Biologické mateřství
Pouto s matkou se tedy tká v důsledku hladu a nezralosti novorozeněte, v klimatu emocionální závislosti. Jinými slovy, Freud tvrdil, že dítě se vyvíjí od žaludku k lásce.
Tyto představy pronikly mentalitu naší kultury tak dokonale, že když mateřský prs nahradila láhev, neviděli jsme v tom žádný problém. Pokud je první a nejpřednější potřebou dítěte strava, pokud absence stravy vyvolává v dítěti úzkost, ať už tato strava přichází z prsu nebo z láhve, ať už je podávána v náručí matky anebo v osamění kolébky, jakou to může hrát roli? Boubelatý potomek, nacpávaný (kravským) mlékem a pevnou stravou již dva týdny po porodu, se brzy stal symbolem milovaného a šťastného dítěte… Matka se mohla jít věnovat jiným věcem - a její svědomí bylo zcela klidné.
V roce 1958 však perem Johna Bowlbyho, anglického psychoanalytika, a Harry Harlowa, amerického etologa, zazněla této teorii hrana. Tito muži podnikli výzkum o povaze pouta mezi matkou a dítětem a ukázali, jako to již předtím udělal René Spitz, že i za přítomnosti potravy nedostatek citové mateřské pozornosti dítě zabíjí. Tito muži dospěli k závěru, že ještě před orálním uspokojením (ústy) a před sexuálními podněty spočívajícími na potřebě potravy, stojí pouto přilnutí.
Harry Harlow při studiu chování zvířat, zvláště opice rhesus, ukázal, že citové pouto, které vznikne mezi maličkým a jeho matkou, není nutně vázáno na stravu, ale pochází z hlubších tendencí. U nově narozeného předchází potřeba kontaktu a hledání blízkosti před hladem a potřebou potravy. Tyto studie potvrzují to, co každá žena zažívající svoji biologickou ženskost vždycky věděla: dítě se vyvíjí od lásky k žaludku.
Vědomí přilnutí stanoví pouto mezi dítětem a jeho matkou a ukazuje, že toto není výsledkem výživové nebo sexuální závislosti, ani výsledkem něčeho naučeného, ale odrazem základní potřeby dítěte od samého jeho narození. Stejně tak jako má dítě hlad, žízeň, nebo potřebu spánku, má i potřebu vytvořit si pouto, navázat kontakt, a to od svého prvního nadechnutí. - Není to pozoruhodné, že novorozeně je plně probuzené a čilé od prvních vteřin svého života, že může sledovat svoji matku v úhlu širším než 180 stupňů (tedy přesněji v případě, že jeho oči nebyly oslepeny dusičnanem stříbrným)? Není to úžasné, že od šestého dne svého života může přesně rozeznat vůni mléka své matky na tampónu uprostřed řady tampónů namočených do mléka jiných žen?
Tato potřeba kontaktu je tak silná, že studie na opicích rhesus ukázaly, že malá opička dokáže okouzlit a získat si i nehodnou matku. Podobně samička kočkodana, které není dopřáno kontaktu se skupinou, nevykazuje, když dospěje, žádnou přitažlivost pro samce. Když je uměle oplodněna a narodí se jí opička, zdá se, že nemá žádné mateřské instinkty, naopak, své dítě odstrkuje, špatně s ním zachází (a je schopná někdy zajít dokonce tak daleko, že je zabije). Opičí miminko se však pevně zachytí chlupů své matky a nenechá se odradit vůbec ničím, vrací se a chytá se na zádech i na břiše… Nepřátelský postoj matky se poté mírní a po překonání kritických čtyř měsíců je vítězství úplné; malá opička "vyléčila" svoji matku z jejího "duševního onemocnění". Od té chvíle i v příštích mateřstvích se bude chovat jako normální matka.
Maminky, které kojí své první miminko, se mi často svěřují, že jejich malé stále pláče, že neusne jinde než u prsu či v jejich náruči, že se budí pětkrát, šestkrát, sedmkrát či osmkrát za noc a chce pít… Zneklidněně se ptají, co se děje… "Má hlad." Ach! Není tomu tak, maminky, potřebuje vás. Ochočuje si vás, nutí vás vytvořit si k němu pouto, abyste se mu otevřely, abyste je přijaly. Cítí, že jste daleko, že se necítíte ve své kůži, že jste nesvé v té roli, které jste se nikdy nenaučily. Pokouší se vás uzdravit z vaší kulturou podmíněné ženskosti, vyhladit její stinné stránky a zacelit jizvy, pokouší se dát ve vás vykvést vaší skutečné tváří, vaší biologické ženskosti, vyrvat z vašeho srdce ty doteky kůže na kůži, pohlazení, pošimrání, konejšení a kolébání, tu tisíce a jednu něžnost, které nezbytně potřebuje ke svému životu. Jeho předčasný úsměv, který je jeho prostředkem k navázání kontaktu s vámi, ještě neprolomil tabu vašeho srdce. A tak pláče, a nutí vás tak, abyste se k němu obracely a kojily ho, tak se na vás věší s urputností, kterou dává touha žít.
Ty stejné maminky, když mají druhé nebo třetí miminko, se na mne obracejí neklidně s jinou otázkou. "Nevím, co si mám myslet o tomhle miminku, je tak klidné, zdá se, že přikládat k prsu chce, jenom když má hlad, spí tak dobře a dokáže si hrát v klidu dlouhou dobu. Co se děje?" Děje se to, že vaše první dítě vás vyléčilo. Nyní jste matkou, se vší spontánností a radostí, a vaše miminko nezakouší v kontaktu s vámi žádnou úzkost, žádný pocit samoty. Naučily jste se odpovídat na jeho první potřebu, bez jejíhož uspokojení nedokáže žít, a cítí se v bezpečí, v klidu, šťastné.
Kojení, viděno z perspektivy intimní, biologické i genetické nezbytnosti, pro to, aby dítě mohlo přilnout, otevřít se druhému, zůstává jediným specificky lidským prostředkem mateřství. Navíc se představuje v první řadě jako prostředek mateřství a teprve a pouze potom jako prostředek výživy. Kojení poskytuje dítěti vizuální kontakt tváří v tvář, v něm nalézá jistotu, že je milováno; dává mu tělesný kontakt zprostředkovaný teplem, kulatostí a měkkostí; dává mu soustředěnou pozornost, úplnou a plnou, která mu umožňuje potvrdit si svou osobnost.
Každá matka, která kojila své dítě, to potvrdí s hlubokým překvapením: po takové závislosti, takovém přilnutí, projeví dítě zřetelně svoji touhu po nezávislosti, šťastném odpoutání, v klidu a důvěře. Je v něm obtisknuta nezlomná jistota lásky. Nebojí se vnějšího světa.
Malé dítě, které se může takto připoutat ke své matce a přes ni i k realitě světa, pozná později skutečné připoutání i v dospělém životě. Tím, že mu matka dovolí zcela nezištně, aby se k ní připoutalo, připravuje je nejlépe na to, aby přerušilo pouto se světem svého dětství, aby mělo sílu se odpoutat.
Je tedy třeba ještě jednou zopakovat: Kojení není pouze způsobem podávání výživy, je projevem lásky, která odpovídá na hlavní potřebu dítěte - přilnutí a připoutání.
Daniele Starenkyj: Les 5 dimensions de la sexualité feminine