Stáří Země

I kdybychom přijali biblické stáří 10 000 let, rozdíl mezi ním a vědecky přijímaným stářím okolo 4 560 000 000 let je obrovský. Jak vlastně vědci počítají stáří Země? Stáří geologické vrstvy lze odvodit pomocí aplikace principu uniformity. Předpokládá se, že procesy, ke kterým dnes na Zemi dochází, probíhaly i v minulosti, a studium současných událostí tak lze využít k vytvoření modelů pro události dávno minulé.

Například je možné pozorovat, jakou rychlostí se usazují sedimenty v mělkém jezeře. Předpokládejme, že během studovaného období zjistíme, že rychlosti usazování je 0,1 cm/rok, pak bychom mohli toto číslo použít k vypočítání přibližného stáří takové geologické usazeniny, o které se domníváme, že se vytvářela za podobných okolností. Vrstva usazenin o mocnosti desíti metrů by se tak vytvářela 10 000 let. Vezmeme-li v úvahu období eroze, která by mohla usazeniny odstraňovat, snadno pochopíme, proč může dosahovat stáří geologických vrstev tak ohromných čísel.

Závěr, ke kterému jsme dospěli ve výše zmíněném scénáři, je však platný, pouze pokud platí princip uniformity. Co když došlo ke katastrofálním záplavám, které spláchly obrovská množství usazenin do našeho mělkého jezera během jednoho dne? Ze zpráv médií víme dnes až příliš dobře, že celé vesnice mohou být pohřbeny pod sedimenty v důsledku katastrofálních záplav během několika mála okamžiků. Náš předpoklad, že trvalo 10 000 let, než se vytvořela vrstva usazenin, může být založen na logické úvaze, nemusí ale nutně být pravdivý. Tato vrstva se mohla vytvořit rychle.

Ve skutečnosti trpí všechny modely určování stáří, které jsou založeny na používání principu uniformity, stejnými omezeními a lze jich v nejlepším případě použít jen jako vodítek. Mezi další modely vedle sedimentologie patří rychlost orogeneze (vyzdvihování horstev), eroze kontinentů, akumulace sopečných vyvřelin, biologická kritéria, jako je míra mutace a akumulované změny v průběhu času, rychlost ochlazování Země, rychlost nárůstu slanosti moří a mnohé další. Je zajímavé, že čím více dat se shromažďuje, tím více se dostávají odhady stáří do rozporu. Nedávno předložené argumenty o rychlosti evoluce vyvolaly bouři článků v nejznámějších světových vědeckých časopisech, ve kterých vědci odsekávali miliony, či dokonce sta miliony let geologického časového rámce, aby dokázali přizpůsobit své představy. Je-li toto ve vědecké komunitě možné, pak se jistě jedná o přiznání toho, že časové rámce nejsou tak nepohnutelné, jak se nám pokoušeli předkládat.

Geologický sloupec ve světle Genesis

Po staletí přijímal křesťanský svět bibický příběh o potopě. Ke změně této záplavové interpretace došlo až v devatenáctém století v důsledku myšlenek předložených Lyellem, Darwinem a dalšími. Zejména práce Charlese Lyella ovlivnily soudobé myšlení ohledně původu geologických vrstev a koncept katastrofální záplavy byl nahrazen ukládáním nánosů podle principu uniformity. V nedávné době se objevil nový vědecký obor pojednávající o záplavách, který rychle postupuje dopředu. Mnohé geologické skutečnosti se dají lépe vysvětlit katastrofickým modelem než pomalou tvorbou v průběhu milionů let. To s sebou nese samozřejmě i důsledky v čase.

Usazené horniny bývají datovány pomocí fosílií, které obsahují, a ne podle radiometrického datování. Takový systém datování je v nejlepším případě nepřesný a zakládá se na kruhovém uvažování. Je zřejmé, že materiál uložený ve vrstvě může být mnohem starší než fosílie, která je v něm vtisknuta, podobně jako zvíře pohřbené do země není stejně staré jako půda, ve které je pohřbeno.

Geologický sloupec a časové důsledky

V současné době přijímaný model tvorby geologického sloupce je modelem vykládaným v evolučním paradigmatu. Podle tohoto paradigmatu každá vrstva sloupce představuje jedno období v historii Země, které zahrnuje miliony let. Předpokládá se, že první mikroorganismy se vyvinuly před 2 až 3 miliardami let a že záznamy o jejich existenci lze nalézt v horninách prekambria. Nejstarší vrstvou geologického sloupce, která obsahuje makrofosílie, je však kambrium, jehož stáří se odhaduje na 600 milionů let.

Překrývající vrstvy tohoto sloupce jsou mladší a obsahují různé fosílie, ale o každé vrstvě se předpokládalo, že představovala povrch Země, na které byl podobně rozvinutý život jako dnes. Princip uniformity navíc implikuje, že procesy, ke kterým dochází dnes, se děly i v minulosti, včetně normální eroze vodou, větrem a zvětráváním. Důkazy pro vystavení různých vrstev geologického sloupce vzduchu však chybí a rovné styčné plochy mezi vrstvami odporují domněnce, že se kdysi jednalo o zemský povrch.

Je významné, že v mořích nacházíme pouze mladé usazeniny. Dno oceánu nesvědčí o velkém stáří, starší vrstvy, jako jsou třetihory, zde chybí. Model potopy představuje vody, které způsobily potopu, jako „propastnou tůni". Původní hebrejské slovo (tehom) může být přeloženo i jako „moře". Mohla to být tedy voda z moří, která se vylila na pevninu, protože dno moří bylo náhle vyzdviženo. Na všech kontinentech můžeme nalézt velká množství mořského materiálu. Jakoby se obsah oceánů jednoduše vyklopil na zemi a průvodní turbulence pohřbily fosílie do geologické vrstvy. Pak následovala série velkých zemětřesení, když se nově utvářela topografie zemského povrchu. Konečným výsledkem bylo, že povrchový materiál byl spláchnut nazpátek do moře v podobě mladých usazenin. Dnes nalézáme masivní geologické sloupce na zemském povrchu, ale velmi malé množství usazenin pod mořem. Nezapomínejme, že tři čtvrtiny povrchu této planety jsou pokryty vodou.

