A co když je to pravda?

Už ve škole jsem slyšel, že Bible jsou pohádky pro méně inteligentní a zaostalé lidi, kteří jsou ochotni věřit takovým nesmyslům. A kdo z nás by chtěl být pokládán za méně inteligentního nebo zaostalého?

V době mého dospívání jsme bydleli v Gottwaldově, dnešním Zlíně. Na stěně našeho obýváku tehdy jako dekorace visely housle. Jednou v pátek, když jsem na nich v rámci pravidelného týdenního úklidu utíral prach, mne zaujal nápis, který jsem uviděl uvnitř. Bylo tam krásným písmem vypáleno: Antonio Stradivari. A pod tímto nápisem byl nalepený lístek, na kterém bylo napsáno, že housle opravil v roce 1862 známý olomoucký houslař. Uvědomil jsem si, že pokud je to pravda, držím v ruce poklad.

Celý nadšený jsem s touto novinou běžel za tátou, který ale mé nadšení nesdílel. „Vlastíku,“ říkal mi, „já jsem s těmi houslemi byl u odborníka a ten mi vysvětlil, že je to jen nepovedená napodobenina skutečných stradivárek.“ A pak mi ukázal, v čem se tyto housle liší od originálu.

Možná si myslíš, že Bible nemá žádnou valnou hodnotu, podobně jako ty falešné stradivárky u nás na stěně. Jenže je také možné, že je zlatým pokladem, který nám může zajistit skvělou budoucnost. Pro mne je Bible pokladem. Jak jsi na tom ty?

Pokud chceš mít vlastní názor na Bibli, musíš si ji přečíst. Zkus připustit, že Bible může mít pravdu. Nespěchej. Čti jen tolik, abys pak mohl přemýšlet o tom, co by se ve tvém životě změnilo, kdyby to, co říká Bible, byla pravda.

Často čtu různé polemiky o Bibli. Jedni ji chválí a tvrdí, že si bez ní už nedokážou představit svůj život. Jiní jí naopak nemohou přijít na jméno, a tak se v ní snaží za každou cenu najít nějakou chybu.

Bible má zajímavou historii, protože Bůh pro její vznik zvolil zvláštní formu. Nenapsal své dopisy sám. Požádal čtyřicet lidí, aby popsali své zkušenosti s Boží láskou. Bůh jim nediktuje, co mají psát. Nechává na nich, aby vlastními slovy popsali, co s ním prožili. Tak postupně, během šestnácti století, vznikalo šedesát šest dopisů, které nám pomáhají poznat Boží lásku. Přitom nám odhalují i jeho další vlastnosti.

Nejstarší částí Bible je kniha Jób, která byla sepsána patnáct století před naším letopočtem. Nejmladší je naopak evangelium, které na konci prvního století našeho letopočtu napsal apoštol Jan.

To, co na Bohu, kterého nám představuje Bible, obdivuji, je jeho ochota riskovat, že těch čtyřicet vybraných autorů zvládne vše tak, jak je třeba. Dokonce dovolí, aby se v jejich vzpomínkách objevilo něco, co se nám jeví jako chyba.

Například Matouš napíše, že se Ježíš v gadarenské krajině setkal se dvěma muži, kteří byli posedlí démony. Marek a Lukáš píšou jen o jednom nemocném ubožákovi. Je to chyba, nebo Marek s Lukášem píšou o jiném setkání? Ježíš uzdravil mnoho lidí, kteří byli posedlí démony. Na druhé straně evangelisté jsou jenom lidé. Marek s Lukášem tyto příběhy znali z vyprávění. Klidně se mohlo stát, že se vypravěči spletli. Mohl se ale zmýlit i Matouš, přestože ten byl u toho, když stádo vepřů, do kterých vstoupili démoni, skončilo ve vlnách Galilejského jezera. Ale i jeho mohla zradit paměť.

Často slýchám, že křesťané v minulostí upravovali Bibli tak, aby vyhovovala tomu, co chce církev učit. Že v ní dříve byly myšlenky, které podporovaly víru v převtělování. Co myslíte, kdyby to byla pravda, zůstaly by v Bibli tyto drobné rozdíly v podání některých příběhů? Nebyly by naopak tyto texty těmi prvními, které by byly opraveny?

Texty Bible jsou pro křesťany tak posvátné, že v nich ponechávají i to, co se nám může jevit jako chyba. Pro mne osobně je to důkaz, že se žádné vymazávání a korektury v minulosti nekonaly.

K čemu je Bible dobrá?

