Budoucnost otevřená oběti
V 19. století se pak na něj především mezi hojnými vyznavači pokroku zapomnělo docela. Lidé se opájeli vidinou takového lidství, které se vyvine postupně v božství. Obojí splyne. Musily přijít dvě světové války s miliony obětí, ničivé experimenty nacismu a komunismu, aby se od „víry v pokrok" odstoupilo. Kam? Do beznaděje, rezignace a zoufalství, anebo do přesvědčení, že bez Boha je dovoleno vše a že se tedy lze prosazovat jakýmkoli způsobem a za jakoukoli cenu.
A přece prosté znovuobjevení hříchu - či vyjádřeno civilněji - moci zla, zla jako mocnosti, otevřelo novou perspektivu. To prosté, nemoderní jednoslabičné slovo „hřích" umožňuje dešifrovat dějinnou epochu, v níž jsme se zrodili a která nás - ovšem různou měrou - poznamenala. Jde o něco zcela jiného, než když se řekne „hřích" a myslí se to teoreticko-dogmaticky. Jde o syrovou skutečnost a doléhavou praxi. Ovšem hřích byl v lidských dějinách přítomen vždy, ale přece se něco změnilo: Dozrál.
Samozřejmě je slovo hřích v situaci dnešní sekularizované civilizace termín téměř nepoužitelný. Jak to říci civilně, nenábožensky a srozumitelně? Asi nejspíše sobectví.
Vím ovšem, že mezi oběma výrazy je významový rozdíl. Hřích je víc než sobectví. Sobectví může být jen projev lidské soběstřednosti a náročivosti, kdežto termín hřích má i vertikální dimenzi. Tou je především naše osudová spoutanost se zlem. Je to cosi, co jsme zavinili, ale co nemůžeme sami odčinit. Dejme si příklad: Někdo neumí plavat. Nedbá na varování a skočí sám, z vlastní vůle do hluboké vody. Topí se v ní; ale sám, bez další pomoci, se z ní nedostane. Proč tam skákal? Chtěl prostě prosadit svou, možná lépe: sebe, sám se prosadit. Ale právě tím se odsoudil k záhubě. Sobectví je hlavní projev hříchu, ale jeho nejvlastnější kořen leží ještě hlouběji, totiž v tom, že jsem si své já, svou svévoli, umístil na vrchol své hodnotové stupnice. A nyní jsem touto stupnicí ovládán. Nicméně nás dnes zajímá především společenský rozměr hříchu, a tak se soustředíme na jeho společenský projev, tedy sobectví.
Osobní sobectví je běžné a poměrně průhledné. Když někdo křičí: Já, já, já, víme hned, s kým jsme se setkali. Ale sobectví má řadu podob. Existuje rodinné sobectví, které má rodinné dopady. A regionální či oblastní sobectví, sobectví města či osady, kmene či třídy, které má vždy příslušné dopady a následky. Ale existuje i globální, tedy celosvětové a všelidské sobectví s globálními a planetárními důsledky.
A zde jsme u jádra věci: Dříve převažovalo sobectví privátní nebo regionální. Leckde přežívá sobectví nacionální a rasové. Ale mezi myslícími lidmi se tyto podoby už natolik znemožnily, že je obtížné zastávat je a hájit je racionálně. Hřích či jeho hlavní projev, sobectví, dozrál tím, že se začal projevovat globálně.
S trochou zjednodušení a nepřesnosti lze říci, že žijeme nyní v epoše globalizace. Nejde o to, k jakékoli globalizaci přitakat nebo ji striktně odmítat. Obojí je primitivismus. Je třeba se ptát: Jaká globalizace? Globalizace moci ekonomiky, průmyslové expanze a mezinárodního kapitálu přes hlavy lidí a na jejich účet? Nebo globalizace svobody, lidských - ale i dalších! - práv, solidarity s bídou všeho druhu, globalizace lidské péče o stvoření, globalizace odpovědnosti?
