Zranitelný muž

Když jsme žili ve velmi těžkých podmínkách tropického podnebí, býval jsem nemocný mnohem častěji než manželka. Zvláště v době těhotenství, nebo když kojila, se zdálo, jako by odolnost jejího organismu vůči chorobám byla bez hranic, což jsem já nemohl o sobě, i při svém pocitu mužské převahy, říci. Také bylo zřejmé, že když musel misionářský pár odjet domů ze zdravotních důvodů, bylo to ve většině případů kvůli mužovi.

Jak již bylo řečeno, výrok doktora Popenoa určitě platí i v citovém životě. Jsem přesvědčen, že muž může být v hlubině svého srdce smrtelně zasažen mnohem snadněji než žena. Procento sebevražd je u mužů vyšší než u žen. Také se zdá, že žena má mnohem větší schopnost překonat zármutek. Myslím, že se mnou většinou budete souhlasit, když řeknu, že mužovo ego je nepochybně křehčí než ego ženy.

Jak ale mužovu hlubokou zranitelnost přiměřeně vysvětlit? Nebylo by dost mužné, kdyby se odvážil prostě být tím, čím skutečně je? Proč je pro muže tak těžké přijmout sebe sama jako toho, kdo se cítí nejistý a nedostatečný, bezmocný a bojácný, postradatelný a frustrovaný? Mužné je postavit se ke skutečnosti čelem beze strachu a s odvahou a nazývat věci pravými jmény.

Problém je v tom, že představa světa o Muži neodpovídá skutečnosti. Obrázek, který si svět udělal, je sen, klišé, a nemá nic společného s realitou. Všichni máme rádi klišé. Filmy s hrdiny a hrdinkami, padouchy, chudými dívkami, soukromými řidiči a detektivy svým producentům obvykle vydělávají peníze. Filmy, které se z tohoto průměru vymaňují, mívají mnohem méně diváků, ale ještě se najdou tvůrci, kteří mají odvahu takový film dělat. A my potřebujeme podobnou odvahu režírovat naše vlastní životy.

Muž je tak zranitelný proto, že je manipulován do role, kterou není schopen hrát. Představte si, že by známého tenora místní opery přinutili zpívat bas, protože jeho kolega náhle onemocněl. Jako tenor byl zvyklý sklízet nadšený potlesk. Ve své roli se cítí jistý, protože je na ni připraven, dlouho se v ní zdokonaloval a své umění dovedl k mistrovství. Nyní ale stojí na pódiu a má zpívat bas. Je nejistý a místo potlesku sklízí jen zdvořilé pokašlávání a mumlání. Těžce raněn ve své pýše se zapřísahá, že už nikdy nevezme roli, která není pro něj. I kdyby ho ředitel divadla na kolenou prosil.

Roli, kterou my muži nejsme s to uspokojivě zahrát, je role silného pohlaví. Stále a stále přeháníme a stále a stále naše konání není dost věrohodné. V mládí o sobě ještě můžeme mít iluze, ale později, v manželství, je nám jasné, že za naše snahy mnoho potlesku čekat nemůžeme. Skutečná žena skrz tuto zástěrku vidí a ráda by svého muže poprosila, aby byl jen laskavou lidskou bytostí a ne jakousi odrůdou supermana. Aby byl osobností, která zná své slabosti, dokáže s nimi bojovat a chce je nést společně se svou ženou.

Bojíme se toho? Myslíme si, že už by nás naše ženy nemilovaly, kdyby nás viděly takové, jací skutečně jsme? Ale jaká láska, když váš partner miluje jen představu, kterou o vás má? Dr. Afferman to vystihl dobře, když napsal: „Láska je nepřetržitý proces vzdorování deziluzi a rozčarování z partnera. Je to každodenní úkol, a jen tímto způsobem může vztah zůstat oběma nohama na zemi. Skutečné štěstí se nezakládá na falešných představách, ale na pravdě.“ Většina žen, které znám, by mnohem raději nesla tento úkol, než se smiřovala s mužem předstírajícím naprostou spokojenost ve své falešné roli.

Láska vidí druhého takového, jaký je, a také ho tak přijímá. Milovat ale znamená také umožnit partnerovi, aby mě viděl tak, jak jsem a aby mne takového i přijal. Naší ješitnosti se to může zdát nemožné, ale když žena miluje svého muže takového, jaký je, může to být cesta k uzdravení jeho zranitelnosti.