Životní prostředí v pohledu biblického poselství
To je správné potud, že jsme biblickým poselstvím vedeni k tomu, abychom na duchovní či možná spíše vnitřní věci nezapomínali a neupadli do plochého horizontalismu. Ale sám symbol kříže ukazuje, že horizont protíná vertikála. Evangelium je - řečeno obraznou, leč názornou zkratkou - zpráva právě o tomto průsečíku horizontály s vertikálou. Je to poselství o tom, jak se Boží láska vlamuje do dějin a proměňuje je. Bez dopadu do konkrétního života, bez ohlasu v dějinách, zůstává evangelium bájí. A proto se evangelium týká celého stvoření. To je ale porušené, protože do něho proti původní Boží vůli prosakuje z lidského světa marnost a hřích. Mohli bychom říci: Jde o to, jak člověk svou svévolí a sobectvím kazí dobré Boží stvoření a jak se mu to vyúčtovává.
Pro Starý zákon je samozřejmé, že celé jsoucno je dílem, stvořením jediného Boha - Hospodina, který také nade vším svrchovaně vládne.
Jaký je tento Bůh a jaké je jeho dílo? I to se zde říká zcela jednoznačně: Boží dílo, Boží stvoření je dobré (Genesis 1,31). Ale kde se potom vzalo zlo? Stará otázka „unde malum" se v Bibli neřeší spekulací. Je tam sice zmínka o divném „Hadovi", o němž se však nicméně jako by předem na obranu proti nesprávnému pojetí říká, že „byl nejchytřejší ze všech polních živočichů, které učinil Hospodin Bůh" (Genesis 3,1). Je tu zmínka i o divných „božských synech", jejichž vzdorovitá svévole byla cosi jako rozbuška potopy (Genesis 6,1-7). Ale neřeší se tu teoretická otázka původu a vzniku zla, nýbrž praktická otázka, kudy sem do světa a do stvoření zlo vstupuje. Na to je odpověď jednoznačná: Je to skrze člověka, který se zpronevěřil svému původnímu poslání, a tím se zlu sám otevřel.
Tím se ovšem dostáváme k otázce, jaké je původní poslání či úkol člověka. To je vyjádřeno v Písmu několika způsoby, dva čteme hned na začátku: podle Gn 1,26-27 je úkolem člověka, aby byl Božím obrazem, to jest, aby zobrazoval Boha rázem svého jednání, samozřejmě nikoli vzhledem. A to celému Božímu stvoření, které není oslovitelné jiným způsobem. Příklad: zvířeti nemohu vykládat o tom, že tu žijeme pod vládou dobrého Boha. Ale mohu je svým jednáním podle Boží vůle ujišťovat o tom, že žije ve světě, v němž vládne řád lásky, a že tedy může žít ve svobodě, důvěře a naději, že se jeho život nemine svým cílem.
Druhé významné místo je v Gn 2,15, kde se vypráví, že Bůh postavil člověka do ráje, přesně do zahrady Eden (čili potěšení), aby tuto zahradu obdělával a střežil.
V symbolické mluvě Písma je zahrada místo, kde je dost vláhy, a proto hojnost života. A je ohrazena, aby tam nevniklo odjinud nic zlého. Takže člověk má za úkol vzdělávat tu na zemi pro všecky ráj a střežit jej, aby jej nic nerozvrátilo. Ráj se pak odedávna vzdělává láskou a střeží sebekázní, v ní - stejně jako v pravé lásce - myslím dříve na prospěch druhého než na svůj. Eva se vůbec neměla začít bavit s hadem, ale měla ho ze zahrady vykázat, jak se objevil. Neměl tam co hledat.
A stojíme u otázky, co je to hřích: zhřešit znamená odřeknout se svého poslání a úkolu, zradit jej, dezertovat od lásky do sobectví, soběstřednosti, sebeprosazování, sebepotvrzování a svévole. Nejen od lásky k Bohu a bližnímu, jak se obvykle říká, ale od úkolu, který tu měl člověk vůči celému Božímu stvoření, od lásky ke všem tvorům a od úcty k životu, jak to geniálně shrnul Albert Schweitzer. Člověk sobecký, který chce být jen pro sebe, se začne propadat do smrti. Nejdřív se propadá sám do sebe a posléze se propadá do nicoty. A hubí život cizí i svůj, ten život, který tu Bůh stvořil a který si tu přeje mít. Však prorok říká, že Bůh nestvořil Zemi, aby byla pustá a prázdná, ale stvořil ji k bydlení a životu (Izajáš 45,18; Genesis 1,2). Tato Boží vůle k životu je pak vyjádřena stvořitelským požehnáním: „Ploďte se a množte se" (Gn 1,22-28). Hřích je tedy vlastně zrada úkolu sloužit životu, odpor vůči Boží vůli k životu.
