Zdvořilost, prostor pro přátelství

Všiml jsem si, že tři nebo čtyři z našich teenagerů okamžitě vstali, jakmile do plného autobusu přistoupili starší lidé, zatímco jiní zůstali sedět a starší lidé stáli nad nimi. Napadlo mě, že těm, kteří vstali, rodiče zřejmě vštěpovali zdvořilost, zatímco těm druhým nikoli.

Není nikterak těžké najít příležitost, jak s někým jednat jako s přítelem. Pokud jsme si neosvojili zdvořilé chování, pak tyto příležitosti nevidíme. Podívejme se tedy na to, jak v sobě můžeme postoj lásky rozvinout.

Využijme vhodné chvíle

Zdvořilost znamená projevit uznání za snahu druhého člověka. Nedávno jsem daroval každému z třicetičlenné skupiny po výtisku jedné ze svých knih. Během následujících dvou týdnů jsem dostal tři poděkování. Manželka poznamenala: „Jen deset procent z nich naučila jejich matka poděkovat.“ Měla asi pravdu. Kladl jsem si otázku, zda zbylých devadesát procent projevuje zdvořilost v jiných oblastech života. Byl bych raději, kdyby si více než deset procent z nás osvojilo určitou úroveň zdvořilosti vůči druhým lidem. Přesto jsem byl rád, že alespoň někteří lidé si udělali čas, aby poděkovali za prosté gesto. Jednali se mnou jako s přítelem, a nikoli jen jako s najatým řečníkem.

Zdvořilost je často velmi jednoduchá - může jít třeba o gratulaci k narozeninám nebo k nějakému výročí či o povzbuzující dopis, který napíšeme nemocnému.

Na silnici

Pokud se dvě auta blíží k volnému místu na parkovišti, dáte přednost druhému řidiči, nebo se ho snažíte za každou cenu předběhnout? Zdá se, že jakmile někteří lidé usednou za volant, začnou všechny ostatní považovat za své nepřátele. Mají pocit, že jsou na závodní dráze, kde je vše dovoleno. Myšky, troubení, neslušné posunky, bránění jiným autům, aby se zařadila do téhož jízdního pruhu - to vše jim připadá přijatelné.

Na silnici můžeme možná lépe než kde jinde poznat, zda jsou lidé zdvořilí. Vždy mě potěší, když mi jiný řidič umožní vyjet na přeplněnou hlavní silnici z hotelového parkoviště. Mám dojem, že takový ohleduplný řidič má rovněž lepší pocit sám ze sebe. Jak by to na silnicích naší země vypadalo, kdyby každý s ostatními řidiči jednal, jako by šlo o jeho osobní přátele?

Jako dobrý soused

Být zdvořilý je vlastně totéž jako být dobrý soused. Zdvořilost znamená, že se svými sousedy jednáme jako s přáteli. Být zdvořilý znamená, že sousedovi posekáme trávník, je-li v nemocnici, že mu po dohodě vybíráme poštovní schránku, je-li na cestách, že mu půjčíme potřebné nářadí, pokud mu pomůže při nějaké opravě. Být dobrým sousedem znamená všímat si, co náš soused potřebuje, a mít pozitivní vliv na jeho život.

Tyto jednoduché skutky mohou výrazně ovlivnit obyvatele vašeho domu či ulice. Malcolm Caldwell ve své knize The Tippinq Point popisuje působení komunitních aktivistů v New Yorku. Ti se soustředili na „drobnosti“, jako je hlučnost nebo čistota na ulicích. Dávali najevo, že usilují o pozitivní změnu. Po čase začala klesat zločinnost - včetně znásilnění a vražd. „Nevelký počet lidí se začal chovat jinak než dříve v situacích, které policisté nebo sociální pracovníci mohou nějak ovlivnit“, nicméně jejich nový způsob jednání začali přejímat i další. Kdo ví, jaký vliv má vaše zdvořilost na vaši obec?

Slyšíte mě?

Rozšíření mobilních telefonů vytvořilo nový prostor pro zdvořilé či nezdvořilé chování. Dobře si pamatuji, jak na mě poprvé dolehla tato nová skutečnost. Právě jsem měl schůzku s klientem, když mu zazvonil mobil. „Omluvte mě,“ řekl mi a pět minut si vyřizoval nějakou záležitost. Když skončil, znovu mi řekl: „Omluvte mě.“ Pokračovali jsme, jako by se nic nestalo. Od té doby jsem podobnou zkušenost udělal mnohokrát – nejen ve své kanceláři, ale i během různých osobních hovorů nebo na veřejnosti.

