Dušené rajče v tenisce aneb mýtus o vymývání mozků
Podle tohoto názoru je pak křesťanský život určitou formou sebeklamu. Jinými slovy, křesťané prý klamou sebe i druhé, což údajně umožňuje detailně propracovaný systém manipulace s lidskou myslí; a to pak přináší určité změny v chování člověka.
Ale to je mýtus.
Jednou jsem během diskuse v hodině historie líčil zkušenost svého křesťanského obrácení. Byl jsem se svým vyprávěním téměř u konce, když mě přerušil náš přednášející:
„Poslouchejte, McDowelli, nás by zajímala spíš fakta než nějaké vyznání víry. Takových lidí, jejichž život se změnil díky Ježíši Kristu, jsem poznal už spoustu.“
„Jistě, mnozí lidé říkají: Kristus změnil tvůj život – a co má být? Takže teď mi dovolte, abych vám vysvětlil, co má být.
To, co mě přesvědčilo o realitě Ježíšova zmrtvýchvstání před dvěma tisíci lety, je právě zkušenost proměny, již ve svém životě zakusily miliony lidí, kteří Ježíše přijali vírou. Přestože jsou to lidé, kteří pocházejí z různých společenských vrstev a z různých koutů světa, proměna, která se v jejich životě odehrála, proběhla překvapivě podobným způsobem. A to se týká všech, nejen například vynikajícího univerzitního profesora, ale klidně i nějakého nevzdělance. Jestliže totiž člověk začne důvěřovat Ježíši Kristu, jeho život dozná velké změny.
Někteří jistě mohou namítat, že jde jen o jakési zbožné přání, anebo celou věc docela jednoduše přejdou – s tím, že stejně nic nedokazuje. Jenomže pro křesťana má osobní, subjektivní zkušenost svůj základ v objektivní realitě. – A touto objektivní realitou je osoba Ježíše Krista stejně jako samotná skutečnost Ježíšova zmrtvýchvstání.“
„Představte si například,“ vysvětloval jsem dále, „že by do téhle místnosti vešel student a řekl by: Lidičky, já mám v pravé tenisce dušené rajče, a to rajče změnilo můj život. Našel jsem pokoj, lásku a radost, jakou jsem předtím nepoznal. A nejen to. Také jsem teď schopen zaběhnout sto metrů za rovných deset sekund.
S takovým člověkem by bylo těžké se přít; zvlášť pokud jeho život dokazuje pravdivost toho, co tvrdí – tedy je-li schopen to dokázat na běžecké dráze. Osobní svědectví dobře poslouží jako subjektivní argument jakékoli skutečnosti. A proto bychom neměli znevažovat osobní zkušenost a brát ji jako nedůležitou.
Existují nicméně dvě možnosti, jak prověřit objektivní zkušenost. Za prvé, měli bychom se ptát, jaká je objektivní realita této osobní zkušenosti. A za druhé, kolik dalších lidí na základě stejně objektivní reality prožilo tutéž osobní zkušenost?
Co by se stalo, kdybychom tyto otázky aplikovali na příklad s dušeným rajčetem v tenisce? Pak by odpověď na první otázku mohla znít takto: Dušené rajče v mé pravé tenisce.
A druhá otázka by mohla být: Kolik lidí v této třídě, na této univerzitě, v této zemi, na tomto kontinentu atp. zakusilo stejnou lásku, stejný pokoj a radost, a dosáhlo podobného výkonu na běžecké dráze díky tomu, že v pravé tenisce měli dušené rajče?“
Tohle většinu studentů rozesmálo. A sotva se jim divit. Je přece jasné, jaká je odpověď na druhou otázku: Nikdo!
Zkusme nyní obě otázky aplikovat na křesťanskou zkušenost:
1. Co je objektivní realitou, tedy základem mé osobní zkušenosti (mé životní proměny)?
Odpověď: Osoba Ježíše Krista a jeho vzkříšení.
2. Kolik dalších lidí zažilo podobnou osobní, čili subjektivní zkušenost, jež by vycházela z jejich vztahu k objektivní realitě, tedy osobě Ježíše Krista?
Odpověď: Byly jich miliony. Jednalo se o lidi různého původu a různého společenského postavení, kteří díky tomu, že se obrátili ke Kristu, zakusili ve svém životě naprosto nový rozměr radosti a pokoje a zaznamenali pro sebe jedno z největších životních vítězství.
Křesťanská zkušenost obrácení není vůbec vymýváním mozků. Přestože tato zkušenost je ryze osobní, subjektivní, má svůj základ v objektivní realitě a jako taková se také vždy znovu a nesčetněkrát opakovala v životě mnoha lidí.
Josh McDowell, Bob Halsteter: Nezahoď svůj rozum do koše (Advent)