Tato vůle k životu, doložena biblickým poselstvím o stvoření, je v rámci Starého zákona výchozím a zároveň i ústředním bodem pro všecky další úvahy nad Biblí týkající se našeho tématu. Tím se vědomě a záměrně distancuji od těch, kdo zde považují za ústřední a výchozí text Genesis 1,26-28. Tam se mluví o tom, že člověk si má podmanit Zemi a panovat nade vším, co se na ní hýbe. Běžně se to vykládalo tak, že zde Bůh pověřuje člověka, aby si v přírodě dělal, co chce. Takový názor hájili dokonce i někteří křesťané, kterým se líbilo, že je taková konvenční - dodám hned: zcela nesprávná - interpretace tohoto biblického místa snadno a rychle zbavuje odpovědnosti vůči stvoření. Exegeticky je takové pojetí zkrat a nedorozumění. Ukazují to dva závažné argumenty.
První z nich představuje kontext. Pověření „panovat" nedostává kdokoli, ale právě člověk, stvořený „k Božímu obrazu". Už byla zmínka o tom, že v tomto obrazu jde o to, zobrazovat Boha způsobem jednání, tedy eticky, nikoli opticky. Podrobným rozborem biblických antropomorfismů, jako je třeba Boží oko, Boží ruka, Boží ucho atd., lze ukázat, že v nich jde o to, že Bůh vidí, jedná, slyší, ale nikoli o to, že by měl jako my oči, ruce či uši. Tak i při Božím obrazu nejde o Boží vzhled, o to, jak Bůh vypadá, ale jde tu o náš úkol zobrazovat Boha rázem svého jednání, tedy stavět celému Božímu stvoření tak říkajíc „před oči", že nad námi a nad vším je ten, který je milostivý a lítostivý, dlouho shovívající a mnohého milosrdenství. Člověk je tedy povolán k tomu, aby celému stvoření svědčil o dobrém Bohu. To nemůže dělat bez odpovědnosti - vůči tomu, kdo mu tuto službu svěřil, i vůči těm, k nimž je posílán.
Ještě závažnější je však druhý argument, totiž původní a základní význam obou zde užitých sloves. První z nich zní v hebrejštině kábaš. Jeho základní význam je zřetelný: podrobit si, podřídit. To dotvrzuje i jeho odvozenina kebeš - podnož, jmenovitě u trůnu, na níž bývali vyobrazeni královi nepřátelé, a král je tedy měl pod nohama jako přemožené. Podřízení země v Genesis 1,26 je zřejmě ve vztahu k Numeri 32,22, kde se mluví o podřízení zaslíbené země Hospodinu. V hebrejské vazbě je důraz na slova „před Hospodinem". Jde tedy o akt náboženský, nikoli jen majetkově právní. Izrael má za úkol zaslíbenou zemi nejen získat a obsadit, nýbrž také očistit od model a modlářů, a tak v ní prosadit Hospodinovu vůli.
Země obecně, má být skrze lid, nesoucí Hospodinovu svatost, tedy Izrael, ale v Genesis 1,26 i skrze člověka zobrazujícího Boha, zbavena všeho, co je na ní modlářského, zvláště pak nároku být uctívána jako bohyně, a tak má být podrobena do služby Bohu, nikoli vydána v plen člověku.
Druhé sloveso rádá znamená původně pošlapat, sešlapat, např. hrozny (Jan 14,13), pak i ovládnout a podmanit si. V pozadí jeho významu je zřejmě představa vladaře - triumfátora, který klade nohu na šíji přemoženého nepřítele a tímto kultově-právním gestem si jej podmaňuje, tj. zbavuje ho dřívějších práva výsad. Jestliže si má člověk takto podmanit zemi, pak je zřetelné, že takovým „po šlapáním" především přemáhá nárok Země, aby byla uctívána jako bohyně. Že Země je božská, to se zcela samozřejmě předpokládalo u všech současníků a sousedů starého Izraele.
Základním záměrem Genesis 1,26 je tedy pověření člověka k tomu, aby čelil jakémukoli nároku kteréhokoli stvoření, aby bylo uctíváno jako božské.
Můžeme shrnout: Úkolem člověka není dupat po jiných a rozdupávat Boží dílo, nýbrž čelit tomu, aby se nic z něho nestalo modlou. Ani dnes nenastal čas, abychom zaměňovali Stvořitele za stvoření a přenášeli na ně úctu, která patří Bohu.
Vytrhneme-li Genesis 1,26 z kulturněhistorických, a hlavně náboženských souvislostí, v nichž stálo původně, a uděláme-li z tohoto biblického místa nástroj, zdůvodňující a ospravedlňující náš kořistnický vztah ke stvoření, zneužíváme Písma nejen proti Božímu dílu, nýbrž nakonec i proti Bohu samému.