Mobilní telefony se staly příčinou mnoha nezdvořilostí. Při nedávném průzkumu uvedlo 91 procent respondentů, že se stali „obětí necitlivosti spjaté s novými technologiemi“. Přitom je zajímavé, že v rámci téhož průzkumu 83 procent respondentů uvedlo, že sami se nikdy ničím takovým neprovinili. Podobně jako u jiných projevů nezdvořilosti si uvědomujeme nesprávné jednání druhých, nikoliv však své vlastní.

Ano, chápu, že mohou být mimořádné situace, kdy je třeba mobilní telefon zvednout. V běžném životě ale platí zásada zdvořilosti: Pokud s někým hovoříte, nezvedejte mobilní telefon.

Pak je zde otázka, jak reagujeme na lidi, kteří se nám snaží něco prodat po telefonu. Nemusíte na ně být sprostí. Můžete jim říci: „Vaše služby nepotřebuji, ale rád vidím, že se opravdu snažíte. Přeji vám vše nejlepší a mnoho úspěchů.“ Je méně náročné s takovým člověkem jednat zdvořile než dát průchod své podrážděnosti. Jsme-li zdvořilí, sami se po takové slovní výměně cítíme lépe.

Vyřizování špatných zpráv

Zdvořilí bychom měli být i tehdy, musíme-li učinit nepříjemná rozhodnutí. Kalifornský výrobce James M. Braude vypráví tento příběh: „Jedním z nejzdvořilejších lidí, které jsem poznal, byl člověk, který mi dal výpověď z mého prvního zaměstnání. Zavolal mi a řekl mi: ‚Chlapče, nedokážu si představit, jak to zvládneme bez tebe, nicméně od pondělka se o to musíme pokusit.‘„ S lidmi můžeme jednat zdvořile, i když jim oznamujeme něco nepříjemného.

Pozornost vůči druhým

Vypráví se, že jednou ruský car Mikuláš I. požádal hudebního skladatele a slavného klavíristu Liszta, aby hrál u carského dvora. Během úvodní skladby se Liszt podíval na cara a viděl, že se s někým baví. Hrál dále, ale byl rozčilen. Když car nepřestal, Liszt nakonec hru přerušil.

Car poslal sluhu, aby se zeptal, proč mistr nehraje. Liszt odpověděl: „Když mluví car, všichni by měli ztichnout.“ Pak již koncert nikdo nerušil.

Je zdvořilé být pozorný. Může to znamenat, že nasloucháte někomu, kdo vám vypráví, co vy už dávno víte. Pokud ho přerušíte slovy „ano, to už jsem slyšel“, připravíte ho o příležitost sdělit vám něco, co sám považuje za důležité. Vaše zdvořilost by ho obohatila – a o to v lásce vlastně jde.

Přítel v přestrojení

Známý černošský pedagog Booker T. Washington v období po občanské válce věřil, že přátelství a pilná práce posílí vztahy mezi rasami ve Spojených státech. Jeho autobiografie Up from Slavery (Povznést se z otroctví) je považována za jednu z nejvlivnějších knih v celých amerických dějinách. Washington byl všeobecně uznávaný a stýkal se s některými z nejbohatších a nejznámějších vůdců a politiků své doby.

Nedlouho poté, co se stal prezidentem Tuskagee Institutu v Alabamě, ho zastavila v exkluzivní části města bohatá běloška, která jej podle vidění neznala. Zeptala se ho, zda by si nechtěl vydělat pár dolarů štípáním dříví. Washington v tu chvíli neměl nic naléhavého, tak se tedy usmál, vyhrnul si rukávy a pustil se do práce, o níž jej požádala. Když byl hotov, nanosil polena a naskládal je ke krbu. Jedna holčička ho však poznala a řekla té ženě, o koho vlastně jde.

Žena byla ve velkých rozpacích a následujícího dne navštívila Washingtona v jeho kanceláři, aby se mu omluvila. „To je v pořádku, madam,“ odpověděl Washington. „Já mám manuální práci docela rád. Ostatně, udělat něco pro přítele je vždy potěšením.“ Vřele mu potřásla rukou a ujistila jej, že jeho zdvořilý a laskavý postoj v ní vyvolává velký zájem o jeho snahy. Netrvalo dlouho a tato žena přesvědčila některé své známé, aby se k ní připojili a věnovali tisíce dolarů Tuskagee Instititu.

Washington prokázal této ženě laskavost, protože k ní přistupoval jako k přítelkyni, nikoli jako k nepříjemnému zdržení. Jsme-li schopni žít podobným způsobem, otvírají se nám oči, abychom viděli, jaký dosah mohou mít i malé projevy zdvořilosti.

Z knihy Gary Chapmana Láska jako životní styl. Vydal Návrat domů.