Běžná praxe - nebo vyježděné koleje?

Zvyky jsou našimi přáteli - pokud se jedná o dobré zvyky. Zvyky jsou rutinní postupy, které pomáhají vykonávat běžné úkony s minimálním duševním úsilím. Pomáhají nám chovat se efektivně a bez rizika - a v životě budovat stálost a zónu bezpečí.

Zcela mechanicky jezdíme stejnou cestou do práce, čistíme si zuby odpředu dozadu, chodíme na procházku se psem, odhodíme pramínek vlasů, když jsme nervózní anebo si nazouváme pravou botu dříve než levou. Rodinné zvyklosti, jako je například společné stolování a pravidelný čas chození do postele, zlepšují naše emocionální i tělesné zdraví, a to v každém věku.

Mozek soustavně hledá nové cesty, jak zvýšit efektivitu, se kterou vnímáme svět a reagujeme na něj. Podobně jako velká letadla dokáží udržet kurz při řízení automatickým pilotem - a kapitán tak může jen sledovat kontrolky a být k dispozici pro mimořádné události, tak také zvyky - automatický pilot našeho mozku - umožňují, abychom jednali efektivně a bez rizika a snadno se vypořádávali s rutinou běžného dne. A současně je k dispozici volná kapacita duševních zdrojů pro utkávání se s nečekanými úkoly a problémy našeho nejistého světa.

Automatizace je skvělá jak u pilotů, tak u mozku, k čemu však dojde, když je automatický pilot mimo provoz nebo nefunguje tak, jak by měl? Kontrola všech oblastí je oslabena anebo vyřazena a hrozí katastrofa - pokud nedojde k napravení a obnovení řízení. Dysfunkční návyky se mohou stát místo věrných služebníků nelítostnými tyrany - neodbytnými, nelogickými, nákladnými, depresivními, izolujícími a destruktivními. Obmotávají se kolem nás jako hedvábné pavučiny, ale brzy se z nich stávají ocelové řetězy, které nás stahují tím více, čím více se snažíme vysvobodit.

Bylo řečeno, že staré zvyky umírají pomalu - a je to pravda. Skutečnost, že mohou odumřít - a opravdu se tak děje, se stala důvodem pro napsání této knihy. Je možné se změnit - protože život celý je o změně. Mozek je více než pouze „zařízení zaznamenávají změny"; jak se měníme, mozek se mění s námi!

Vytváření návyků

Vytváření nových návyků - anebo opouštění starých - je jedním způsobem, kterým se mozek mění. Návyky se mohou různit svojí intenzitou, od mírně otravných, jako v případě nervózní účetní, která si neustále kouše nehty, po nelogické a nekontrolovatelné, jako u nutkavé bulimičky, která se několikrát za den přecpe, načež přijatou stravu zvrátí.

Špatné návyky mohou někdy přerůst do závislostí. Na závislost bývá nahlíženo mnoha různými pohledy. V minulosti se termín závislost používal pouze v případě nutkavé potřeby a užívání nějaké návykové látky (jako je heroin, nikotin či alkohol). Závislosti byly charakterizovány snášenlivostí drogy a abstinenčními příznaky, které se dostavovaly u uživatele, když látku neužíval.

Vztah Sigmunda Freuda k tabáku je dobrým příkladem vážné závislosti na určité látce - nikotinu. Kouření asi dvaceti doutníků denně způsobovalo Freudovi vážné srdeční arytmie. Na radu přátel se pokoušel s ním přestat. Zjistil však, že depresivní stavy, kterým byl vystaven v obdobích abstinence, velice obtížně snáší. Kouřil tedy hodně dále, a to i přesto, že si byl vědom faktu, že tento zlozvyk představuje překážku při jeho analytických studiích.
Později se u něj vytvořily na patře a dásních boláky, které se nechtěly hojit. Podrobil se tedy chirurgickému zákroku - prvnímu z následujících 33 kvůli rakovině. Stěžoval si, že nemůže pracovat a má potíže polykat, přesto v kouření pokračoval. Problémy se srdcem jej přinutily odejít do důchodu, nakonec mu museli odoperovat celou čelist a nahradit ji umělou. Byl vystaven stálým bolestem, nemohl mluvit, žvýkat a polykat. Přesto Freud i nadále kouřil způsobem, který jeden z jeho přátel popsal jako „nekonečná série doutníku".

Drogy však nejsou jediným faktorem při závislostech. Freudova zkušenost s dlouhodobým nutkavým a destruktivním návykem na drogu - dokonce i po celých měsících abstinence - je velmi pozoruhodná, vzhledem k tomu, že trvá pouze třicet hodin, než se nikotin vyplaví z těla. Je jasné, že neschopnost se zlozvykem přestat není způsobena pouze trýznivými abstinenčními příznaky. Takové závěry byly impulsem k hlubšímu pochopení toho, co to znamená závislost a co všechno zahrnuje.

Dnes jsou závislosti definovány již více zeširoka, takže mezi ně nespadá pouze užívání drog, ale také přetrvávající nutkavé chování, které je škodlivé nebo destruktivní a charakterizované neschopností člověka s ním přestat. Připouští se, že v mozku dochází při jakékoliv závislosti k strukturálním změnám, nezávisle na tom, zda se jedná o závislost na nějaké návykové látce či nikoliv.

I když většina lidí si je vědoma akutních, krátkodobých abstinenčních příznaků při určitých závislostech, neuvědomují si, že jsou zde i dlouhodobé následky, které mohou přetrvávat celá léta. Není realistické ani fair vůči závislému člověku doufat, že po odvykání se vrátí „zpátky k normálu" během pár měsíců léčby. Nestler a Landsman (2001) tvrdí, že hlavním rysem závislosti je její chronicita. Člověk může zakoušet intenzivní touhu po návykové látce, aktivitě či chování a být vystaven zvýšenému riziku recidivy dokonce i po letech abstinování, zvláště v případě, pokud si nevytvořil řádnou strategii zajišťující úspěch i z dlouhodobého hlediska.

Z knihy Vicki Griffin & spol. „Být volný". Vydala organizace Lifestyle Matters.