Zero waste není strádání

Každý člen rodiny měl svůj pokoj a šatnu, měli jsme pokoje pro hosty, garáž pro tři auta a šestadvacet židlí. Naši padesát pět litrů objemnou popelnici jsme každý týden naplnili přesto, že jsme spoustu věcí recyklovali. Měli jsme vše, co jsme potřebovali a chtěli. Přesto v našem životě něco chybělo. Přestěhovali jsme se do dočasného bytu v menším městečku a všechny věci uložili do skladu. Později jsme zjistili, že je nepotřebujeme a že mít méně věcí znamená mít více času. Nesekali jsme zahradu, neuklízeli obrovský dům a mohli se věnovat jeden druhému. Zrušili jsme předplatné časopisů a odpojili televizi. Věnovali jsme se ekologickým tématům, studovali je, hodně se dozvěděli z knih a naučných dokumentů. Díky tomu jsme si toho mnoho uvědomili o naší spotřebě a zjistili, že pouhá recyklace není řešením. Manžel dal výpověď ve své původní práci a založil poradenskou firmu zabývající se udržitelností. Já jsem se pustila do změny naší domácnosti.

Jaká je vaše původní profese?

Jsem umělkyně. Byla jsem malířka portrétů. Dařilo se mi dobře, dostala jsem dokonce cenu za umělce roku. Dnes už ale nemám potřebu zaznamenávat svou kreativitu na plátno, protože zero waste je pro mě dostatečně tvůrčí.

Jak dál pokračoval váš život směrem k nulovému odpadu?

Začali jsme využívat alternativy věcí na jedno použití, abychom se vyhnuli nakupování v jednorázových plastových obalech. Dali jsme přednost nakupování v místních bioprodejnách a zaměřili se na lokální potraviny. Ušila jsem pytlíčky ze starého povlečení a postupně dokupovala sklenice na nákup potravin, až jsme měli spíž plnou potravin nakoupených bez obalu. Založili jsme zahradní kompost. Jednoho dne jsem v odborné literatuře narazila na termín zero waste, který označoval průmyslové praktiky. Představa nulového odpadu mě nadchla a stala se cílem celé rodiny, ke kterému jsme se den ode dne přibližovali.

Jak byste zero waste popsala?

Je to různorodá snaha o snížení odpadu z domácnosti. Jde vlastně o změnu a zjednodušování zaběhlých rituálů, aby se z nich staly rituály nové, funkční a minimalistické, díky nimž neprodukujeme téměř žádný komunální odpad. Při nákupu či jeho plánování využíváme pravidlo 5Z. Zamítnout to, co nepotřebujeme; Zredukovat to, co potřebujeme a nemůžeme zamítnout; Zužitkovat věci, které spotřebováváme a nemůžeme zamítnout či zredukovat; Zrecyklovat jen to, co jsme nemohli zamítnout, zredukovat ani zužitkovat; a nakonec Zkompostovat, což stojí trošku mimo tuto pyramidu. Je opravdu důležité dodržovat toto pořadí, pak může zero waste fungovat.

Přemýšlela jste před tím, než jste objevila zero waste, že byste chtěla napsat knihu?

Ne, rozhodně ne. Do zero waste jsme se pustili přirozeně a po nějaké době jsem začala mít pocit, že bych se se svými poznatky chtěla podělit s ostatními. Vyzkoušeli jsme totiž spousty věcí, některé z nich fungovaly a jiné byly propadáky. A tak jsem tehdy řekla manželovi, že začnu psát blog. Pamatuji si, že mi řekl: „Neblázni, blog nepiš, lidi tě budou lynčovat!“ Ale já jsem věděla, že je to důležité, a tak jsem ho začala psát. Po nějaké době mě kontaktoval The New York Times a napsal článek o tom, co děláme. Jenže neotiskli fotky našeho bytu, takže si lidé mysleli, že jsme hipíci, že si neholím nohy a tak dále. Pak vyšel v časopise článek, kde byly na devíti stránkách fotky našeho bytu. Díky tomu bylo lidem jasné, že nejsme hippies, spoustu z nich to oslovilo a řekli si, že pokud takto vypadá zero waste, tak jej také chtějí zkusit. Tehdy jsem však nebyla připravená o tom napsat knihu, i když mě jeden vydavatel kontaktoval. Počkala jsem dva roky, než se náš systém usadil, a pak se pustila do psaní. Dnes vidím v knížkách, které vyšly po té mojí, že jejich autoři ještě nedošli tam, kam potřebují. Někteří totiž píší o tom, jak si péct svůj chleba, jak vyrábět vlastní sýr, jak stloukat máslo, z čeho vyrobit domácí pastu na zuby a přírodní deodorant… Vyrábět všechny tyto věci není dlouhodobě udržitelné. A děsí to spousty lidí a hlavně ženy, které pracují na plný úvazek. Není důvod si vyrábět čisticí prostředky, když můžete na vše použít ocet. Náš životní styl se snaží věci zjednodušovat a nalézat jednoduchá, multifunkční a přírodní řešení.

Jaký máte vy osobně pocit z konzumní společnosti Spojených států? Změnilo se v poslední době něco? A je situace tady v Evropě jiná?