Celkově lze říci, že starozákonní poselství ukazuje, že Bůh tu na zemi chce mít život v hojnosti a plnosti, tedy v kvalitě i kvantitě. Kdo život ničí, staví se proti Boží vůli a časem se mu to vyúčtuje.
Dnešní situace
Situace kolem nás je dnes značně posunuta. Musíme říci: Šlo-li tehdy především o to, stvoření nezbožšťovat, jde dnes především o to, nezpředmětňovat je.
Náš dnešní pohled na jsoucno je - aniž si to možná mnozí uvědomují - evolučně fyzikální, v podstatě mechanicko-materialistický. Vše kolem sebe považujeme za mechanismy, které prozkoumáváme, a tím se učíme ovládat je podle svého. Tak zpředmětňujeme nejen jevy fyzikální, ale i biologické, a nakonec i člověka. Pokusy zastavit to, nebo stanovit nějaké hranice, jsou málo účinné, ať přicházejí z kterékoli strany, a nápadně se podobají volání proroka na poušti.
Toto zpředmětňování jsoucna je pozoruhodným způsobem předjato už v Novém zákoně. Nazývá se tam ovšem jinak, způsobem pro dnešního člověka málo průhledným: podle Římanům 8,20 je stvoření „podřízeno marnosti".
Římanům 8,19-23: „Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů (tj. těch, kdo nesou poselství nového života). Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti (tj. pomíjení) - ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku (doslova porušení) a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích. Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu (tj. ke zrodu nového věku, který se rodí v bolestech). A nejen to: i my sami, kteří již máme Ducha jako příslib darů Božích, i my ve svém nitru sténáme, očekávajíce přijetí za syny..."
Někteří vykladači zpochybňují, že zde použitý řecký výraz se vztahuje na všechno tvorstvo a snaží se vyložit jej tak, že jde jen o lidstvo. Zřejmě si neumějí představit, jak může lidský hřích tvorstvo zasáhnout. Ale to už jsme si vyložili: jestliže člověk zradil svůj úkol i výsadu, zobrazovat rázem svého jednání všemu tvorstvu laskavého Boha čili vzdělávat tu láskou ráj, pak tvorstvo, neujišťované o tom, že tu žije v řádu lásky, a tedy ve světě smysluplném, má za to, že poslední slovo nad ním má nicota a marnost, a tak se ocitá ve stavu, který se zde nazývá „vydanost marnosti" či „otroctví zániku".
A tím jsme u druhé otázky: Proč se tu mluví o marnosti a nikoli o smrti?
Ohraničenost života není zlá sama ze sebe, je-li náš konec návratem k Bohu. Zlá se stává tím, když se náš konec stane definitivním oddělením od Boha. Pak se míjíme smyslem života a propadáme se do marnosti a nicoty. Tvorstvo neujišťované o Boží lásce ztrácí naději, že bude - slovy apoštola - „uvedeno do svobody a slávy dětí Božích" a propadá nesmyslnosti, marnosti a nicotě. Avšak - dodává apoštol - trvá naděje, že Boží synové, kteří se zjeví, tedy ti, kdo na sebe skrze Krista vzali znovu úkol zobrazovat laskavého Boha všemu tvorstvu, přinesou, či spíše zprostředkují, vysvobození ze zániku, marnosti a nesmyslnosti pouhého beznadějného pozemského živoření, a tak že tu nastoupí nový věk.
Předložený výklad ukazuje jedním směrem. Všecka lidská vina a bída, či jedním slovem lidský hřích, hluboce souvisí s tím, že jsme se odřekli - jistě v různé míře a různým způsobem - našeho základního úkolu: zobrazovat Boha lásky vším svým jednáním. To se pak u tvorstva, které bylo člověku svěřeno do péče, projevuje tím, že se všecko tvorstvo bez poselství lásky propadá do nicoty a marnosti.
Asi je zbytečné podrobněji rozvádět, jaké důsledky má tento pohled či možná spíše toto poselství pro náš vztah ke všem tvorům a pro otázky života i životního prostředí v jejich celé šíři. Snad zbývá jen dodat to, co zní velmi zřetelně z jiných míst Písma: Pravá láska se měří obětavostí, či postaru, hotovostí k oběti. Přinášet poselství lásky věrohodně znamená, že nás to musí něco stát, že se něčeho musíme zřeknout, ať části svého pohodlí, svých nároků, svého životního stylu, konzumní mentality. To vše není nic nového. Pro někoho však možná bude nové to, že i biblické poselství ukazuje zřetelně stejným směrem, dáme-li si práci vstoupit do něho hlouběji a vnímavěji, než se to obvykle dělá. Být necitlivý a neodpovědný spotřebitel je protikřesťanské. Zamysleme se znovu nad „spotřebou" i nad celým životním stylem toho, který neměl, kde by hlavu složil (viz Matouš 8,20).
Z knihy Jana Hellera Pozdní sklizeň. Vydalo nakladatelství Advent-Orion.