Altruistická zvířata

Zvířata, která pomáhají jiným? Co se stalo s evoluční ideou o „přežití těch nejschopnějších“?

A co hlídkující pták, jenž vydá ostré zaskřehotání, když spatří, že se blíží jestřáb? Celé hejno ví, jak rychle odletět, což blížícího se dravce zmate. Ale bdělý „strážný“ uvede sám sebe do extrémního nebezpečí. Zaskřehotání z něj učiní okamžitý cíl útoku – zatímco ti, kteří zareagují na poplach, uletí a přežijí.

Ptáci, kteří pomáhají druhým? Zdá se, že i to protiřečí „přežívání nejsilnějších“.

Zvířecí říše oplývá příklady takového chování (říká se mu „zvířeci altruismus“). Velryby podpoří nemocného člena své skupiny, případně odmítnou zraněného a bolestmi sužovaného jedince opustit. Opice se probírají srstí druhých opic a pomáhají jim zbavit se blech a dalších parazitů. Včela vám může dát žihadlo, když se přiblížíte k úlu – i když tak její život při pokusu ochránit kolonii skončí. Vlci a divocí psi se rozdělí o potravu i s těmi členy smečky, kteří se vůbec nezúčastnili lovu.

Malá rybka pyskoun v tlamě velké ryby zbavuje její zuby nečistot a parazitů – bez toho, že by byla snězena. Tomu se říká symbióza. Oba druhy musely být naprogramovány simultánně – což ukazuje na stvoření, nikoliv na evoluci.

V kontrolovaných pokusech přišli výzkumníci na to, že když se krysy a opice naučily zmáčknout páčku, aby se jim dostalo potravy, zvířata začala páčku tisknout méně často, pokud současně jiná krysa nebo opice někde poblíž dostala elektrický šok.

Dokáže evoluce vysvětlit takové chování? Vždyť přece učí, že „ti, kteří nebojují o přežití a reprodukci, budou v nelítostném procesu zvaném ‚přirozený výběr‘ nakonec smeteni“.

Přežití podle Darwina

Darwinovo vysvětlení evoluce prostřednictvím přirozeného výběru, neboli „přežitím nejsilnějších“, podporovalo myšlenku, že jedinci, kteří mají nějakou výhodu nad druhými, byť nepatrnou, „mají největší šanci, že přežijí a rozmnoží se“. Zelený hmyz, který žere zelené listy, či strakatě šedivé druhy hmyzu, živící se strakatě šedivou kůrou stromu, spíše uniknou pozornosti ptáků než druhy, jejichž barva bude kontrastnější.

Tak mají jakkoliv zvýhodněná zvířata větší šanci přežít a množit se. To se zdá být rozumným závěrem.

Darwin ale šel dále. Učil také, že i ty nejmenší variace, které jedince poškozují, budou odstraněny. „Můžeme si být jisti, že jakákoliv problematická variace bude rozhodně zničena. Zachování výhodných individuálních rozdílů a variací a zničení nevýhodných nazývám ‚přírozeným výběrem‘, anebo ‚přežíváním nejschopnějších‘“.

Proč ale tolik zvířat pomáhá druhým, pokud je Darwinova teorie správná? Altruistická zvířata se vyčerpávají bez toho, že by to jim samým přineslo sebemenší prospěch. Některá dokonce ve snaze pomoci druhým riskují život. Proč sviňucha (druh delfína) ztrácí ohromné množství energie, když se stará o tělo svého mrtvě narozeného potomka – až dokud neshnije? Kdyby měl Darwin pravdu, něco takového by přece v evolučním procesu muselo již dávno vymizet.

Co pavián, který pomáhá svému druhovi v boji? Co zebry, jež se obrátí k predátorovi čelem (namísto útěku), aby chránily hříbata ve stádě, čímž riskují svůj život? A co surikata, která plýtvá energií, aby se postarala o mládě, jež nemusí být ani její?

Evolucionisté tyto problémy vnímají. Zdá se, že altruistická zvířata svědčí proti Darwinově teorii. Někteří evolucionisté se proto pokusili přijít s vysvětleními.

Vysvětlení neobstojí

V roce 1962 přišel Wynne-Edwards s myšlenkou, že altruismus se vyvinul „ve prospěch skupiny“, anebo „ve prospěch druhu“. Jde o to, že skupinám s altruisty – nápomocnými či pečujícími zvířaty – by se mělo daři lépe než skupinám sobeckých zvířat.

Samotní evolucionisté ale přiznávají, že tato myšlenka má své nedostatky. Co kdyby se ve skupině objevil „sobecký“ mutant, který by se dokázal vyhnout nárokům pomoci druhým, ale přitom profitoval ze skupinového altruismu? Evolucionisté uznávají, že kdyby se tento „sobecký“ gen rozšířil po skupině „celý systém by se zhroutil“.

Byla navržena další teorie – teorie „výběru uvnitř druhu“. Tato teorie se pokouší vzít do úvahy, že většina zvířat, která mají prospěch z altruistického chování, jsou příbuzní „dobrého Samaritána“. Ve své základní podobě se zde říká, že „bratr nebo sestra mají stejný počet genů (polovinu) jako potomek, takže když pomáháte sestře nebo bratrovi přežít nebo se rozmnožit, napomáháte vlastně záchraně vlastních genů.“

Evolucionisté ale přiznávají, že i v této teorii jsou trhliny.  Těžko se posílí genetický potenciál, když příjemcem altruistické pomoci je starší bratr, sestra nebo další příbuzný, který stejně o mnoho déle nepřežije.

Ale i kdyby byl čistý výsledek pro příbuzného prospěšný, co s mnoha příklady pomoci, která je poskytována mimo vlastní druh? Existují případy, kdy delfíni nebo velryby podpořili nemocná zvířata jiného druhu. V některých případech delfíni pomohli lidem, kteří se topili. A oni ptáci na stráži, kteří zaskřehotají, když se blíží jestřáb, a varují každé zvíře v okolí – ti nepočítají, kolik genů mají společných s dalšími ptáky nebo zvířaty v blízkosti. Mají na toto evolucionisté odpověď?

Já na bráchu, brácha na mě?

Určitého druhu ano, ale v debatě by s tím nevyhráli. Myšlenka pochází z roku 1971 od Roberta L. Triverse. Nese název „reciproční altruismus“. Představa je, že k pomoci napříč druhy dochází, protože „zvíře, kterému je teď pomoženo, bude schopno tuto pomoc v budoucnosti vrátit“. Jako kdyby zvířata říkala: „Dnes pomůžeš ty mně, zítra pomohu já tobě.“

Ale počkejte. Nejde přesně o to, o čem Darwin ve své teorii o „přežití nejschopnějších“ tvrdil, že se nemůže stát? Zvířata, která jsou nejschopnější, přežijí, zatímco slabí vyhynou. Co dělá zdatný delfín, když pomáhá tonoucímu muži anebo bezmocnému zvířeti jiného živočišného druhu? Co dělá zdatná surikata, když zůstává doma a stará se o mláďata, zatímco zbytek skupiny má volno a veselí se s dalšími v kalaharské poušti?

Poctivou odpovědí je, že vysvětlení pro altruistické chování zvířat není možné naleznout v bezúčelné teorii, jakou je evoluce, ale v pochopení toho, že Bůh Stvořitel umístil širokou škálu zvířat na zemi pro svoji slávu a k tomu, aby plnila specifické role v planetárnm ekosystému. Že by některá zvířata v této roli měla pomáhat jiným, to není překvapením pro ty, kteří vědí, že život na zemi stvořil Bůh – nikoliv evoluce.

Robert Doolan, Creation Magazine