Globální krize
Z našich informací o globální ekologické krizi lze již nyní tuto tendenci vyčíst. Mnohým z nás se zdá, zeje až bolestně zjevná; jiní ji však stále nevidí. Proč? Podle mého názoru je příčinou strach: příliš často ji prostě vidět odmítáme, protože se obáváme jejích důsledků. Někdy z ní totiž skutečně vyplývá nutnost drasticky změnit náš způsob života. A ovšem ti, kdo mají největší zájem na udržení statu quo - ať už do něj investovali hospodářsky, politicky, intelektuálně nebo citově - se často šikují k zuřivému odporu proti změně tendence bez ohledu na důkazy a fakta.
Jak se dostat do průšvihu
Když Galileo popsal, co viděl na obloze, byl obviněn z jistého druhu podvratné činnosti. Kromě jiných zneklidňujících věcí totiž naznačoval, že Země není středem Božího všehomíra. Galileovy soudce však něj více znepokojilo, že se Země pohybuje. Jako by nestačilo, že je tak nepříjemně kulatá! V průběhu procesu astronom přiznal podvratnost svých myšlenek a hájil se tvrzením, že sám nevěří tomu, co z jeho objevů plyne. Naopak, prý se jenom pokusil chytře napomoci existujícímu řádu, aby byl po svém triumfu nad jeho záměrně provokativní ideou přijímán ještě jednoznačněji a s větším uspokojením. I Galileo se musel sklonit před konvencemi své doby.
Představa neměnnosti a nepohyblivosti všech důležitých věcí je častým zdrojem odporu k novým, zneklidňujícím myšlenkám. Vzpomínám si, jak jeden z mých spolužáků v šesté třídě přistoupil k mapě světa a projel prstem po východním pobřeží Jižní Ameriky, zakusujícím se do jižního Atlantiku. Potom ukázal na Afriku a obkreslil prstem její západní pobřeží po zářezu, který vypadal jako opakování linie mezi Brazílií a mořem.
„Patřily někdy k sobě?" zeptal se.
„Ne," odpověděl učitel. „To je nesmysl."
Dnes samozřejmě víme, že k sobě patřily, a kontinentální drift je už dlouho uznáván jako vědecky prokázaná skutečnost, ale stojí za to připomenout, že ještě v roce 1970 někteří z nejváženějších geologů na světě tuto teorii odmítali stejně sebejistě a posměšně jako můj učitel šesté třídy v roce 1959. Proč? Protože vycházeli z jistých představ o světě - světadíly se nepohybují - které vypadaly rozumně, ale ve skutečnosti nebyly správné. A odmítli o nich pochybovat. Připomeňme si nesmrtelná slova Yogiho Berry: „Do průšvihu nás nikdy nedostane to, co nevíme. Dostane nás tam to, co víme jistě, a ono to tak prostě není."
Vědci, kteří nebrali vážně teorii kontinentálního driftu, nevěřili v možnost tak velkých změn na zemském povrchu. Podobně i řada dnešních skeptiků, kteří se zamýšlejí nad hodnocením strategických ohrožení životního prostředí planety, vychází ve své neochotě jednat z mylné představy o rozsahu možných změn. Zůstávají přesvědčeni, že Země je příliš velká a příroda příliš mocná, než abychom na ni mohli mít nějaký zásadní nebo trvalý vliv. Jinými slovy: předpokládají, že přirozená rovnováha globálního ekosystému je pevná a nehybná. Bohužel, ono to tak prostě není. Bývávalo, ale už není.
Srážka s tvrdým povrchem
Jak se lze této nesprávné a stále nebezpečnější představy zbavit? Především si musíme uvědomit, jak velice omezená - z hlediska času i prostoru - je často naše perspektiva. Jsme totiž zvyklí posuzovat změny v krátkých časových úsecích, jako je týden, měsíc, rok nebo nanejvýš století, pokud máme zvlášť rozpínavou náladu. Proto se nám změna, která je z hlediska geologického času dosti rychlá, může v kontextu lidského života zdát velmi pomalá. Je třeba určité představivosti, abychom si proces změn probíhající v našem okolí buď zrychlili, nebo zpomalili, a mohli ho vnímat v měřítku, na které jsme zvyklí; jen tak pochopíme jeho smysl.
V televizních reklamách se někdy objevují zpomalené záběry automobilů narážejících ve velké rychlosti do cihlové zdi. Náraz je tak prudký, že se nám v reálném čase jeví jako blesková přeměna automobilu na hromadu zkrouceného plechu. Ve zpomaleném záběru však vidíme postupný proces, v němž se jednotlivé části auta postupně bortí, jedna po druhé, a zdánlivě logickým a předvídatelným způsobem se srážejí mezi sebou i s pasažéry sedícími uvnitř. Jedna figurína je například naražena na volant, vytlačený motorem, zatímco druhá svou dřevěnou hlavou pomalu prochází předním sklem.
To, co se dnes v globálním měřítku děje se životním prostředím, lze vidět podobně. Náš ekosystém se hroutí v rychlé a nekontrolované srážce s tvrdým povrchem civilizace. V kontextu předchozího dlouhého období ekologické stability se tato destrukce jeví jako neobyčejně prudká a rozsáhlá, ale my ji vnímáme jako ve zpomaleném filmu.
Když vyschne Aralské jezero a jeho ryby vymřou, vidíme, jak se tento křehký ekosystém pomalu bortí pod náporem civilizačních sil. Když jsou vykáceny obrovské plochy deštných pralesů a tamější druhy vyhynou, je to stejné, jako kdyby byl les ve zpomaleném záběru drcen nárazem na civilizační stěnu. A když lidé v oblasti s příliš vysokou hustotou populace úplně vyčerpají své pastviny, takže se v dalším roce nemohou uživit, lze to přirovnat ke srážce s přírodou, která je vrhla tvrdě zpět, jako když dítě narazí čelem na palubní desku.
Jsme jako laboratorní žáby
Většina z nás však jedná tak, jako bychom žádnou srážku neviděli. Jedním z důvodů je skutečnost, že toto borcení, hroucení a drcení probíhá z našeho hlediska v delším časovém úseku, než by odpovídalo prudkému nárazu. V tomto ohledu se podobáme laboratorním žábám, které rychle vyskočí, jestliže je hodíme do hrnce s vroucí vodou; když je však dáme do vlažné vody a pomalu ji ohříváme, zůstanou tam, dokud je nevytáhneme.
Smysl mnoha tendencí lze vyčíst z toho, co se mění - ne z toho, co zůstává stejné. Co zůstává stejné nebo se mění jenom pomalu, mnohdy uspává naše smysly a brání nám rozpoznat nebezpečí, protože naši ostražitost upoutají jen dramatické kontrasty. Pokud jedinec nebo národ hodnotí budoucnost rok po roce a minulost v kontextu jednoho lidského života, řada tendencí zůstane skryta. Když se zabýváme vztahem lidstva a Země, stěží nalezneme výrazné změny v jediném roce života jednoho státu. Jestliže se však podíváme na celý vývoj tohoto vztahu, od počátku našeho druhu až po dnešek, spatříme ostrý a výrazný obrat, který začíná ve velmi nedávné minulosti a zjevně signalizuje dramatickou změnu, na níž dnes musíme reagovat.
Z knihy „Země na misce vah". Napsal Al Gore, přeložil Petr Jařab, vydalo nakladatelství Argo.