Bobby, Jock, Jack-a my

Proč nechali obyvatelé města postavit tuto sochu? Protože je tento malý pes naučil během doby, kdy s nimi žil, jednu lekci - jednu velmi důležitou lekci. Bobby byl skotský teriér. A jak se často stává psům na menších městech, kteří jsou bez pána, skoro každý si na něj dovoloval a Bobby se musel prohrabovat odpadky, aby naleznul něco k jídlu. Nevedl něco, co byste nazvali ideálním životem, dokonce ani u psa ne.

V městečku však žil jeden starý umírající muž jménem Jock. Ve svých posledních dnech si stařec povšimnul neutěšeného stavu nebohého psíka. Mnoho udělat nemohl, alespoň pro něj tedy koupil jednoho večera v místní restauraci něco k snědku. Nejednalo se o nic zvláštního, jen o nějaké zbytky. Vděčnost, kterou Bobby projevil, by však stěží někdo dokázal překonat.

Krátce nato Jock zemřel. Když truchlící pozůstalí nesli jeho tělo k hrobu, teriér je následoval. Hrobníci ho posílali pryč a když odmítl odejít, kopali ho a házeli po něm kameny. Pes však trval na svém a nevzdálil se - ať dělali, co dělali.
A od toho dne, po dobu ne méně než čtrnácti následujících let, malý skotský teriér Bobby uctíval památku onoho muže, který k němu byl jednou tak laskavý. Ve dne i v noci, v drsných zimních bouřích i v horkých letních dnech věrně hlídkoval u Jockova hrobu. Jedinou chvílí, kdy toto místo opustil, byla každodenní odpolední cesta do restaurace (u které se kdysi s Jockem potkal) v naději, že najde něco k snědku. To, co se mu podařilo získat, přinesl slavnostně zpět k hrobu, kde to spořádal. První zimu neměl Bobby kde se ukrýt, když napadl sníh, choulil se pod náhrobními kameny. Příští zimu byli lidé z města tak pohnuti jeho statečnou a osamělou službou, že pro něj vybudovali malý přístřešek. A o čtrnáct let později, když malý Bobby odešel navždy, pohřbili ho tam, kde vždy lehával, vedle muže, jehož poslední laskavé gesto odměnil takovou oddaností.

Nejvíce nesobecké zvíře na světě
Není-li malý skotský teriér, jehož socha v Edinburghu ještě stojí, tím nejméně sobeckým zvířetem, které kdy žilo, mohl by jím být delfín jménem Pelorus Jack. Tento delfín po dlouhá léta prováděl lodě Francouzským průlivem, což je úzký mořský kanál mezi d'Urvillovými ostrovy na Novém Zélandu. Tento nebezpečný průliv s velkým počtem útesů a mimořádně silnými proudy se stal místem doslova stovek ztroskotání. K žádnému z nich však nedošlo, když byl při práci Pelorus Jack. Nikdo nedokáže spočítat, kolik životů zachránil.

Lidské oko na něm poprvé spočinulo, když se objevil před bostonským škunerem jménem "Brindle", a to právě ve chvíli, kdy se loď blížila k Francouzskému průlivu. Když členové posádky uviděli delfína, jak vyskakuje před lodní přídí z vody, chtěli jej zabít - naštěstí se kapitánově ženě podařilo jim to rozmluvit. K jejich úžasu pak delfín loď úzkým průlivem bezpečně provedl. A po celá následující léta tak prováděl téměř každou loď, která se ve zdejších vodách objevila. Delfín byl tak přesný a tak spolehlivý, že posádky mnoha lodí, když se přiblížily vjezdu do průlivu, se po něm rozhlížely a nebyl-li nikde k vidění, čekaly, až se objeví - aby i je bezpečně provedl zrádnými útesy a proudy.

Při jedné smutné příležitosti uchopil jistý opilý pasažér na palubě lodi jménem "Penguin" do ruky pušku a na delfína vystřelil. Posádka byla nepříčetná a když námořníci viděli, jak Pelorus Jack s krvácející ranou odplouvá, došlo téměř k lynčování zmíněného pasažéra. "Penguin" musel proplout kanálem bez delfínovy pomoci, podobně jako i jiné lodi, které se zde objevily v několika následujících týdnech. Jednoho dne se však delfín opět ukázal, zřejmě již uzdravený ze svého zranění. Zdálo se, že lidskému rodu odpustil, protože se opět ujal své služby a prováděl jednu loď za druhou průlivem. Když se však objevil "Penguin", delfín okamžitě zmizel.

Řadu let poté provázel Pelorus Jack lodě průlivem, nikdy však loď "Penguin", její námořníci jej již nespatřili. Ironií osudu "Penguin" později ztroskotal a velký počet pasažérů i námořníků utonul, když - bez doprovodu - proplouvali Francouzským průlivem.

