Žízeň po štěstí

Moje první láska brzy vyprchala a hledala jsem někoho jiného, s kým bych mohla být šťastná. Byla jsem ještě dítě, ale měla jsem strach, abych nic nepropásla, plně jsem vychutnávala svobodu a lásku, lze-li to tak nazvat.

Ve škole jsem vynikala spíše špatnými známkami, ale spolu s několika dalšími jsem velmi rozvíjela umění krást. Hodně mě pak překvapilo, když se u nás doma jednou objevila policie a zděšené mamince řekli, že mě přistihli, jak jsme kradla v obchodě, kde jsem měla nastoupit do učení.

V té době – bylo mi teprve čtrnáct – se mi stalo to, čeho se každá dívka nejvíce obává. Můj kluk mě nechal. V mé samotě mě objevili dva cizinci a postřehli příležitost se o mě „postarat“. Předstírali, že mě odvezou domu, ale dovlekli mě na svůj pokoj a zamkli dveře. Ve své naivitě a lehkověrnosti jsem jim podlehla; stálo mě to kruté ponížení.

Dobře si vzpomínám, jak jsem v této a jiných podobných situacích volala k Bohu o pomoc. Jakmile však Bůh moje volání vyslyšel a hrůza pominula, zapomněla jsem na něho a vrátila se ke starému životu. Špína však po sobě zanechala následky.

Když mě toho roku nechal zase jiný kluk, nedovedla jsem už nedostatek lásky snést a rozhodla jsem se svůj život ukončit. Obstarala jsem si asi třicet tabletek a spolykala je v naději, že se už nikdy neprobudím. Ráno jsem se, sice celá omámená a s poruchou rovnováhy, přece jen probudila.

V patnácti jsem zjistila, že jsem těhotná. S nastávajícím otcem mého dítěte jsme si docela dobře rozuměli a byla jsem přesvědčena, že to je ten pravý partner do života. Rozhodli jsme se vzít se. Maminka mi naléhavě radila, abych ještě chvilku počkala, až se lépe poznáme, a že nevadí, když se vezmeme, až se dítě narodí. Pouštěla jsem její slova do větru, vždyť jsme se znali už čtyři měsíce a byla jsem si jista, že nám to bude klapat. Na začátku našeho mladého manželství to vypadalo, jako bych měla pravdu. Jakmile se nám však narodil syn, začalo to pomalu, ale jistě jít z kopce.

Není divu, vždyť místo abychom se starali o naše děťátko, trávili jsme večery a víkendy po hospodách a diskotékách. Malého Dirka jsme svěřili mamince a mohli jsme bez jakéhokoli znepokojení jít tišit hlad po životě. Málo mě zajímalo, že stále více k němu ztrácím vztah a že se mi stává břemenem. Šlo mi především o mne a o moji svobodu, kterou jsem nade vše milovala. Šťastná jsem přitom nebyla.

Netrvalo dlouho a pokusila jsem se o sebevraždu znovu. Zdálo se mi, že život nestojí za to, a moje nitro bylo jakoby vypálené žárlivostí a vzdorem. Tentokrát jsem tabletky vybírala pečlivěji, ale Bůh bděl nad mým životem. Manžel mě našel v bezvědomí a postaral se, abych se rychle dostala do nemocnice, kde jsem se probrala, když mi vypumpovali žaludek. Rozčarovaná a deprimovaná jsem se po několika dnech vrátila z nemocnice a znovu jsem se zoufale vydala hledat velké štěstí.

Synek se mi stal takovou přítěží, že jsme ho odnesli k tetě. Ve svém sobectví jsem nemyslela na to, jaké to pro něho může mít následky, šlo mi jen o moje uspokojení. Hledala jsem je zase v alkoholu a drogách.

Zamilovala jsem se do jednoho Turka, kterého jsem poznala při svých častých návštěvách hospody. „Konečně jsem našla štěstí svého života,“ namlouvala jsem si. S lehkým srdcem jsem pošlapala všechny rodinné city a opustila muže i dítě. Můj manžel byl vcelku labilní, ale přece jenom i nadále pro mne dělal, co mohl, zkoušel všechno, aby mě získal zpět. Nechtěla jsem, a to vedlo k tomu, že začal vést život nejhoršího stylu. Přestal pracovat, dal se na drogy, zapletl se do rvaček.

