Emocionální síla obrazů

Všechny reklamy si vzájemně konkurují a bojují o pozornost spotřebitelů. Metody získání spotřebitelovy pozornosti (což má vést k následnému nákupu zboží) jsou stále rafinovanější a sofistikovanější. A internet tomu celému navíc dodává zcela novou dimenzi.

Všechny tyto obrazy na nás působí. Nemůžeme jim uniknout. Někdy nás určitý obraz zcela vtáhne a pohltí. Nedokážeme od něj odtrhnout zrak. Musíme se na něj stále znovu dívat.

Naši pozornost často přitáhnou například reklamy na nádražích. Často nevíme, proč se od daného obrazu nejsme schopni odtrhnout. Zjevně v nás osloví něco, co nás naprosto fascinuje. Psychologové se zamýšlejí nad účinky těchto „tajných svůdců“, kteří působí na hlubší vrstvy naší duše – tedy na oblast mezi vědomím a nevědomím. Emoce vznikající tímto způsobem bývají velmi silné. Na obrazy reagujeme buď psychicky, nebo nějakou činností. Rozum je přitom někdy zcela vypnut. Ovládnou nás obrazy. Rozumem se od nich nedokážeme odvrátit.

Existují obrázky, které oslovují všechny, protože odpovídají touhám všech lidí. Nebo se dotýkají strachů a úzkostí, kterými je svázána většina z nás. Obrazy pomáhají tuto úzkost vyjádřit a někdy lidem umožní oslabit strach. Pokud dovolíme úzkosti, aby se projevila, může se i změnit.

Jiné obrazy se nás dotýkají, protože znázorňují utrpení, které nás nenechává chladnými. Plačící lidé, kteří truchlí nad smrtí milovaného člověka, znetvořený obličej ženy, kterou zmrzačil její muž, vyhublé děti – takové a podobné obrazy se nás dotýkají a zprostředkovávají nám kontakt s naší schopností soucitu. Umožní nám podílet se na osudu jiných lidí. Vytrhávají nás z izolace a zprostředkovávají nám vnitřní kontakt s ostatními lidmi. Vyvolávají v nás emoce. A přitom nejsou informacemi o určitých faktech. Ukazují nám utrpení, strach, touhu, radost a jásot na konkrétním lidském obličeji.

Prostřednictvím těchto obrazů vnímáme emoce, které jsou v nás velmi často potlačené. Vnější obrazy se dotýkají vnitřních obrazů, které nosíme v sobě. Každý z nás si v sobě nosí obraz dítěte potřebujícího pomoc, obraz dobrého otce nebo milující matky. Sledování určitého obrazu stimuluje naše vlastní vnitřní obrazy. A prostřednictvím vnitřních obrazů se dostáváme do kontaktu s možnostmi vlastní duše.

Vnější obrazy – vnitřní obrazy

Pokud na nás ale působí příliš mnoho vnějších obrazů, přehluší vnitřní obrazy, které v sobě nosíme. Matou nás, rozptylují a vyvolávají nejistotu. Média svojí obrazovou záplavou míří na lidská srdce. Chtějí řídit naše myšlení a cítění. Chtějí člověka vést přesně daným směrem. Bulvární média znají sílu obrazů a používají ji nejen k ovlivňování lidí, ale rovněž k dosažení ekonomického úspěchu.

Pokud na sebe člověk nechá působit příliš mnoho obrazů, má to své důsledky: Většinou totiž dochází ke ztrátě kontaktu s vnitřními obrazy. Člověk se není schopen vyrovnat s nadměrnou záplavou podnětů a dojmů. A ani si je nechce ukládat, pouze je nechá kolem sebe projít. Na jedné straně tedy vnější obrazy udržují člověka v pohotovosti, na straně druhé mu však znemožňují navázat kontakt s vlastními hlubšími vrstvami, ve kterých se ukrývají vnitřní obrazy.

