Všechny články
Recepty
Strava
Vztahy
Zdraví
Životospráva
Další...
Nemoci

Elíšovské postřižiny

Ve Starém zákoně je mnoho textů, které působí zvláště na první poslech temně až hororově. Dáme-li jim však při studiu příležitost, dokáží do našeho života vnést mnoho světla.
Rubrika: Spiritualita
|
Typ článku: Články

Mezi takové texty patří i ten následující, pojednávající o tom, co se přihodilo proroku Elíšovi. „Odtud vystoupil do Bét-elu. Když byl na cestě, vyšli z města malí chlapci, pošklebovali se mu a pokřikovali na něj: ‚Táhni, ty s lysinou, táhni, ty s lysinou!‘ On se obrátil, podíval se na ně a ve jménu Hospodinově jim zlořečil. Vtom vyběhly z křovin dvě medvědice a roztrhaly z nich čtyřicet dvě děti. Odtud odešel na horu Karmel a odtud se vrátil do Samaří.“ (2. Královská 2,23—25)

Abychom byli obeznámeni s kontextem: O pár veršů dříve Elíša zažije nebeský odchod svého prorockého mistra Elijáše. Tedy, je to spíše odjezd, odjezd v kočáře, jejž olizují plameny. Tažen dvěma ohňovými koňmi, zmizel kočár s Elijášem za vichru v nebi — a Elíša… ten zůstal sám, nohama na zemi.

Jako prorocký žák, nyní sám jako nástupce v autoritě Elijáše, nejprve zázračně uzdraví vodu v Jerichu. Neduh, který Elíša napravil, spočíval v tom, že v daném městě měla ta voda na svědomí neplodnost. To je Elíšův úplně první prorocký zázrak: zdroj smrti proměnil ve zdroj života. A po tomto zázračném vodním uzdravení přichází ona záhadná epizoda plná smrti.

Z Jericha se Elíša vydává do Bét-elu. Autor nás informuje, že Elíša přitom vystupuje někam nahoru. Jistě geograficky, ale možná také poselstvím tohoto zvláštního příběhu. Ten sice na nás ponejprve působí spíše jako mravní „sešup“, ale vlastně naši pozornost směřuje nad nás. Naše pozornost spolu s Elíšou vystupuje někam nahoru, konkrétněji k Bohu, který dlí na nebesích. Tak jako v kočáře před malou chviličkou vystoupal Elijáš do nebeských sfér, máme i my nyní možnost nahlédnout realitu svrchu, z Boží perspektivy.

Ale jak? V čem spočívá to Boží sdělení takového zvláštního příběhu? Snad v tom, že posměváčci se mají raději vyvarovat cirkusů s divokou zvěří? Nebo v tom, že je Bůh krvelačné monstrum, které si po lesích vychovává vykonavatele spravedlnosti, soudce medvědy?

Kde se vzali, tu se vzali, proroka Elíšu po cestě začnou obtěžovat nějací místní výrostci. Nevíme, odkud přesně přicházejí. Bydlí v nějakém blíže nespecifikovaném městě. Ale svému městu tedy rozhodně tito raubíři nedělají dobrou pověst a specifikují ho docela detailně: velmi negativně. Zřejmě proto ani pisateli našeho příběhu nestojí jméno města za zmínku, když v něm žijí lidé, kteří vychovali takové drzouny! Tito chlapci, snad ve věku dnešních středoškoláků, se do proroka pustí; začnou jej okřikovat a častovat posměšky: „Zmizni, ty plešatá hlavo! Padej, ty plešoune!“ Za zmínku stojí, že i oni zde v hebrejštině zmiňují onen Elíšův výstup. Křičí na něj vlastně: „Radši si vystupuj nahoru dál a dál!“ A my si hned vzpomeneme na Elijáše. Náhle slyšíme z úst těch mladíků zvláštní pachuť: „Vystupuj si jako ten tvůj učitel Elijáš klidně až do nebes, ty náboženskej podivíne!“

Také v tom najednou slyšíte tu troufalost znevážení Božího zázraku? Elijáše si Bůh povolal k sobě velmi majestátně v ohňovém povoze a těmto mladým posměváčkům je to k smíchu: „Radši zmiz do nebe jako ten slavnej Elijáš!“

