Boží vůle a vaše pocity

Tento seznam by mohl pokračovat. Pocity, a to jak dobré, tak zlé, se dostavují v nekonečné řadě podob. (...)

Pocity, jak pozitivní, tak negativní, mohou být velmi silným podnětem. Když se však budete snažit řídit svůj duchovní život pouze na základě pocitů, zjistíte, že se dostáváte do podobných problémů, jako kdybyste se pokoušeli táhnout nákladní vlak služebním vagónem. Nikam se nedostanete.

Neměli bychom však pocity zcela ignorovat. Jedním ze způsobů, kterými nám Pán sděluje svoji vůli, je působení Ducha svatého na naše srdce. Dojmy a pocity, to zní velmi podobně, že? Jak rozeznáme rozdíl mezi prostými pocity, momentálními impulsy a působením Ducha, ke kterému v naší mysli dochází?

Hříšné či nikoliv?

Nejprve bychom si měli přiznat, že jsou určité pocity, které jsou hříšné, a jiné pocity, které hříšné nejsou. Mezi hříšné pocity může patřit strach, smyslnost, pochyby, vztek anebo dychtivost. Mezi pocity, které hříšné nejsou, patří například naděje, štěstí, únava, hlad nebo smutek.

Ďábel s oblibou používá naše pocity, aby nás odvedl pryč od Boha. Pokud jsme naladěni radostně a optimisticky, pokusí se dosáhnout toho, abychom to dováděli do extrémů a stali se fanatiky nebo troufalci, kteří se vzdalují od Boha. Pokud ztrácíme naději a cítíme smutek, pokusí se v nás vzbudit strach a nedůvěru, abychom se vzdali jeho pokušením.

Můžeme to vidět na postavě Elijáše. Na vrcholu hory Karmel zažil nepochybně určité velmi příjemné pocity. Dostavil se konec tří a půl roku hladu a s ním i rozhodující boj mezi Bohem a Baalem. Musel to pro něj být úžasný zážitek, když se z nebe snesl v blesku oheň, který pohltil oběť i s oltářem a okolní vodou. Jeho víra byla silná. Věřil, že Bůh se projeví, aby obhájil před lidem svoji čest i své jméno. Jaké úžasné pocity musel zažívat, když tam stál a sledoval, co se děje!

Elijáš poté vykonal soud nad čtyřmi sty proroky Baala. Jistě se jednalo o velké zatížení pro jeho nervový systém! Jeho srdce muselo být doslova rváno na kusy lítostí, hrůzou a mukami nad úkolem, který mu bylo dáno provést.

Následně vystoupil na vrchol hory a začal se modlit o déšť. Déšť se nedostavil okamžitě, jak tomu bylo v případě ohně z nebe, a Elijáš byl naplněn pochybnostmi o sobě samém. Setrval na vrcholku hory, zpytoval své srdce a pokračoval ve svých prosbách - až nakonec jeho služebník ohlásil malý mráček na horizontu. To bylo všechno, čeho bylo třeba. Elijáš vstal a utíkal před Achabovými vozy celou cestu zpátky do města - jednalo se o první maratónský běh!

Když se Elijáš té noci ukládal ke spánku, zabalený do svého pláště v tichém koutku za městskými hradbami, musel být tak emocionálně vyčerpán, že si to ani nedokážeme představit. A jeho vyčerpání bylo i fyzického rázu. Jeho pocity byly v průběhu celého dlouhého a událostmi naplněného dne cupovány na kousky. Nyní k němu přistoupil ďábel, aby využil pocitů, které nebyly hříšné, a vedl jej k pocitům, které hříšné byly.

Elijáš byl náhle vzbuzen a varován, že Jezábela usiluje o jeho život. V tomto okamžiku se jeho únava, hlad a zármutek proměnily ve strach. Překročil čáru a vkročil do ďáblova teritoria. Strach nedostává v Písmu dobré známky. Přečtěte si o tom ve Zjevení 21,8. Bojácní patří mezi ty, kteří nalézají své místo v ohnivém jezeře, spolu s některými dost nevábnými společníky.