Pokud chceme mít z poznání Bible užitek, bude dobré, když se jí samotné zeptáme, co nám nabízí. Jinak totiž můžeme prožít zklamání, které už od přemýšlení nad touto knihou odradilo mnoho lidí.

Ježíš v jedné diskuzi se znalci Starého zákona, kterému se tehdy říkalo Písma, prohlásil: „Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a Písma svědčí o mně“ (Jan 5,39).

V Bibli najdeme mnoho zajímavých informací o vzniku světa, ale to není hlavní důvod, proč byla sepsána. Nemá se nám stát ani kronikou izraelského národa nebo prvních křesťanů. Není ani učebnicí biologie, astronomie nebo dějepisu, přestože nabízí zajímavé poznatky i z těchto oborů.

To, že existuje Bůh, může vnímavý člověk poznat i pozorováním světa, ve kterém žije. Z tohoto pozorování je možné dokonce odvodit mnohé vlastnosti, které Bůh má. Pokud to, co vidím okolo sebe, vymyslel a vytvořil, pak musí být moudrý, mocný a také má smysl pro krásu.

Příroda už mi ale neukáže, jak se vyrovnat se zlem, které v ní také vidím, nebo se smrtí, která je přítomná všude okolo mne. Na podobné otázky mohu najít odpovědi v Bibli, pokud se rozhodnu je hledat a nebojím se tomuto hledání věnovat dostatek času. Bible mi pomůže poznat Boha jako milujícího tátu, kterému na mně záleží.

Pochopení smyslu života

Každý z nás si alespoň jednou v životě položí otázku: Má můj život nějaký smysl? A pokud ano, pak jaký? Mohu být trvale šťastný a spokojený?

Podívejme se do Bible na možnou odpověď: „Nemějte starost a neříkejte: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. Nedělejte si tedy starost o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost vlastního trápení“ (Matouš 6,31-34).

Chceš-li být šťastný, zační každý den přemýšlet o lásce, kterou ti nabízí samotný Bůh. Neboj se mu hned ráno říci, že na něho spoléháš. Vždyť on ví, co potřebuješ k tomu, abys tento den neprožil zbytečně. Bůh také ví, co z toho, co máš, nepotřebuješ a můžeš se o to rozdělit s někým, komu to právě chybí.

Nejtěžší je dělat správná životní rozhodnutí. Bůh mi v této oblasti nabízí svou pomoc. Je ochotný převzít zodpovědnost za můj život. Pokud jeho pomoc přijmu, už nikdy nebudu na svá rozhodnutí sám.

Světlo na jeden krok

Bibli čtu od svého dětství a mám v ní i svá oblíbená místa. Jedním z nich je 119. žalm. Jeho autor v něm napsal: „Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku“ (Žalm 119,105). Tento výrok ale nebyl vždy mým oblíbeným. Zpočátku jsem ho totiž nechápal. Napadalo mne při něm: Proč autor píše o Božím slovu jako o světle pro nohy? Spíš by mělo být světlem pro oči!

Až později jsem zjistil, že v době vzniku tohoto textu používali lidé v Orientu zvláštní lampičky, které se upevňovaly na palec u nohy. Malé světélko svítilo jen na jeden krok. Právě tolik, kolik potřeboval poutník, když šel v noci neznámou krajinou.

V dnešní době jsou populární horoskopy. Lidé chtějí znát, co je čeká. Bible mi neříká, co mám dělat za týden, za měsíc nebo za rok. Ale pomáhá mi poznat, co mohu udělat v přítomnosti. Dává mi dostatek poznání k tomu, abych právě teď udělal správné rozhodnutí. A až přijde další rozhodování, znovu mi poradí, co mám udělat.

V Bibli nenajdete konkrétní předpovědi toho, co vás potká. Tato kniha však ve svých proroctvích odkrývá budoucnost této Země i naší civilizace. Prorok Ámos napsal: „Ovšem, Panovník Hospodin nečiní nic, aniž by zjevil své tajemství prorokům, svým služebníkům“ (Amos 3,7). Bůh v Bibli odhaluje vzdálenou budoucnost. Prozrazuje nám, jak dopadne vesmírný zápas mezi dobrem a zlem. A také jasně říká, jak moc touží po tom, aby nás mohl vzít do svého nebeského království.