Ta sebranka s prořízlými ústy však nejenomže znevažuje Boží úradky, oni se posmívají přímo do Elíšovy tváře. Smějí se tomu, jak vypadá. Posmívají se mu, že má vyholenou hlavu. Elíša si ji oholil zřejmě na znak své odevzdanosti Hospodinu. Dnes bychom to nejspíše mohli přirovnat k mnišským postřižinám anebo k pejzům, které nosí ortodoxní Židé. V naší kultuře na to nejsme zvyklí, zarazí nás to, všimneme si toho. Elíša svými jahvistickými postřižinami také poutá pozornost. Spíše však poutá pozornost to, k čemu jeho účes odkazuje: že je Elíša „Boží muž“, Boží věrný služebník. Každý, kdo se podíval na Elíšu, to poznal; minimálně podle té oholené hlavy.

Konflikt, zdá se, najednou spočívá ve dvou naprosto odlišných životních postojích: jeden představují mladí svévolníci, kterým doslova nic není svaté. A na druhé straně stojí muž, který vše odevzdal do Božích rukou a stal se pravým Hospodinovým následovníkem. Elíša je prorok, který ví, koho v životě následuje. Ale jeho cestu za Hospodinem teď zkřížila ta skupinka výrostků, kteří si myslí, že jsou to oni, kdo mohou Elíšovi diktovat, kudy má v životě jít. A tak mu skoro až přikazují: „Táhni tam nebo onam.“ Ale Elíša poslouchá někoho jiného. Elíša jde pevně za Hospodinem. Elíša odmítá diktát, který nepochází z nebes. Až tu čtenář jako odpověď touží zaslechnout ono ježíšovské: „Jdi mi z cesty, satane,“ které Ježíš míří na Petra. I Petr se tehdy pokusil na malou chvíli Ježíšovi určit snadnější cestu. „Ne, Pane, nemůžeš jít na smrt, vymyslíme to lépe,“ sváděl ho. Ale jak Ježíš, tak Elíša moc dobře vědí, kam ve svém životě míří.

O to je však prostořekost skupinky mladíků troufalejší. Elíša je zde vystaven nepřátelské tváři člověka, který se orientuje jen sám na sebe a nebesa pro něj jako by ani nebyla. Stejně jako často my i Elíša je zde vystaven určité životní perverzi, která to dobré zaměňuje za zlé a naopak. Zmatek a chaos prospěchářství a zloby neváhá znevážit to, co má v Božích očích skutečnou váhu. Ježíš o tomto v evangeliích hovoří jako o „neodpustitelném hříchu“. To je hřích proti samotnému Božímu duchu, když se člověk vysmívá Božím cestám a hledá si tvrdohlavě svou cestičku.

Jako se v příběhu Ježíše setkáváme s tím, že mu farizeové usilovali o život, jako u apoštola Pavla čteme, že pro víru byl i kamenován, platí i v případě tohoto starozákonního proroka Elíšy, že jít cestou opravdové, odhodlané a upřímné víry není vždy jednoduché. Možná mi dáte za pravdu. Možná i vy máte takové svého druhu „elíšovské postřižiny“, podle kterých lidé okolo vás poznávají, že jste jiní, že jste věřící. Nemusí to být vyholená hlava ani pejzy. Ono bohatě stačí mít dobré srdce, čisté úmysly, opravdové hodnoty, snahu pomoci… To všechno dokáže v posměváčcích vyvolat touhu takového člověka ponížit, znevážit – a tedy znevážit to, za čím svými životy vlastně stojíme.