Zanedlouho mě milovaný cizinec nechtěl ani vidět. I nyní se můj muž snažil mě přivést k novému začátku. Bylo mi ho líto, ale všechny city k němu ve mně už vyhasly. Rozvedli jsme se. Neviděla jsem opět jinou možnost než sebevraždu. A zase to byl marný pokus. Abych dokázala snést tvrdou skutečnost, potřebovala jsem od té doby pravidelně drogu – LSD.

Hledání lásky a naplnění neustávalo. Poznala jsem Huberta, svého nynějšího manžela. Ve všech oblastech jsme měli stejné životní názory, s jednou výjimkou: byl buddhista a já jsem hájila křesťanství.  Teď se mi vyplatilo, že jsem si v dětství ráda četla ve své dětské Bibli. Dobře si vzpomínám, jak jsem tehdy se slzami v očích četla příběh o ukřižování. I když dojem z umírání Božího Syna vyprchal, vzpomínka zůstala.

Asi rok jsme spolu žili, pak jsme se vzali. Zvenku sice vypadalo naše manželství šťastné, ale vytoužené spokojenosti jsem nedosáhla.

Kde mám hledat štěstí? Alkohol, drogy, flirt, láska, sex – to vše jsem vyzkoušela a zůstala mi po tom jen hořká chuť v ústech. Copak mi nikdo nemůže pomoci? Moje podrážděnost a zoufalství přerostly v deprese.

Při nejmenších názorových neshodách s mužem jsem se cítila tak silně dotčena, že jsem o jeho lásce začala pochybovat. To jsem mu pak vášnivě předhazovala a vznikaly z toho vážné spory. Po takových hádkách jsem si často myslela, že to je konec našeho vztahu! Byl to začarovaný kruh. Čím více jsem svého muže obviňovala, tím víc jsem si myslela, že mě nemá rád, vždyť byl tak rozčilený.

Dnes vím, že mi můj muž svou lásku dokázal právě tím, že ode mne neodešel, i když se to se mnou už nedalo vydržet.

Moje nitro rozežírala prázdnota a beznaděj – a navíc jsem se stále nedovedla zbavit závislosti na LSD. A tehdy začal v mém životě jednat Bůh. Jednoho dne – byly právě velikonoce – jsme se dívali v televizi na film o utrpení Pána Ježíše. Ten film mnou pohnul. Vytryskly mi slzy stejně jako tehdy, když jsem o tom četla jako dítě. Byla jsem krajně rozrušená a najednou mi bylo jasné: pomoci ti může jen ten Ukřižovaný!

Začala jsem se nevídaně zajímat o Bibli a brzy jsem v ní začala hladově číst. Stále silněji jsem poznávala, jak jsem bezbožná a hříšná. Co s tím?

Snažila jsem se polepšit. Rozhodla jsem se, že budu žít jako správný křesťan. Četla jsem Bibli, modlila se, ale do kostela jsem nechodila, protože u nás na vesnici žádný nebyl. To se ale brzy změnilo, protože jsme se měli stěhovat do městečka, kde bydlela maminka s mým už pětiletým Dirkem. Jak jsem tehdy zvládala práci pokladní, většinou ještě pod vlivem LSD, je mi dodnes záhadou. Můj muž si s Dirkem dobře rozuměl a byl ochoten ho adoptovat.

Předsevzala jsem si, že jakmile se přestěhujeme, budu chodit pravidelně do kostela. Měla jsem za to, že tak se ze mne stane dobrá křesťanka. Chození do kostela však změnilo můj život tak málo jako ostatní pokusy žít křesťansky. Zklamaně jsem pozorovala, že přes všechnu snahu nedokážu být laskavá ani mírná. Přestože jsem volala k Bohu o pomoc, nezbavila jsem se depresí, závislosti na drogách a výbuchů zlosti. Nutnost celá se změnit mocí Pána Ježíše Krista mi byla stále jasnější.

Rozhodující zvrat v životě začal, když jsme se zase jednou pokoušeli přestat kouřit. Dosud jsem kouřila 40-60 cigaret denně a všechny dosavadní pokusy skončit ztroskotaly. Horoucně jsem se modlila, aby Bůh dal a podařilo se nám to. Čtrnáct dní se nám to dařilo a pak se stalo toto: zase jsme si večer vyšli a popili trochu přes míru. Lehce rozjařeni jsme se vydali domů. Cestou jsem se začala s mužem hádat a nakonec jsem od něho vztekle utekla. Jel domů sám. Vzdorovitě a tvrdohlavě jsem bloudila ulicemi. Všechno mě štvalo – můj muž, celý svět a zase jsem to začala vyčítat Bohu: proč tu hádku vůbec dopustil?