O těchto otázkách je dnes celá literatura. Velmi pronikavá je analýza Lucase Vischera, na niž navázal ve svém referátu prof. Mezřický. Ukazuje se, že globalizace toho, čemu se říká ekonomický růst, tedy globalizace „kvantitativní", brání, ba znemožňuje globalizaci „kvalitativní". Požadavek stálého ekonomického a průmyslového růstu znamená v posledku jen stále rychlejší odřezávání větve, na které sedíme. Chystáme sami sobě globální katastrofu a úsilně před ní zavíráme oči. Proto říká Vischer správně: Podmínkou naděje pro lidskou budoucnost naší planety je obrat. Řekněme zatím předběžnou zkratkou: Obrat od kvantit ke kvalitám, od snahy mít (co nejvíc) ke snaze být; tak to formuloval už před lety Erich Fromm. Tedy obrat od sobectví k altruismu, od soběstřednosti k lásce, od lpění na vlastním pohodlí k odpovědnosti za celé stvoření. Možná přesněji: Obrat k nové hodnotové stupnici, na jejímž vrcholku už nebude já, ani individuální ani kolektivizované, ba ani globalizované, tedy žádné mé či naše nároky, ale potřeby mého bližního, ať člověka nebo kteréhokoli tvora.
Myslit na druhého dříve než na sebe, podřizovat své potřeby jeho potřebám, stále znovu přemáhat osobivé nároky vlastního já, vlastního nitra a vlastního srdce, to je cesta, na kterou nás volá Ježíš: Kdo by chtěl svůj život zachovat, ztratí jej (Mk 8,25; Lk 17,33). Takovému postoji a počínání se odedávna říkalo oběť. Pozor, oběť nikoli jako obřad, ale jako postoj, kdy jsem celý prodchnut obětavostí. Řešením celosvětové krize dozrávajícího globalizovaného sobectví není jen odpovědnost, která střízlivě zvažuje možnosti, ale z odpovědnosti rostoucí obětavost, hotovost k oběti. Například k dobrovolnému snižování životní úrovně v bohatých zemích, mezi které ovšem patříme, aby se najedli ti, kdo hladoví.
Dá se to shrnout jedním slovem: Klíčem k budoucnosti je oběť. Bez ní se všichni časem utopíme v sobectví, vedoucím k smrti. Platí to pak doslova a do písmene. Každý život tvoří oběť. Kdyby se matka nevzdávala nároků svého já pro své dítě, nevychová je. To dítě jí zahyne. Přes instinkty to tuší i zvířecí nebo ptačí matka. Poslouchá své instinkty a tak jde skrze ni život dál. Kdežto my lidé jsme tvorové rozbitých instinktů. Moudrý instinkt sebezáchovy (i zachování rodu atd.) v nás pervertoval a degeneroval do bezbřehého sobectví.
Je-li tomu tak, vyvstává vážná otázka: Jak je možné, že život jde ještě vůbec dál? Je to proto, že mezi námi jsou ti, kdo - možná jen skrytě - žijí z moci oběti. Co to znamená? Jsou hotovi dávat víc, než sami nárokují, jsou hotovi unést víc, než na ně ve společnosti připadá. Dělají víc, než musí, a tak jimi prostupuje životodárná moc oběti do světa a do lidské společnosti.
Svět při životě neudržují mocní vladaři, soběstřední boháči nebo vychytralí ideologové, nýbrž ti, kdo trpí a jsou ochotni trpět. Ale odkud se v nich bere tato síla? Odpovědět na tuto otázku znamená překročit ze světa faktů do světa víry. Nemohu jinak než tu vyznat svou víru, že tato síla, tato hotovost k oběti není z nás ani jen z přírody, pokud přírodou rozumíme to, co je dostupné empirickému poznání a vnější evidenci. I když tuto sílu můžeme zahlédnout i v přírodě, třeba u obětavých ptačích rodičů. Nebo ji můžeme ztotožňovat s Přírodou a všeobsahujícím Bytím. Jsem však přesvědčen, že pravý původ této síly znají jen ti, jimž byly shůry otevřeny oči: Tato síla je z Boha. Bůh dává svému stvoření sílu trpět pro druhé a tak rozhojňovat život.
