Znečištění přírody
Zvýšení obsahu živin se nazývá eutrofikace a způsobuje nárůst množství fotosyntetizujících organismů, což vede k tzv. kvetení vody. V noci fotosyntetizující organismy naopak spotřebovávají kyslík z vody, což může způsobovat rozsáhlý úhyn vodního života, včetně řas a rostlin. Na ekosystémy však nemají vliv jen hnojiva, ale i pesticidy, herbicidy a průmyslové toxiny, včetně těžkých kovů. Jak tyto toxické látky procházejí ekosystémem, koncentrují se v potravním řetězci, některé mají dokonce přímý dopad na živé organismy.
Proces koncentrace toxinů v potravním řetězci se označuje jako biomagnifikace a způsobuje rozsáhlé ničení živočišného života na zemi. A navíc lidé, kteří využívají řadu druhů z horní části potravního řetězce (zvláště mořské ryby), jsou biomagnifikací výrazně zasaženi. Rozsah biomagnifikace toxinů - jako DDT - je dobře dokumentovaný. Koncentrační schopnost potravního řetězce může vést k několikamilionovému nárůstu hladin toxinů v organismu.
Živočichové toxiny akumulují zvláště v tukových tkáních. Mají-li pak tukové zásoby použít, uvolňují se toxiny do krve a mohou vést k různým chorobám a dokonce ke smrti. Dnes je již prokázáno, že smrt stovek tisíc mořských savců (např. delfínů a tuleňů) je možné zčásti přičítat na vrub snížené imunitě v důsledku nahromaděných toxinů. Zjistilo se, že i barva používaná pro nátěr lodních trupů může do oceánů dodat natolik vysoké množství toxinů, jež by způsobilo rozsáhlý úhyn mořských tvorů. Barvy obsahují látku tributylcín (TBT), která brání vilejšům uchycovat se na trupech. Použití na malých plavidlech je nyní zakázáno, ale na velkých lodích se stále používá. TBT je pravděpodobně nejúčinnější toxin úmyslně vnášený do moře.
Tributylcín má velice silný účinek a dokonce i několik nanogramů ve vodě může způsobit abnormální vývoj - u některých bezobratlých se například místo samicích pohlavních orgánů (které by měl daný živočich dle svého pohlaví mít) vyvíjejí samčí. Imunosupresivní efekt TBT může být jen jednou z příčin rozsáhlého úhynu delfínů a dalších mořských živočichů. Bylo zjištěno, že v tkáních mořských savců se TBT koncentruje až k hodnotě 10 částic na milion.
V oceánech se nalézá spousta látek, které ničí mořský život a mají i přímý dopad na lidi. Již v roce 1953 došlo k tomu, že kočky a ptáci na japonském ostrově Minimata onemocněli chorobou podobnou následkům dekomprese, a v důsledku toho zemřeli. U lidí se pak začaly objevovat bolesti hlavy, ataxie, únava, poškození plodu a mentální poruchy. Nemoc postihla téměř 15 000 lidí, přičemž 3 500 osob zemřelo. Vládní vyšetřování ukázalo, že za vše mohly soli rtuti, které byly vypuštěny do řeky a nashromáždily se v sedimentech zálivu Minimata. Následně došlo k jejich metylaci a k přeměně na metylrtuť, vysoce toxickou organickou látku. Jakmile si tato sloučenina našla cestu do potravního řetězce, vyvolávala u lidí, kteří požili tuňáky s metylrtutí v těle, popisované symptomy.
Likvidace vysoce toxického odpadu vždy způsobovala průmyslu a vládám těžkou hlavu. Velké množství odpadu se ukládá do barelů a pohřbívá v hlubokých vrtech nebo v opuštěných dolech. Část odpadu se spaluje a značná část se vypouští do moří. Dokonce i v případě, že se odpad, než se potopí do moře, ukládá do barelů, bude se lidstvo dříve nebo později s následky takového ukládání vypořádávat. Po druhé světové válce se do oceánů dostaly tuny bojových chemických látek a v Severním moři se nyní z prorezavělých sudů začíná uvolňovat yperit a ničit mořský život.
V oblasti Středozemního moře se ročně do vody vypouští více než 500 milionů tun kanalizačního odpadu. Jeden článek v časopise New Scientist zmiňuje, že „jak se zdá, pokusy zachránit silně znečištěné Středozemní moře jsou odsouzeny ke špatnému konci, stejně jako moře samo". Kanalizační odpad je pouze jedním z mnoha zdrojů znečištění, které toto částečně uzavřené moře ničí. Každý rok se do něj dostává 120 000 tun zpracovaných ropných látek, 60 000 tun detergentů, 100 tun rtuti, 3800 tun olova, 1 milion tun nezpracovaných ropných látek a 3600 tun fosfátů. Na následky tohoto znečištění již uhynuly tisíce mořských savců a další stále umírají. Další problém spočívá v tom, že v takto znečištěném prostředí se daří určitým vodním rostlinám, například druhu Caulepra toxifolia, které mohou způsobit zhroucení celého původního místního ekosystému. V roce 1985 se země kolem Středozemního moře rozhodly, že se pustí do čištění moře a že svých cílů dosáhnou do roku 1995. Žádný z těchto cílů se ovšem dosáhnout nepodařilo.
Také celosvětové zdroje sladké vody jsou silně znečištěné. 1. listopadu 1986 zahynulo v řece Rýn, která teče z Alp do Severního moře, téměř vše živé. Problém začal ve Švýcarsku, kde došlo k požáru skladu obrovské chemičky, náležící firmě Sandoz. Než se podařilo dostat požár pod kontrolu, vyplavilo se do řeky 30 tun rtuti a pesticidů. Brzy nato byla hladina řeky v délce stovek kilometrů pokryta mrtvými rybami a umírat začaly dokonce i rostliny. Řeka se stala řekou smrti a k požívání nebyla vhodná ani kapka. Jen přímý a cílený zásah vyspělých evropských zemí zabránil tomu, aby tato katastrofa natrvalo zničila jemný rýnský ekosystém. V dnešní době již můžeme říci, že se Rýn z této téměř smrtící rány vzpamatoval. Tento typ dramatu se ovšem často opakuje na celém světě a v mnoha případech nemají příslušné vlády dostatek zdrojů k tomu, aby krizi zvládly tak, jak se to podařilo v případě Rýna.
V zemích bývalého východního bloku jsou vodní systémy natolik znečištěné, že se celá jezera a řeky změnily ve sterilní prostředí. Znečištění neovlivňuje jen povrchové vody, ale proniká i do podpovrchových vod a poškozuje i tyto rozsáhlé zásoby. Nerozumné skladování toxických odpadů zanechalo stopy po celém světě. Od skládek průmyslových odpadů v Německu až po ucpané kanály v Kalkatě je jasné, že množství odpadu dosahuje nezvladatelných hodnot. Jen v Hongkongu vyhazuje 49 000 továren 1000 tun plastových odpadů denně, a to do prostoru přibližně 400 čtverečních mil skládek. Doly a metalurgické závody v zemích bývalého východního bloku vypouštěly průmyslové odpady přímo do vodních toků. Abychom si o rozsahu problému udělali jasnější představu, řekněme si, že jen na západě Německa je asi 50 000 skládek, které ohrožují zdroje podzemních vod a byly označeny za potenciálně nebezpečné. Nedávno se bohaté země začaly svých toxických odpadů zbavovat tak, že je začaly vyvážet do chudších zemí, a tak nebezpečí chemické kontaminace začalo ohrožovat celou planetu.
Z knihy Waltera J. Veitha „Genesis konflikt". Vydalo o.s. Maranatha.