Kdo je zvíře?
Vědecký veletrh, který se konal nedávno v San Franciscu, udělil cenu středoškolskému studentovi, jehož vědecký projekt sestával z toho, že nůžkami ustřihnul hlavu živé žábě, aby zjistil, zda žáby plavou lépe s mozkem anebo bez mozku.

To ovšem není jediný případ, kdy se v našich školách zachází krutě s žábami. Žáby bývají často pitvány, aby se děti názorně naučily "jak to v životě chodí". Co se však naučil zmíněný mladík ze svého pokusu? Myslím, že se naučil, že je v pořádku, když jednáme s jinými živými tvory, jako by neměli žádné pocity, jako by nebyli ničím více než stroji. Myslím, že se naučil neúctě k životu. A nemyslím si, že to je něco dobrého.

Porotci na vědeckém veletrhu by však se mnou zřejmě nesouhlasili - chválili totiž tohoto chlapce za jeho přínos k rozvoji vědy, předvídali mu velkou budoucnost a odměnili ho za vědecký důkaz toho, že: "Žáby, nemají-li mozek, neplavou, nejsou-li soustavně drážděny. Žába plave lépe, má-li hlavu na svém místě."

Postoj, který si jako děti vytváříme ke zvířatům, má tendenci přetrvávat po celý náš život. A i nadále ovlivňuje naši zkušenost, nejenom se zvířaty, ale i s jinými lidmi, s námi samotnými a se životem jako takovým. Existuje velká řada dokladů z celého světa, které dotvrzují, že ti lidé, kteří se v dětství naučili starat o zvířata, jsou v dospělosti lépe schopni se starat jak o sebe, tak o druhé lidi. Ze stejného důvodu se u lidí, kteří se stali kriminálníky, velmi často zjišťuje, že jako děti trápili zvířata. V každé zemi a v každé kultuře, kde takovýto výzkum proběhl, nacházíme vysoce významnou statistickou souvislost.

To, jak jednáme se zvířaty, svědčí o tom, jak jednáme s lidmi.

Jedna studie, publikovaná v časopise "Ogoňok" (v bývalém Sovětském svazu), zjistila, že přes 87% kriminálníků, odsouzených za násilné trestné činy, v dětství pálilo, věšelo nebo bodalo domácí zvířata. Podobně v USA zjistil dr. Stephen Kellert z Yale University, že u dětí, které trápí zvířata, je vyšší pravděpodobnost, že budou v dospělosti páchat násilné trestné činy.

Studie chovanců v řadě amerických věznic odkryly skutečnost, že prakticky žádný z odsouzených neměl v dětství zvířecího mazlíčka. Nikdo z nich neměl tuto příležitost naučit se respektovat život jiného stvoření, starat se o ně - a pocítit při tom i vlastní hodnotu.

Tyto postoje je však možno změnit, a to dokonce i u kriminálníků. V jedné studii, která vás asi zahřeje u srdce, bylo povoleno odsouzeným, kterým se blížil konec trestu, mít v cele kočku. Výsledek? "Z mužů, kteří své kočičí mazlíčky milovali a starali se o ně, nebyl ani jeden, kterému by se později nepodařilo zapojit do normálního života společnosti." K tomu došlo v trestním systému, kde se očekává, že přes 70% propuštěných se do vězení vrátí.

Postoje ke zvířatům, se kterými jsme se mohli setkat např. u mladíka na vědeckém veletrhu či u sovětských kriminálníků, nejsou vůbec neobvyklé. Všichni jsme vyrostli ve společnosti, která nad takovýmito krutostmi přivírá obě oči. Běžný postoj je v podstatě takový, že zvířata nám patří a můžeme si s nimi dělat, co chceme, že laskavost ke zvířatům a jejich vnímání jako blízkých tvorů je možnost, kterou si sice někdo může vybrat, chce-li, ale není to o nic více povinné, než se hezky chovat k plastikovým panenkám.

Pro řadu lidí nejsou zvířata stvořeními, která si zaslouží nějakou empatii, nějaké vcítění. Jsou v podstatě jen jakýmisi živými stroji, ranečky reflexů a instinktů bez pocitů, o kterých by se mohlo mluvit, objekty, se kterými můžeme naložit, jak se nám zachce. To je ovšem postoj velmi vzdálený od postoje Alberta Schweitzera, který věřil, že…
"Jakékoliv náboženství, které není založeno na respektu k životu, není pravým náboženstvím… Nerozšíří-li člověk okruh svého soucitu na všechny živé tvory, nenalezne sám pokoje."

Ke konci jeho dlouhého života byla Schweitzerovi udělena Nobelova cena míru - za to, že věnoval celý svůj život učení toho, že:
"Nikdy nesmíme dovolit, aby byl utišen hlas lidskosti uvnitř každého z nás. Člověka tvoří opravdovým člověkem v první řadě jeho soucítění se všemi živými tvory."

Autor John Robbins