Plná sebelítosti jsem nepostřehla, že to byla jen moje vina. Kde jsou moje dobrá předsevzetí a celé moje křesťanství? Zase jsem žalostně selhala. Vnitřně jsem volala o pomoc a vydala se na cestu domů v naději, že zase bude dobře. Bylo už hodně pozdě, když jsem zdrcená přišla. Manžel spal a bylo znát, že zase kouřil.

Sotva dovedu popsat, co se ve mně v tom okamžiku odehrávalo. Tolik mi záleželo na tom, abychom byli naprostí nekuřáci. Teď jsem zase všechno pokazila a zbyl mi jen tíživý pocit viny. Bylo mi jasné, že pokud se něco nestane, nezbývá, než si zoufat. Viděla jsem se najednou úplně jinýma očima, už ne jako člověka, kterého je třeba litovat, ale jako hrozného hříšníka. Mé svědomí sužoval nejen uplynulý večer, ale i všechny ty nesčetné jiné hříchy. A nejen mé zlé skutky a chování, celá moje zlá bytost, moje hříšnost vyvstávala ve vší hrůze před mýma očima. Přesvědčena o svém hříchu a ve vědomí, že Bohu nemám co zastírat, jsem v modlitbě vylila své srdce Pánu Ježíši Kristu a prosila ho, aby mi všechny hříchy odpustil. Odevzdala jsem mu celý svůj život a prosila, aby jej od toho okamžiku vedl On. Už jsem nechtěla a ani nedovedla žít tak jako dosud.

Ještě když jsem se modlila, bylo mi najednou jasné, že Bůh moji modlitbu vyslyšel. Dosud nepoznaný a nevysvětlitelný pokoj ovládl mé nitro. Všechno těžké, skličující, bolestné, co mě dosud trápilo, najednou zmizelo. Prožila jsem doslova to, co Ježíš slibuje: „Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a jste obtíženi, a já vám dám odpočinout“ (Matouš 11, 28). Tu noc jsem poznala to, co Bible nazývá obrácením nebo znovuzrozením.

Neuvědomovala jsem si to, protože jsem o tom zatím mnoho neslyšela. Od toho dne byl můj život jako nový. Srdce mi přetékalo radostí a připadala jsem si jako nejšťastnější člověk na světě. Už mě netrápily deprese, ani jsem necítila potřebu alkoholu nebo drog. Na cigarety jsem zapomněla dočista.

K mé velké radosti se o šest týdnů později rozhodl pro Pána Ježíše i můj muž. Viděl v mém životě velkou změnu. Dříve jsem byla jakoby posedlá neklidem, najednou s údivem sledoval nepochopitelný pokoj v celém mém životě. Viděl, s jakou radostí a touhou čtu Bibli, a myslel si: buď se zbláznila, nebo našla pravdu! Netrvalo dlouho a pravda osvobodila i jeho.

Náš osobní život i manželství dostalo obrácením se k Bohu nový obsah a nový směr. Jestliže jsme byli dříve ochotni prošoupat boty jen proto, abychom našli trošku radosti a rozkoše ve světě, teď se stalo naší touhou svým životem Bohu děkovat. Jeho velká láska k nám a odpuštění našich hříchů nás nutilo vyprávět i druhým lidem, co jsme prožili.

Přirozeně jsme také hledali křesťany, kteří by jako my byli plní radosti a vděčnosti. Šli jsme je hledat do kostela, ale jak jsme byli zklamaní, když jsme tam našli lidi, kteří měli jen křesťanskou výchovu, nebo ty, jejichž křesťanství spočívalo v dodržování pravidel a tradic.

Později jsme objevili malou skupinku prostých, ale upřímných křesťanů, kteří nás přijali radostně a byli cennou pomocí v našich začátcích na cestě víry. Manžel adoptoval mého syna Dirka a mezitím se nám narodili další dva chlapci.

Svým životem chceme Bohu děkovat za všechnu jeho dobrotu, kterou jsme si nezasloužili, a ukazovat na toho, který za nás na kříži zemřel, aby lidem nabídl odpuštění hříchů, a tím pokoj a radost.

Gabi Brandová: Příběhy ztracených existenci (Ethics)