Křesťansky vyjádřeno: Ve všech trpících trpí a všecky trpící podpírá a nese ten první vítězný Boží trpitel - Kristus. To zjevuje Golgota, to sděluje Nový zákon. On vzal na sebe nejen naše hříchy, nýbrž všecku bolest celého světa a nese ji nyní dál v milionech svých nejmenších bratří nebo, podle apoštolova vyjádření, svých údů. S nimi tvoří jediné veliké duchovní tělo, v němž je sám hlavou. Odtud, z něho, tedy z hlavy, proudí do všech, kteří jsou v něm, síla k nesení utrpení, moc oběti, jedním slovem láska. Ta se nikdy nerodí sama ze sebe, nýbrž pochází z Boha, který sám je Láska, a tím z Krista.
V Ježíši Nazaretském, vyznávají všichni křesťané, se nám zjevila tato vesmírná Boží láska. V něm, umučeném a přece věčně živém, přišla k slovu moc oběti jedinečným způsobem. Proto o něm apoštol vyznává, že On je vtělené Boží slovo.
On nese mocí oběti celý svět v každém okamžiku znovu. Je mu přítomen ve všech svých údech, ve všech obětavých, nezištných, nesobeckých, pokorných a trpělivých. Skrze ně tu koná dál své dílo.
A toto dílo lásky, tato moc oběti je klíčem k budoucnosti světa. Jestliže se k ní obrátíme zády, zahyneme ve svém sobectví. Neboť odplata za hřích je smrt. Ale podle původního znění v Řím 6,23 jde o odplatu Hříchu jako mocnosti. Kdo se s touto mocností spolčí, kdo se jí vydá do služby, dostane od ní zaplaceno - smrtí. Hřích je tu zosobněn, personifikován jako vladař, který odměňuje ty, kdo se mu poddali, a to smrtí.
Samozřejmě je možno neblahou setbu sobectví mírnit. Pak je to podobné, jako když se přiřezává strom. Zůstává ale nebezpečí, že z jeho kořenů vyrostou nové výhonky. Vykořenit sobectví nelze žádným vnějším opatřením, nýbrž jen mocí oběti, tedy láskou, která se odevzdává bez ohledu na to, co to vynese. Takže nakonec budoucnost lidstva a celé planety je úzce propojena s tím, zdali lidstvo najde cestu k obratu, přesněji k pokání, zdali se opravdu „obrátí", tj. začne-li žít z moci oběti. Budoucnost se nám otevře jen tehdy, budeme-li hotovi přivolit k tomu, aby nám život zítřka, život našich dětí a vnuků, byl důležitější nežli naše pohodlí a jeho „růst".
Z toho vyplývá: Myslit dnes jinak než globálně je ovšem anachronismus. Ale také: Myslit dále sobecky znamená podílet se na zítřejší kolektivní sebevraždě lidstva. Lidé si představují, že Boží soud znamená, že jakýsi rozhněvaný bůh srazí hříšné lidstvo bleskem. To je ovšem mytická představa. Je to docela jinak: Bůh nás nemusí trestat a soudit. Vše si obstaráme sami. Stačí, když se Bůh odmlčí. Soudící Bůh je mlčící Bůh, takový Bůh, který nás přenechává důsledkům našich činů.
Nevíme, zdali je ještě čas nebo je už pozdě. Zázrak nového omilostnění a dar nové lhůty však mohou čekat jen ti, kdo se odřekli sobeckého včerejšku a otevřeli moci Kristovy oběti.
Jan Heller, předneseno na zasedání Ekologické sekce Křesťanské akademie