Domácnost

Rodinná domácnost je z hlediska moderní ekonomiky nepohodlná tím, že představuje jeden z posledních ostrůvků předprůmyslové společnosti, v jehož rámci zatím nedošlo k uplatnění progresivních tržních vztahů.

Domácnosti jsou historické fosilie přetrvávající ještě z dob, kdy samostatnost a soběstačnost patřily k uznávaným hodnotám. V rámci domácností se vyrábělo, což omezovalo rozvoj primárního a sekundárního sektoru. V rámci domácností se také léčilo, opatrovalo a sociálně zajišťovalo, což podvazovalo možnosti rozvoje terciéru. Dnes se v domácnostech alespoň konzumuje, nijak výrazněji však k rozvoji prosperity nepřispívají. Práce, jež je v nich vykonávána především zásluhou žen, neprochází žádným zdaněním, a nepřispívá proto ke vzrůstu národního bohatství. Je to v podstatě práce ilegální, konaná načerno, a proto je jen logické, že jsou ženy za její výkon pokutovány alespoň nižšími platy v sektoru primárním až terciálním.

Věda ekonomická raději dění v domácnostech, pokud je to jen možné, ignoruje. Homo economicus totiž nikdy nebyl dítětem, narodil se již jako dospělý muž s kravatou, od narození je si plně vědom svých preferencí a racionálně bilancuje všechny své svobodně uzavírané kontrakty. Díky tomu nikdy nemusel platit mamince za přebalení, a podání sunaru nemusí být účtováno zvlášť s přihlédnutím k noční sazbě. Všechny směny probíhající v domácnosti je nutno ignorovat, neboť jinak by mohl vzniknout zcela mylný dojem, že přežít lze i bez volného trhu, dokonce snad i bez trhu globalizovaného.

Také společný konzum, poslední funkce, pro kterou je domácnost z hlediska prosperity ještě použitelná, je bohužel omezován tím, že zejména předměty středně- a dlouhodobé spotřeby jsou zde užívány kolektivisticky. Spotřebu lze maximalizovat jedině tehdy, je-li přísně individualizovaná, a z tohoto hlediska znamená přetrvávání domácností vždy určitou sabotáž tržních vztahů. Naděje spočívá v rychlém osamostatňování dětí, v neochotě více generací sdílet společnou domácnost a v růstu počtu automobilů na počet domácností. To vše však přináší pouze dílčí vylepšení tržní bilance, konečné řešení je nutno spatřovat v rychlejším tempu rozpadu manželských domácností.

I když moderní společnost se svým podněcováním individualizovaných očekávání učinila pro to již mnoho, stále ještě zůstávají určité rezervy. Urychlený rozpad existujících rodinných domácností je právě tak v zájmu růstu poptávky po vlastních bytech, jako růstu poptávky po stravování v restauračních zařízeních, prospívá službám v oboru advokacie a manželského i rodinného poradenství, právě tak jako obchodníkům s nemovitostmi. Vysoká míra rozvodovosti je zkrátka v každém ohledu pro růst prosperity výrazně příznivější, než mohou být stabilní, a v určitých směrech dokonce soběstačné domácnosti.

Domácnost zůstává prostě skvrnou na jinak sličné tváři prosperity a zůstane jí tak dlouho, dokud manželé nebudou platit manželkám za uvaření oběda, manželky manželům za vyklepání koberců a děti rodičům za vožení v kočárku. Teprve po řádném sečtení všech těchto poplatků budeme vědět, jak bohatí ve skutečnosti jsme. Dokud však falešné formy rodinné solidarity tyto transakce kryjí, bude naše prosperita vždy jen polovičatá.

Z knihy Jana Kellera „Abeceda prosperity" Vydalo nakladatelství Doplněk.