Navzdory své silné víře, která jej dříve onoho dne podržela, podlehl nyní Elijáš slepé panice a pokusil se zachránit holou kůži. Uprchl do pouště, ve snaze skrýt se před hrozbami Jezabel, a opustil tak své služební místo. Byl tak sklíčený, že nakonec prosil o smrt - protože měl zato, že zůstal jako jediný v Izraeli věrný pravému Bohu. Jaký protiklad mezi bojácným Elijášem na útěku a stejným mužem na vrcholu hory Karmel, který hřímal směrem k zástupům: „Jak dlouho budete poskakovat na obě strany? Je-li Hospodin Bohem, následujte ho." (1 Kr 18,21)

Jedním z náznaků, zda jsou vaše pocity důsledkem působení Ducha svatého anebo vašeho vlastního člověčenství, je to, jestli jsou hříšné či nikoliv. Duch svatý nás nikdy nepovede pomocí hříšných pocitů, to můžeme říct s jistotou. V 2. listu Timoteovi 1,7 je psáno: „Bůh nám nedal ducha bázlivosti, nýbrž ducha síly, lásky a rozvahy."

Usvědčení vs. vina

Dalším aspektem, nad kterým bychom se měli zamyslet v souvislosti s určením, zda naše pocity jsou pouhými emocemi či důsledkem působení Ducha svatého na naše srdce, je rozdíl mezi usvědčením a vinou. Pocity viny vždy přicházejí od ďábla. Usvědčení vždy pochází od Ducha svatého. Na první pohled mezi tím nevidíme velký rozdíl. Pocity viny mají nicméně vždy za následek, že ztrácíme naději a začínáme si zoufat. Když nám ďábel otlouká o hlavu pocity viny, pokouší se dostat nás do situace, kdy se vzdáme; do pozice, kdy se začneme domnívat, že náš případ je beznadějný.

Usvědčení, které pochází od Ducha svatého, však vždy přináší naději a odvahu pro další dny. Nikdy nás neponechá v zoufalství. Duch svatý nás nikdy nevede do situace, kdy si uvědomujeme svoji hlubokou potřebu Boží milosti, aniž by nás současně vyvedl z propasti k řešení, které se nalézá v Ježíšově oběti a v Jeho spravedlnosti, jež se nám nabízí. Duch svatý usvědčuje, ale neodsuzuje.

Na koho se soustředí pozornost?

Dalším faktorem, který je třeba vzít v úvahu, když se pokoušíme od sebe rozeznat vlastní pocity a působení či usvědčování Ducha svatého, je otázka, kdo se nalézá ve středu pozornosti. Naše pocity nás mohou vést k tomu, že upřednostníme své vlastní zájmy a soustředíme se na to, co je podle našeho přesvědčení nejlepší. Duch svatý vede k tomu, že jsou pro nás na prvním místě Boží sláva a čest a potřeby těch, kteří jsou okolo nás. (...)

Role soudu a rozumu

Někdy jsme schopni rozeznat rozdíl mezi svými pocity a působením Ducha svatého, když podrobíme danou situaci vlastním soudům a rozumu. Můžeme být schopni na základě uvažování rozpoznat, co je příčina a co následek, rozeznat, kdy jsme mimořádně unaveni anebo strádáme následkem výjimečného stresu. A Bůh chce, abychom při svém rozhodování používali své rozumové schopnosti a zdravý selský rozum.

Střízlivé uvažování a posuzování však nemusí stačit. Některé z nejbláznivějších činů v celé Bibli vykonali právě ti, kdo se zcela podřídili Božímu vedení. Co třeba Gedeón, který se pustil do nepřítele se třemi sty muži vyzbrojen pouze džbány a pochodněmi? A co Jónata, který se svým zbrojnošem zaútočil na celou armádu? A co David, oděný do jednoduchého oděvu pastevce, když vyrazil s holýma rukama proti obru Goliášovi pokrytém brněním od hlavy až k patě? Anebo Jozue, který se pokusil dobýt město tím, že okolo něj chodil v kruzích a nechal troubit na polnice?

Pokud jsme pod Božím vedením a naladili jsme se ve svém životě na Jeho vůli, může se stát, že nás někdy povede směrem, který se bude zjevně zcela vymykat zákonitostem zdravého selského rozumu a logického uvažování. A přestože bychom měli své rozumové schopnosti používat, nikdy by se neměly stát rozhodujícím důkazem pro Boží vedení či proti němu.

Prověrka časem

Odlišit prosté pocity od vedení Duchem svatým můžeme i tím, že je prověříme časem. Pokud rozhodnutí předchází určitá časová lhůta, může se opravdu vyplatit „nechat to uležet", tedy získat čas na modlitbu a meditace, které nám mohou pomoci určit zdroj podnětu. Ani zkouška časem však nemusí být postačující. Může se stát, že na něj prostě není čas!