Náš dnešní příběh ale promlouvá jasně: Takový prostopášný styl života nikam nevede. Prorok Elíša mladíky na cestě mine, a přece mu to nakonec nedá a obrátí se k nim s kletbou v ústech. Ve jménu Božím Elíša doslova „zlehčí“ – tak můžeme přeložit hebrejské sloveso, které se zde nachází – jejich chování. Zlehčí jejich postoj k Boží věci. Ale nezlehčí ho vtipem, že by se tomu ze srdce zasmál nebo se vysmál jejich hlouposti. Elíšovo zlehčení spíše hovoří o tom, že pro něj jejich posměšky nemají žádnou váhu. Respektive takový život, který téměř upírsky čerpá energii z ponižování druhých, nemá pro Elíšu váhu. V tom je pro něj lehký, zlehčený, bez dostatečné váhy, aby to v jeho životě hrálo jakoukoli roli. Elíša sečetl postoj všech 42 mládežníků a svými slovy oznámil Boží soud, který zaznívá v biblické knize Daniel: „Byl jsi zvážen na vahách a shledán lehký.“ (Daniel 5,27)

Elíša v tomto svém svědectví ale nezůstane sám. Není to příběh o tom, jak se k marnivému životu staví prorok. Nadpřirozeně zasáhne sám Hospodin. Čteme: „Vtom vyběhly z křovin dvě medvědice a roztrhaly z nich čtyřicet dvě děti.“ Najednou z křovin vybíhají divoké šelmy, kterým posměváčci nemají šanci uniknout. Elíša ve svém svědectví o životních hodnotách, které mají váhu a které naopak váhu nemají, nezůstává sám. V tuto chvíli zazní rozsudek od vrchního Soudce, jehož zprostředkovateli jsou zde dvě medvědice. Divoké šelmy na tomto místě představující téměř až démonské síly zla, které trhají a sápají to, co se snaží povyšovat vůči Bohu. Tohle je slavný konec veškeré lidské pýchy a velikášství, které v naší společnosti otevírá dveře zlu. Každé lidské povyšování je jakousi návnadou, která jako na rybářském prutu vábí velrybu se jménem Zlo. Naše sobeckost přitahuje do našich životů to, co nás pak okrádá o opravdovou a upřímnou radost. Tam, kde je jenom člověk sám sobě absolutní veličinou, tam, kde člověk stojí na zemi ve falešné sebejistotě, tam přichází divočina.

V tom je náš dnešní příběh velmi aktuální. My sice neznáme detaily, nevíme, jak to vše ve skutečnosti proběhlo, my jsme v tom příběhu tehdy nebyli, a přesto — přesto v něm jsme. Tento příběh totiž nechce v prvé řadě informovat o dávné události, on chce formovat naše srdce. Někde tam jsme, jde o to se v tom příběhu nalézt. I dnes.

Ten příběh totiž dostává zvláštní nádech také ve chvíli, kdy si uvědomíme, že tak jako mistra Elíši i našeho Mistra si Bůh vzal k sobě. Sice bez ohňového kočáru, ale přesto byl Ježíš vzat do slávy a poté usedl náš Mistr na nebeský trůn. A stejně jako Elíša, i my jsme zůstali tady dole, nohama na zemi. My jako Ježíšovi učedníci také kráčíme ve stopách svého Učitele. Tehdy když byl Ježíš vzat na nebesa, jeho učedníci tu událost pozorovali, koukali do nebe… a koukali… a koukali… až je dva muži v bílém rouchu museli vytrhnout: „Na co ještě jako koukáte?!“ Učedníci to vše pozorovali téměř jako závěrečné titulky ve filmu. Ale tímhle to nekončí.

Přátelé, tohle ještě není konec. Příběh o Elíšovi, mládežnících bez špetky úcty a o medvědech se rozeznívá vždy znovu, když jsme vystaveni nespravedlnosti, posměchu a zostuzování. Tohle ještě není konec, protože v takových situacích vždy znovu přichází čas na naši odpověď. Tváří v tvář všem samolibým kritikům může znít naše svědectví o lásce, která bezbranně vykřikuje: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“

Tváří v tvář kritikům našich životů, kteří údajně vědí nejlépe, jak opravdově žít, se můžeme spolehnout, že za námi stojí ten, kdo o sobě řekl, že on sám je Život (viz Jan 14,6). A ten nás provede všemi životními nepřízněmi, posměšky a potupou, která se na nás snad může snést. Abychom to vše snesli, on sám na nás snese ten nebeský pokoj a ujištění, že jdeme cestou, kterou stojí za to jít.

Pavel Eder, viz: www.fb.com/pastorpaveleder

Počet přečtení: 163
Datum: 21. 8. 2023