Život s maskou

Přetvařování se je umění, které mám v malíčku. Nedej se oklamat. Budím dojem sebejistého člověka. Zdá se, že všechno je fajn, že všechno jde hladce vevnitř i navenek, že jsem vtělené sebevědomí a nic mne nerozhází, že o nic nejde, že mám všechno pod kontrolou a že nikoho nepotřebuji.

Ty mi však nevěř, prosím. Navenek možná vypadám v pořádku, ale to je jenom maska, neustále se měnící a vždy zahalující maska. Pod ní se skrývá moje pravé já - zmatené, ustrašené, osamělé. Skrývám je však. Nechci, aby o něm někdo věděl. Když si představím, že by moje slabost a strach měly vyjít najevo, zachvacuje mne panika. Proto rychle vytáhnu masku, za kterou se mohou skrýt, chladnou, dokonalou fasádu, která mi pomáhá přetvařovat se, která mne ochrání od pohledu, jenž dokáže odhalit. A právě v takovém pohledu je moje záchrana. Moje jediná záchrana. A já to vím. Ano, pokud po něm následuje přijetí. Je to to jediné, co mne může vysvobodit, vysvobodit ze sebe sama, z vězeňských zdí, které jsem si sám postavil, z pevnosti, kterou jsem tak horlivě budoval.

Jen to mne může přesvědčit o tom, o čem sám sebe přesvědčit nedokážu - že mám skutečně nějakou cenu. Ale toto ti neřeknu. Bojím se, že po tvém pohledu nebude následovat přijetí a láska. Bojím se, že mne to ve tvých očích sníží, že se mi vysměješ a tvůj výsměch mne zraní. Bojím se, že hluboko uvnitř za moc nestojím a že ty to uvidíš a zavrhneš mne. A tak hraji dále svoji hru, dále se přetvařuji a nasazuji si masku sebejistoty.

A tak, i když budu dělat všechno jako obvykle, nedej se oklamat tím, co ti řeknu. Poslouchej, prosím, pozorně a snaž se zaslechnout to, co ti neřeknu, co bych chtěl, ale nedokážu říct.

Možná přemýšlíš, kdo jsem. Jsem někdo, koho znáš velmi dobře. Jsem totiž každý muž a každá žena, se kterou se setkáš. Dokonce ještě více - jsem ty sám, jsem ty sama...

Většina z nás nosí obvykle masku - anebo jednu z několika masek podle toho, v jaké skupině lidí a v jaké situaci se nacházíme. Nosíme masky, které způsobují, že jsme pro druhé přijatelní a jevíme se jim jako lidé, kteří mají svůj život pod kontrolou, jako „normální lidé" - ať to znamená cokoliv. Ani nás nenapadne odložit svoji masku, protože to, co se za ní skrývá, je naše věc a ostatním do toho nic není. Maska nám pomáhá udržet naše tajemství.

Existují však místa a situace, kdy se lidé cítí natolik bezpečně, aby mohli odložit svoji masku a ukázat, jací opravdu jsou. Ve skupinách svépomocných skupin, jako jsou např. Anonymní alkoholici, se často říká, že „člověk je nemocný jen to té míry, do jaké skrývá svá tajemství".

Svoji osobní hlubokou bolest nevyléčíme, dokud neodložíme masku. Dokud sobě a druhým nepřiznáme svůj skutečný (obvykle politováníhodný) stav a nepokusíme se o změnu.

Joyce De Ridder, Ph.D., z webu www.zivotbezzavislosti.sk