Můj táta dostal jako mladý kluk knihu básní. Když dárce odešel, táta otevřel první báseň a začal číst. Nezaujala ho. Podíval se na druhou a pak na pár dalších. Po chvíli sbírku básní uložil do knihovny. O několik let později dostal pozvání na besedu se známou básnířkou. Moc se mu tam nechtělo. Básně nepatřily k jeho oblíbené četbě. Nakonec ale šel, aby udělal radost kamarádce, která ho pozvala. Byl příjemně překvapen. Nakonec byl jedním z těch, kdo s básnířkou besedovali dlouho do noci.

Když se po skončení besedy vracel domů, najednou si vzpomněl na sbírku básní, která ležela v knihovně. Vždyť ji napsala ta skvělá autorka, se kterou se právě seznámil! Doma, přestože už byla pozdní noc, začal číst ty básně znovu. Četl je jednu za druhou, až nakonec přečetl všechny. Už to nebyly nudné řádky. Díky těm básním mohl ještě lépe poznat názory ženy, se kterou ten večer tak dlouho diskutoval.

Podobné je to i s Biblí. Pokud alespoň trochu neznáme toho, kdo ji pro nás nechal napsat, může se nám zdát nezáživná. Jestli ale připustíme, že ji nechal napsat Bůh, protože mu na nás záleží a protože si přeje, abychom ho lépe poznali, stane se pro nás její čtení novým dobrodružstvím. Na každé její straně objevíme nové informace o našem příteli.

Nakonec se na chvíle nad Biblí budeme těšit podobně jako na dobré jídlo. Zajímavé svědectví podává i Ježíš. Po svém křtu prožil čtyřicet dnů na poušti. Celou tu dobu nic nejedl. Když se vracel do civilizace, setkal se se svým nepřítelem, který si myslel, že dlouhý půst oslabil Ježíšovu ostražitost. Říká mu: „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby.“ On však odpověděl: „Je psáno: ‚Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst‘“ (Matouš 4,4).

Pokud chceme mít ze čtení Bible maximální užitek, je dobré ji číst stejně pravidelně, jako se každý den věnujeme jídlu. Pokrm dává sílu našemu tělu, rozjímání nad Biblí zase posiluje naši schopnost dělat správná rozhodnutí.

Při rozjímání nad Biblí často nerozumím všemu, co čtu. Není to však nic, čím bych se měl nechat odradit od dalšího čtení. Apoštol Jakub radí: „Má-li kdo z vás nedostatek moudrosti, ať prosí Boha, který dává všem bez výhrad a bez výčitek, a bude mu dána“ (Jakub 1,5). Bible je text, který pro nás nechal napsat Bůh, náš přítel. Jen on ví, proč je v Bibli zaznamenáno právě to, co v ní je. Pokud něčemu z toho nerozumíme, rád nám vše vysvětlí.

Jako malý kluk jsem měl vždy hodně otázek. Dodnes obdivuji trpělivost všech, které jsem svými otázkami zasypával jako kulometnou dávkou. Často jsem dostával odpověď: „Vlastíku, to bys teď nepochopil. Vydrž. Brzy přijde den, kdy budeš mít dostatek poznání, abys pochopil.“

Tato odpověď se mi tehdy vůbec nelíbila. Myslel jsem si, že mi dospělí něco tají. Zlobil jsem se na ně, že mi nechtějí zpřístupnit stejné poznání, jako mají oni. Pak jsem vyrostl a pochopil, že kdyby mi tehdy chtěli odpovědět na všechny mé otázky, tak bych to stejně nepochopil.

Podobné je to i dnes s Biblí. Pokud v ní něčemu nerozumím, říkám: „Bože, vysvětli mi, jak tomu mám rozumět.“ Na hodně otázek už mi Bůh odpověděl. Mnohé z toho, čemu jsem nerozuměl, už jsem pochopil. Ale mnohokrát jako bych slyšel: „Vlastíku, to bys teď ještě nepochopil. Vydrž. Brzy přijde den, kdy budeš mít dostatek poznání, abys pochopil.“

Jsem rád, že Bůh nechal napsat oněch šedesát šest dopisů o své lásce ke mně. Díky nim může mé poznání Boha každý den růst. Díky Bibli jsem se dovědělo tom, že mne Bůh miluje. Díky této knize jsem také zjistil, že je to Bůh, který mi odpouští mé chyby a pomáhá mi je neopakovat. A tak třeba, když se mi vybaví Ježíšovo vyprávění o ztracené ovečce, znovu si uvědomím, že mne můj Bůh hledá, když na své životní cestě zabloudím.

Z brožurky Vlastíka Fürsta A co když je to pravda. Vydal Advent-Orion.