Zloba a hněv
Měli bychom dělat rozdíl mezi hněvivou reakcí jako emocí a způsoby, které používáme, abychom tuto emoci vyjádřili. Možná bude dobré, když se zamyslíme nad pozitivními stránkami schopnosti se rozzlobit, tohoto daru od Boha.
Jistě je důležité mít o sobě dobré mínění. Všichni máme potřebu dostatku duševního i emocionálního prostoru, abychom mohli vyjádřit, kým jsme a co dokážeme. Všichni máme potřebu určité autonomie příslušející našemu věku a našim zodpovědnostem. Všichni máme potřebu cítit, že jsme milováni někým, koho si vážíme. Pokud jsou tyto základní potřeby zpochybněny, můžeme cítit zlobu - což ale nemusí být nutně špatné!
Děti se pokoušejí zjistit, kým jsou, když současně zkoumají svět, ve kterém žijí. Bylo by překvapivé, kdyby neexistovaly chvíle, kdy si rodiče a děti nutně musí šlapat po kuřích okách.
Pro tato těžko snesitelná období, kdy naše děti chtějí vyjádřit svoji individualitu, jsme si vymysleli určité termíny. Mluvíme o pubertě či o dospívání. V těchto obtížných momentech života našich dětí dochází k růstu směrem k nezávislosti a individualismu. A tento růst bývá obvykle doprovázen jistou dávkou hněvu, protože se děti pokoušejí vybojovat si více, než my, jako rodiče, pokládáme v té chvíli za moudré. Chtějí nám ale vlastně říct: „Zabývejte se mnou. Nelíbí se mi, co děláte. Vraťte mi moji hrdost. Stojíte mi v cestě. Bacha na mě! Buďte ke mně spravedliví."
Dáváme sobě i svým dětem šanci, když si připomeneme, že tento boj o přijetí vlastní osobnosti je naprosto normální a nezbytný. Když naše děti pochopí, že rozumíme jejich potřebě po větším prostoru, svobodě a vlivu, přestanou jít proti nám a začnou s námi naopak spolupracovat.
Hněv, pokud se nám jej podaří ovládnout, má spoustu pozitivních využití. Jen pomyslete na vědecké objevy, u jejichž zrodu stála skutečnost, že někdo se nehodlal s smířit s myšlenkou na nemoc či smrt. Pomyslete na prospěch v sociální oblasti - týkající se práce v dolech - protože někdo už nedokázal snášet zneužívání levné dětské pracovní síly.
Hněv mobilizuje naše rezervy, je však třeba vědět, jak s ním zacházet. Negativně nebo pozitivně? Abychom se mohli dobře rozhodovat, měli bychom nejprve vědět, kdo jsme, co chceme a kdo je v ohrožení. Teprve poté můžeme sdělit ostatním, co cítíme, a to jako jednotlivci či jako členové nějaké skupiny.
Připomíná mi to jednu příhodu, která se odehrála na klinice, kde pracuji. Na chodbě jsem potkal Marilyn, jednu z našich nejlepších sociálních pracovnic. Nemohl jsem si nevšimnout, že na její tvář byl široký, spokojený úsměv. Zeptal jsem se jí, co se přihodilo.
Vyprávěla mi příběh jedné mladé maminky tří dětí, kterou její manžel již po několik měsíců nelítostně mlátil. Maminka hledala radu u jednoho poradce populárního v určitých křesťanských kruzích, který jí však řekl, aby „se poddala" svému manželovi - víceméně nezávisle na jeho chování. Přátelé Dot, jak se maminka jmenovala, se na to již nemohli dívat, a přivedli ji na kliniku.
Naše sociální pracovnice zjistila během pohovorů, že Dot je výjimečně závislou ženou, která prakticky není schopna podniknout žádné opatření na svoji ochranu. Až ve chvíli, kdy její muž začal vyhrožovat bitím i dětem, probudil se v ní hněv - hněv, který necítila, když výhrůžky a rány dopadaly na ni. A tento hněv se stal motivací pro Dot, aby začala sebe a svoje děti chránit.
Tento příběh ilustruje jednu ze základních hodnot hněvu: jedná se o záchranný pás, instinkt nezbytný k přežití. Většina z nás se v ohrožení rozhodne přežít. Hněv, který vyostří naše vědomí nebezpečí, je cenným pomocníkem pro naplánování toho, jak přežití dosáhnout.
Přežít, to znamená také přijít na to, jaké je naše poslání, povolání, místo v životě. Často jsou to právě ty nejnadanější osoby, které mají největší problém naleznout prostředky, jak vyjádřit, kým jsou a co by mohli dělat. Nedostatečná opora anebo dokonce zmalomyslňování ze strany těch, kteří jsou jim nejbližší, mohou uvést tyto tvůrčí osobnosti do varu. Tento jejich hněv může být nicméně právě tou motivací, tím impulsem, kterého je jim třeba, aby mohli ve svém pátrání pokračovat.
Z knihy Dr. Rosse Campbella „Les enfant en colere". Vydalo nakladatelství Orion.