Dvakrát ze života mravenců
Nejrychleji umí vystartovat mouchy a kobylky – ve zlomku sekundy. Blechy dokážou vyskočit za 0,7 až 1,2 ms, chvostoskokům trvá impulz ke skoku do 4 ms. Proti tomu se zdá útěková reakce švábů a ryb opravdu pomalá – tato zvířata potřebují ke svým reakcím 40 ms, popř. 35 ms.
Mravenci s pastičkou na myši
Mravenci rodu Odontomachus loví mimo jiné chvostoskoky. Dřív než by byli schopni obvyklým způsobem stisknout kusadla, jejich kořist by jim (během 4 ms) dávno odskočila pryč. Tito mravenci však dokážou svá kusadla (cca 1,8 mm dlouhá) napnout jako pastičku na myši. Když narazí na kořist, sklapnou kusadla neuvěřitelně rychle za méně než 0,33 ms – tedy dost rychle na to, aby byl chvostoskok chycen. Jedná se přitom o nejrychlejší pohyb, který u zvířat známe.
Nejrychlejší známý pohyb u rostlin ostatně pozorujeme u masožravé bublinatky. Uzávěr její pasti se otevře během 2 ms a zavře během 30 ms.
Ale vraťme se zpět k mravencům. Rychlé sklapnutí mravenčích kusadel je umožněno několika rozhodujícími podmínkami. Kusadla jsou uvnitř z větší části plněna vzduchem, aby byla lehounká – u masivních kusadel by nebylo možné dosáhnout tak velkého zrychlení. Kusadla jsou natažena pomocí svalů – díky zvláštnímu vnitřnímu mechanismu zůstanou otevřená bez dalšího napínání svalů. Ke sklapnutí kusadel dochází po dotyku 1 mm dlouhých spouštěcích chloupků na vnitřní části kusadel. K předání podnětu dochází pomocí giganticky zvětšených nervových buněk, které donesou signál až ke kloubu. Platí totiž, že čím větší je průměr nervového vlákna u bezobratlých, tím rychleji je možné posílat podněty.
V nedávné studii byli tito mravenci podrobeni novému výzkumu. Během něj se poprvé podařilo zachytit průběh zavírání pomocí vysokorychlostní kamery. Ukázalo se přitom, že kusadla jsou ještě rychlejší, než se původně předpokládalo! V průměru se kusadla zavírala během 0,13 ms, nejmenší naměřený čas byl 0,06 ms. Zrychlení tedy dosáhlo 10 000násobku zemského tíhového zrychlení a rychlost se blížila 230 km/h.
Mravenci tuto svou enormně vyvinutou sílu nepoužívají jen při chytání kořisti, ale také při obraně nebo útěku. Větší útočníky, jako jsou třeba pavouci, mohou mravenci sklapnutím svých kusadel skutečně odmrštit. Při útěku mravenci dokážou odskočit až 20 cm do dálky, ale jen 2 cm do výšky. Když položí svá kusadla na zem pod jiným úhlem, doskočí dokonce až 10 cm do výšky, ale jen asi 8 cm do dálky.
Gronenberg a jeho spolupracovníci (1993) ve svém článku konstatovali, že se sklapovací kusadla podobají natahovacímu pérku, které se také v krátkém okamžiku dokáže vymrštit velkou rychlostí a uvolnit tak nashromážděnou energii. A na podobném principu funguje i pastička na myši.
Mravenci s krokoměrem
Pouštní mravenci rodu Cataglyphis žijí v rovinatém terénu, ve kterém je jen mizivá možnost orientovat se podle nějakých orientačních bodů. Při hledání potravy opouštějí mravenci hnízdo a vydávají se do širokého okolí. Pokud potravu najdou a chtějí se vrátit zpět k hnízdu, běží přímou cestou, tedy bez oklik, rovnou k jeho vchodu, a to s přesnosti na několik centimetrů. Je to podobné, jako by člověk hodiny chodil křížem krážem po krajině, a přesto by bez zaváhání poznal správný směr k výchozímu bodu a minul jej maximálně o několik metrů.
Ačkoliv mravenci mají stejně jako včely nebeský kompas a mohou se orientovat podle postavení slunce, popř. podle polarizovaného světla z oblohy, zdá se, že nejsou na tomto kompasu závislí. Svůj mistrovský kousek provádějí mravenci i při úplné tmě. Vyplývá z toho, že mravenci nacházejí cestu domů pomocí započítání údajů o svém pohybu. To znamená, že si „pamatují“, kolikrát odbočili doprava a doleva, a podle toho vypočítají cestu zpět.
Dosud však nebylo jasné, jak mravenci získávají údaje o vzdálenostech, které jsou k výpočtu zpětné trasy nezbytné. Wittlinger a jeho kolegové (2006) otestovali hypotézu, která byla navržena již v roce 1904 – ta předpokládala, že mravenci jednoduše „počítají“ své kroky.
Experiment byl jednoduchý a přitom geniální. Mravencům poskytli potravu na místě vzdáleném deset metrů. Po úspěšném tréninku byla zvířata na místě s potravou chycena, a buď se jim nohy prodloužily nalepením prasečích štětin, nebo se jim nožičky trošku přistřihly (něco takového mohou dělat jen vědci – au, aul). Mravenci „na chůdách“ běželi asi pět metrů za vchod k hnízdu, zatímco ti se zkrácenýma nožkama hledali vchod k hnízdu už po přibližně šesti metrech. Tím se konečně vyjasnilo, že mravenci počítají každý svůj krok, podobně jako auta zaznamenávají ujeté kilometry na tachometru. Z ušlých kroků a úhlů mravenci vždy vypočítají přesnou cestu zpátky.
Z knihy Reinharda Junkera Obdivuhodná tajemství ze světa přírody. Vydal Advent-Orion.