Existuje názor, že usazeniny jsou pohlcovány pod tektonické desky, jak se kontinenty od sebe vzdalují. Klasická geologie počítá s velmi pomalým pohybem kontinentů, rychlostí asi 2 centimetry za rok. Při rychlosti, jakou jsou usazeniny splachovány do moří, by nemohlo dojít k otevření trhliny, protože by se zaplňovala dvaapůlkrát rychleji, než by se vytvářela. Je proto možné si představit, že kontinenty se od sebe vzdálily velmi rychle jako jev následující po potopě.

Geologie učí, že je potřeba milionů let, aby se vytvořily takové geologické jevy, jakou jsou pláže a další erozní jevy. Objevení nových ostrovů v nedávných letech, jako byl ostrov Surtsey v severním Atlantiku, tomuto stanovisku odporuje - vzhledem k tomu, že se na tomto ostrově vytvořily pláže během pouhých několika měsíců. Dokonce i velká množství stalagmitového materiálu se mohou vytvořit za pár měsíců, jak se zjistilo během čerpacích prací v USA.

Model pro katastrofické vytvoření geologického sloupce

Jednou z nejlepších oblastí k pozorování třetihorní části geologického sloupce na celém světě je Grand Canyon. Zde můžeme vidět, že různé vrstvy leží jako obrovské ploché tabule jedna na druhé a každá plochá tabule pokrývá plochu tisíců čtverečních kilometrů. Pokud tyto vrstvy představují období v zemské historii, pak bychom mohli předpokládat, že mezi nimi nalezneme známky v podobě říčních koryt, údolí a erozních jevů - na nic takového však nenarazíme.

Mezi vrstvami Grand Canyonu se nenacházejí horniny ordoviku a siluru (což je diskordance) a klasická geologie přijímá teorii, že tyto vrstvy byly odstraněny v důsledku eroze. Vrstva ordoviku, která měla být erodována, představuje nějakých 100 milionů let, což je samo o sobě dalším problémem.

Publikace klasické geologie předpokládají rychlost eroze mezi 6 a 1 900 cm za tisíc let. Většina erodovaného materiálu je odnesena řekami a končí jako usazeniny na dně oceánů. I při nižší hodnotě eroze na úrovni šesti centimetrů za 1 000 let by trvalo pouhých 10,2 milionů let, než by byly kontinenty erodovány na úroveň hladiny moře. (To znamená, že by kontinenty měly erodovat za dobu, po kterou mají údajně existovat, tři sta čtyřicetkrát.) Jak napsal Lindale ve svém článku o přežívání paleoforem:

„I když přijmeme, že odhady současné rychlosti degradace zemského povrchu jsou o několik řádů vyšší na to, aby poskytly přesné měřítko rychlosti eroze v geologické minulosti, uplynulo jistě dostatek času k tomu, aby velmi staré charakteristiky současné krajiny byly několikrát vymazány. Přesto „silcrated" povrch země ve střední Austrálii přežil snad 20 milionů let zvětrávání a eroze v různých klimatických podmínkách, podobně jako „laterad" povrch severních částí tohoto kontinentu. „Laterad" povrch oblastí zálivů v jižní Austrálii je dokonce ještě pozoruhodnější, protože dokázal přežít asi 200 milionů let povětrnostních ataků... Přežívání paleoforem představuje do určité míry překážku ve všech běžně přijímaných modelech tvorby krajiny." (American Journal of Science, Vol. 276: 81-1976)

Znakem geologického sloupce, jehož představitelem jsou vrstvy v Grand Canyonu, je, že je odstupňován od hrubšího materiálu po jemnější - nižší vrstvy sestávají převážně ze zbytkového štěrku, který následují vápencové a břidlicové usazeniny. To nelze dát snadno do souladu s uniformním modelem, ale je to přesně to, co lze očekávat, pokud různé vrstvy začaly existovat v důsledku katastrofické události. Jedním možným mechanismem tvorby těchto nánosů je turbidimetrické naplavování.

Turbidity jsou podvodní proudy bahna usazené v důsledku katastrofických událostí, jako jsou zemětřesení, které můžeme očekávat při potopě popisované v knize Genesis. Různé vrstvy mají ploché kontaktní zóny a chybějící zóny se dají snadno vysvětlit bez toho, že bychom potřebovali období eroze. Množství zdrojového materiálu určuje sílu vrstvy a pokrytou plochu. Nepřítomnost vrstvy prostě znamená, že nebyl dostatek zdrojového materiálu, který by pokryl stejnou plochu jako ve vrstvě předcházející a následující.

Tento jev byl plně zdokumentován, když bylo v roce 1929 vyvoláno zemětřesením turbiditní proudění. Rychlost proudění mohla být zaznamenána, když došlo k přerušení řady podmořských kabelů. Toto proudění zasáhlo do vzdálenosti asi 200 mil za prvních 59 minut a do vzdálenosti 500 mil za 13 hodin a 17 minut.

Je zřejmé, že krátká časová období tvorby geologického sloupce by zničila právě ty pilíře, na nichž spočívá evoluční paradigma. Je potřeba dobře vážit fakta.

Článek je ukázkou z knihy dr. Waltera Veitha "The Genesis Conflict". Česky vydala Maranatha.