Co měl dělat například takový Pinchas, když se Izrael chystal překročit hranice zaslíbené země? Bileámův plán prokletí Izraele byl v plném proudu a vzpoura se rozšířila do té míry, že jeden z izraelských vůdců si přivedl do tábora za bílého dne midjánskou prostitutku, kterou před očima všech uvedl do svého stanu. Pinchas, syn kněze, si nešel celou záležitost domů důkladně promyslet, aby náhodou nejednal příliš impulzivně. Vstoupil do stanu a přibodl je oba k zemi oštěpem!

Marie Magdalská nečekala oné noci, kdy se konala hostina u Šimona, až na rozbřesk příštího dne, aby se ujistila, že nutkání pomazat Ježíše ještě trvá. Pokud by tak učinila, byla by příležitost pomazat Ježíše ztracena. Když Duch svatý ponouknul Marii k tomuto činu, okamžitě uposlechla. Nedokázala vysvětlit, proč si vybrala k uctění Ježíše právě tuto příležitost. Když ji začali obviňovat, zůstala beze slov. Ježíš však přijal její láskyplný čin a učinil při něm zajímavý slib. Řekl, že kdekoliv bude hlásáno evangelium, tak dlouho, pokud svět potrvá, bude se vyprávět Mariin příběh - a tak je tomu i právě teď.

Existují tedy určité věci, které můžeme vzít do úvahy, když se pokoušíme rozhodnout, zda naše pocity jsou pouhými pocity anebo jsou inspirovány Duchem svatým. Můžeme zvážit, jestli se jedná o hříšné pocity. Můžeme si být vědomi rozdílu mezi vinou a usvědčením. Můžeme si všimnout, zda je v centru dění naše vlastní já anebo Boží čest a sláva. Můžeme do určité míry použít zkoušku logického uvažování a zdravého selského rozumu. A můžeme nechat uplynout jistý čas - pokud je k tomu ovšem příležitost.

Nejvíce nám však v tomto rozpoznávání rozdílu mezi prostými pocity a niterným hlasem Božího Ducha pomůže, když známe Pána Boha. Ovce rozpoznávají hlas svého Pastýře a dokážou jej rozlišit od hlasu cizince, protože svého Pastýře znají (Jan 10).
Abraham znal Boha. Trávil čas venku pod hvězdami, když zbytek tehdejšího světa spal, a rozmlouval s Bohem nebes. Když za ním Bůh přišel a řekl mu, aby opustil svoji zemi a své příbuzné a vydal se neznámým směrem, skutečně to učinil - protože na základě předešlého kontaktu rozpoznal Boží hlas. Nenechal se řídit svými pocity. Nechal se vést tím, o čem byl přesvědčen, že je to Boží příkaz.

Na konci svého života, když nadešel čas pro největší zkoušku, byl schopen neřídit se podle svých pocitů. Všechno se v jeho otcovském srdci vzpíralo příkazu obětovat Izáka. Veškerá jeho naděje a všechny jeho sny, veškerá Boží zaslíbení z minulosti protiřečily takovému plánu. Znal však Boží hlas a bez ohledu na pocity, ať byly jakkoli silné, opět vykročil podle slova Hospodina.

Jak víte, Abraham slyšel správně Boží hlas. Když byl podroben této největší zkoušce, došlo k úžasnému vysvobození - což je lekce, která bude hovořit na věky věků k celému vesmíru o lásce Boha, který poslal svého Syna, aby zemřel namísto nás.
Když tedy dojde na rozpoznávání Boží vůle v našich životech, je důležité nenechat se vést pouze na základě našich pocitů, ale zvažovat všechny kroky, které vedou k poznání Božího vedení. Tou největší jistotou - vedle všech metod, které nám napomáhají se přesvědčit, že Jej následujeme - je znát Jej osobně. On nám zřetelně ukáže, jaká je Jeho vůle pro nás. Znát Jej a znát Jeho hlas je nezbytné, chceme-li si být jisti, že se nenecháme unášet svými vlastními pocity.

Z knihy Morrise Vendena „Jak poznat Boží vůli ve svém životě". Vydala Společnost Prameny zdraví, k zakoupení mj. v internetovém knihkupectví Kosmas.