Psychologie reklamy počítá s tím, že i pouze krátce promítnutý obraz pronikne do lidského nevědomí a podnítí tak člověka k nákupu. Obrovské množství obrazů tedy člověkem manipuluje. Vnější obrazy mu již nepomáhají uvědomit si své vlastní vnitřní obrazy. Duše je zmatená a člověk není schopen do jejího zmateného světa nahlédnout a zpracovat jej. Čím více obrazů na člověka působí, tím méně je schopen proniknout ke klidným základům své duše. Uchvátí ho bouřlivé mořské vlny a budou jím cloumat tam a zpět.

Vnější obrazy nám zprostředkovávají kontakt s vnitřními obrazy.

G. Jung byl přesvědčen, že vnitřní obrazy v sobě nosí každý. Jsou to obrazy, které vznikají nejen na základě našich prožitků a životních zkušeností, ale odrážejí se v nich i zkušenosti mnoha staletí lidské existence. Jung považoval za důležitou součást analytické terapie právě navázání kontaktu s těmito vnitřními obrazy. Ne vždy se ale jedná o uzdravující obrazy a o obrazy úspěchu, setkáváme se i se zlými obrazy a s obrazy nezdaru. Vnitřní obrazy ovlivňují, jak budeme prožívat svůj život a zda bude úspěšný, nebo neúspěšný.

Dvojí tvář obrazů

V rozhovorech s ostatními lidmi si opakovaně všímám, že jejich nálada a životní pocit jsou ovlivňovány především obrazy. Jednomu se daří špatně, protože v sobě nosí negativní obrazy, které nedokáže rozpoznat nebo se jich neumí zbavit. Jiný si neustále stěžuje, přestože jeho situace z objektivního hlediska není tak neúnosná. A příčina jeho neustálého stěžování? Nebyl schopen uskutečnit nerealistické obrazy, které si o sobě a o svém životě vytvořil. Jeho život je jiný než obrazy, které v sobě nosí nebo které si nechal vnutit ostatními. Neodpovídá ideálním obrazům, tedy tomu, jak mu média prezentují úspěšný život.

Na základě zkušenosti s mnoha lidmi je mi jasné, že na obrazech, které v sobě nosím, závisí, jak se mi daří: zda mám chuť žít, něco dělat a angažovat se, nebo zda se jen tak poflakuji, do ničeho se mi nechce, jsem bez zájmu a bez energie.

Lidé s depresí

Daniel Hell, švýcarský psychiatr a výzkumník v oblasti deprese, říká: Deprese často znamenají, že o pomoc volá duše, která se brání přehnaným obrazům, jež máme sami o sobě. Například obrazu „musím být vždy perfektní a v pohodě, musím mít vždy všechno pod kontrolou, musím být vždy úspěšný a vše vždy vidět pozitivně“. Deprese se proti těmto mylným obrazům, jež jsou v konečném důsledku stejně pouhou iluzí, která nám navíc škodí, bouří. Měli bychom být vděční, pokud naše duše reaguje na chorobné obrazy, protože nás vlastně vyzývá k tomu, abychom se s nimi rozloučili.

Mnoho lidí si dnes podobné chorobné obrazy nosí do práce. Mají obraz „musím zvládnout všechno, co se ode mě očekává“. Nebo obraz dokonalého zaměstnance, který je vždy bdělý a vše okamžitě udělá. V těchto případech na sebe sám vyvíjím během jakékoliv činnosti tlak. Chci vše udělat dokonale, a zároveň to pro mě není nikdy dost dobré. Spotřebuji příliš mnoho energie na malé úkoly, protože je chci všechny dokonale vyřídit.

Jiní lidé chodí do práce s jinými obrazy: Co si o mně ostatní myslí? Snad jsou se mnou spokojení. Další jde do práce s obrazem „křečka v kolečku“. Může se snažit, jak chce, ale stejně se nikdy nepřiblíží k cíli. Takové obrazy nás přetěžují a často vyústí v syndrom vyhoření. Vyhoření je vždy pozvánkou k přehodnocení obrazů, s nimiž žiji. Deprese, která bývá se syndromem vyhoření spojená, má vždy nějaký smysl. Musím se jí zeptat, co mi chce říci. Možná mi chce naznačit, že se musím rozloučit s velikášskými obrazy.

