuku. To souhlasí. Počítali jste správně: Po 72 hodinách letu by byl všechen "zásobní tuk" úplně spotřebován, a já bych se musel - 800 kilometrů před cílem - zřítit do moře.

Jedinečné řešení
Vidíte, i na to můj Stvořitel dobře pamatoval. Každému z nás dal sebou dvě životně důležité informace: " I. Neleť přes to velké moře sám, nýbrž ve společnosti ostatních " - a dále "2. Vždy se při tomto letu seřaďte do klínové formace!" Při letu v klínu každý ušetří - v celkovém přepočtu - oproti letu jednotlivce 23 % energie. Přirozeně tato úspora neplatí pro každého předáka na špici formace, ten ale také tuto zátěž nenese trvale. Ti nejsilnější se vpředu střídají, neboť tam je zatížení největší, a v zadní části řetězce je energie potřebí o to méně. Tak praktikujeme ve společenství způsob chování, který je ve Vaší Bibli označen jako zákon Kristův: "Jedni druhých břemena neste" (Ga 6,2). Tak můžeme svého zimního obydlí s jistotou dosáhnout. Každému z nás dokonce ještě několik gramů tuku zbývá. Náš Stvořitel to tak naplánoval pro každý případ, protože někdy může přijít i protivítr. 'Také v tom se o nás zázračně postaral.
Stále ještě věříte, že mne stvořila a přivedla sem náhoda? Já ne! Na náhodu já pískám! Ale svého Stvořitele, toho chci chválit: "Tlích, ťuích!"

Ukázka z knihy Wernera Gitta a K.-H. Vanheidena "Kdyby zvířata mohla mluvit". Vydalo nakladatelství CLV v roce 1992.