Ano, konzum ve Spojených státech mi nedělá radost. Na druhou stranu jsem ráda, že žiji právě v lokalitě, kde je nejvíce odpadu na osobu v celých Státech. Díky tomu lidé vidí, že jde žít bez odpadu všude. Cítím, že v Evropě roste bezodpadové hnutí rychleji. Lidé tu dokážou ocenit jednoduché radosti a nebojí se nakupovat v second handech. V Americe lidé potřebují nakupovat nejnovější vymoženosti, aby ukázali, že si je mohou dovolit. Bojí se, co by o nich lidi řekli, kdyby je neměli.

Máte pocit, že se situace mění a bezobalová ekonomika roste?

Určitě. Výrobci si zero waste všimli a vidí v něm příležitost. Oslovila mě třeba IKEA, abych jim řekla svůj názor na jejich produkty. Zajímá je, jak můžou výrobky vylepšit, jaké vybrat materiály a co potřebují zerowasteři ke svému životu. Ozvala se mi dokonce i firma Nestlé. Sice je nepodporuji, ale nebránila jsem se tomu s nimi mluvit. Chtěli slyšet můj názor na problematiku vody. Rádi by se bezodpadovému životnímu stylu přiblížili a například instalovali fontány na vodu v ulicích. Je to pro ně zajímavé z marketingového hlediska, to ale neznamená, že tím neudělají dobrou službu. Nedávno jsem se také zúčastnila konference Europack ve Švýcarsku. V místnosti se mnou seděli zástupci firem jako Nespreso, Coca Cola či Pepsi. Na schůzku mě sami pozvali a chtěli, abych jim odprezentovala svůj životní styl. Myslím, že jsem jim dodala odvahu vidět v zero waste potenciál — například prodávat produkty ve vratných obalech. Bylo to příjemné setkání, a dokonce mi po schůzce někteří přišli osobně říct, jak na ně můj příběh zapůsobil. A to je důvod, proč jsem tam šla. Myslím, že bychom se nikam neposunuli, kdybych řekla, že s nimi odmítám mluvit.

Znamená to tedy, že se snažíte aktivně s firmami jednat?

To ne. Kontaktuji jen firmy, které sama využívám, a mají tedy vliv na to, kolik máme odpadu. Ale pokud mě nějaká firma sama osloví, ráda s ní promluvím. Náš rodinný odpad za rok 2016 se vejde do čtvrtlitrové sklenice. Kontaktovala jsem proto například firmu, která vyrábí kompostovatelné kartáčky na zuby. Jejich štětiny se však kompostovat nedají, a tak skončí v naší odpadové sklenici. Ptala jsem se jich, jestli by to mohli změnit, aby i štětinky byly kompostovatelné.

Jaký máte nyní z hlediska bezodpadového života cíl?

Pořídit si elektrické auto na delší vzdálenosti, secondhandové. Máme na domě solární panely, ale u našeho domu není možné parkovat a v našem městě nejsou dobíjecí stanice. A tak potřebujeme najít řešení, jak toho docílit. Také se nám brzy odstěhují oba synové na vysoké školy, a tak bychom se chtěli s manželem přestěhovat do maličkého domu (takzvaného tiny house na kolech, které jsou v současnosti docela populární — pozn. aut.). Jsme na to vlastně připraveni! Už teď jsme minimalisti.

Je ještě něco, vedle bezodpadovosti, čím se snažíte snížit svou ekologickou stopu?

Ano, mluvíme sice o zero waste, když se však tomuto životnímu stylu přizpůsobíte, věnujete pozornost všem souvislostem. My jsme se třeba vyhnuli plastu, sledujeme svou spotřebu energie, v domě máme pouze LED žárovky a také máme na střeše nainstalované solární panely. Zjistili jsme, že naše spotřeba elektřiny je poloviční a spotřeba vody čtvrtinová oproti průměru v našem regionu. Nainstalovali jsme na vodovodní baterie perlátory a s vodou šetříme. Jíme méně živočišných produktů. Máme jen jedno hybridní auto, které používáme pouze na nákup jídla či pokud jedeme na výlet. Ve Státech nemáme žel možnost jezdit vlakem tak jako tady v Evropě. Jinak jezdíme na kole a chodíme pěšky. Našli jsme balanc a snižování ekologické stopy je přirozená součást zero waste.

Ovlivnil váš životní styl vaše děti ve výběru jejich profese?

Pro naše děti je bezodpadový život naprosto normální a automatický. Je to pro ně jako vyrůstat v určitém náboženském vyznání či s nějakou konkrétní dietou. Nemají pocit, že by měli šířit myšlenku dál. My jako rodiče se cítíme být průkopníky, ale oni ne. Max chce být programátorem a Leo inženýrem. Když jsem se jednou Lea ptala, jestli bude jako dospělý pořád žít tak, jako dosud, řekl mi: „To nevím. Ale jedno vím jistě: nikdy nebudu kupovat jednorázové papírové utěrky. Je to vyhazování peněz!“ J A když Max vyplňoval přihlášku na univerzitu, jedna z otázek zněla: „Musel jste se někdy vyrovnat s nějakým strádáním?“ Navrhla jsem mu, aby tam napsal, že žije zero waste. Odpověděl mi, že zero waste přece není žádné strádání! Tak snad nebudu mít problémy se snachami! J

Přetištěno z časopisu Sedmá generace 5/2017. Rozhovor s Beaou Johnsonovou připravila Magdalena Hronová.