Perfekcionisté

Jedna depresivní žena mi vyprávěla, že své rodiče vždy vnímala jako úzkoprsé a omezené. Utíkala ke knihám, s nimiž ožívala. V četbě objevila jiný svět, který více odpovídal jejímu vnitřnímu rozsahu. Omezenost svých rodičů ale totálně odvrhla. Odstřihla se od kořenů, jež pro ni její rodiče představovali. Když se s rodiči setkala, vždy se s nimi hádala, poučovala je a opovrhovala jimi. A nyní pociťuje deprese. Zjišťuje, že je teď stejně omezená jako její rodiče. Deprese jí nabízí, aby se smířila s omezeností, která k ní přichází od jejích rodičů. Má podíl na omezenosti rodičů, ale právě tak na schopnosti, s níž zvládali žít svůj život. Musí se osvobodit od negativních obrazů svých rodičů, jež v sobě nosí. A musí přijmout obraz vlastní průměrnosti. Potom ji její deprese dokáže vyléčit. Dokud bude setrvávat ve svých velikášských obrazech, aniž by čelila realitě, bude se její duše bránit.

Jeden otec mi vyprávěl, že jeho děti již ráno odcházejí do školy s pocitem, že jsou unavené. A když se ze školy vrátí, rovněž si stěžují, že jsou unavené. Rozhovor s učitelem ukázal, že chodí do školy s obrazem „naprosté soustředění“. Učitel je hyperaktivní, plný napjaté pozornosti a totéž očekává od žáků. Reakce žáků ukazuje, že je tímto obrazem, který o sobě má, přetěžuje. Možná ho tento obraz již dlouhou dobu chrání před vyhořením. Ale tím, že žáky přetěžuje, jim bere jejich vnitřní pružnost.

To samé se děje i v některých firmách. Pokud vedoucí chodí do práce s velikášskými obrazy o sobě samém, zaměstnance tím nemotivuje, ale naopak spíše ochromuje. Syndrom vyhoření se potom neobjeví u něj, ale u jeho zaměstnanců.

Obrazy, které o sobě mám, vždy nějakým způsobem působí na okolí. Kdo v sobě nosí obraz perfekcionisty a při všem, co dělá, na sebe vyvíjí tlak, ten svými přehnanými očekáváními přetěžuje i své okolí. Perfekcionistické matce se děti nikdy nezavděčí. Jeden otec v sobě nosil obraz výkonnosti a efektivnosti. Všechno, co dělal, muselo být efektivní. S tímto obrazem přistupoval i ke svým dětem. Pokud byl doma, musela být výchova efektivní. Úkoly musely být udělány rychle. Večer si musela celá rodina vyjet na kole, aby udělali něco pro své zdraví. Postupně se děti začaly bouřit a dělaly všechno extrémně pomalu, aby se co nejvíce vzdálily vnitřním nárokům otcova obrazu.

Hvězdy

Jeden personální manažer, který v sobě nosí obraz „jsem hvězda“, ochromuje své spolupracovníky. Neustále vypráví, jak skvěle se zhostil toho nebo jiného projektu, ale neponechá kolegům absolutně žádný prostor k životu. V podřízených tento obraz často vyvolá pocit, že se musejí tomu druhému vyrovnat, že musejí naplnit jeho očekávání. A tímto obrazem sami sebe přetěžují.

Jedna žena na vedoucí pozici v sobě nosila obraz, že musí být vždy první, jímž ochromovala své podřízené. Ty totiž nemohly dát najevo své silné stránky ze strachu, že by tím obraz šéfky zničily. Svými obrazy nadřízená všem komplikuje život. Bere jim energii, kterou potom využívá sama pro sebe.

Z knihy Anselma Grüna Uzdravení skrze obrazy. Vydalo nakladatelství Portál.