Hranice materialismu

Přírodní zákony o informaci platí: Ohromné množství informací v přírodě ukazuje na existenci vševědoucího a všemohoucího odesilatele informací a na existenci duchovního světa.

Ve všech živých organismech se nachází nepředstavitelné množství informací, které jsou nezbytně nutné pro stavbu jedinců a k řízení všech komplexních procesů v buňkách. S pomocí přírodních zákonů o informaci se dá dokázat, že jakákoliv informace, a tím myslím také biologickou informaci, vždy vyžaduje existenci nějakého původce.

O přírodním zákonu hovoříme tehdy, když se v našem pozorovatelném světě podaří opakovaně potvrdit všeobecnou platnost určitých tezí. Přírodní zákony mají ve vědě největší výpovědní hodnotu, neboť: neznají žádné výjimky; poskytují odpověď na otázky, zda je zamýšlený proces vůbec možný, či ne; existují už od pradávna, a to nezávisle na svém objevení nebo na tom, zda je lidé již popsali; mohou být trvale a úspěšně aplikovány na neznámé případy.

Přírodními zákony obvykle rozumíme fyzikální a chemické zákony. Kdo si myslí, že náš svět lze popsat pouze veličinami hmoty, omezuje okruh svého vnímání, protože i nehmotné veličiny jako např. informace, vůle a vědomí patří do naší reality. Přírodní zákony pro nehmotné veličiny plní táž přísná kritéria jako pro hmotné veličiny, a mají tak ve svých závěrech stejnou vypovídací hodnotu. K tomu, abychom popsali přírodní zákony informace a abychom mohli analyzovat neznámý systém, potřebujeme vhodnou a přesnou definici samotné informace.

O informaci se jedná, když se v pozorovatelném systému objevuje všech pět hierarchických úrovní: statistika, syntax (kódy, gramatika, slovní zásoba), sémantika (význam), pragmatika (jednání) a apobetika (stanovení cíle, výsledek). 

Čtyři přírodní zákony informace znějí:

1. Hmotná veličina nemůže vytvořit nehmotnou veličinu.
2. Informace je nehmotná veličina.
3. Ve statistických procesech (= procesy bez řídící inteligence) nemůže vzniknout žádná informace.
4. Informace může vzniknout jen díky nějakému inteligentnímu odesilateli.

Inteligentní odesilatel má vědomí, je vybaven vlastní vůlí, je kreativní, myslí samostatně a jeho činnost je cílevědomá.

Poté, když už známe přírodní zákony informace, můžeme je cíleně a efektivně využít k dalekosáhlým závěrům. Jelikož naše otázky však jdou až za hranice vědecky možných odpovědí, potřebujeme vyšší zdroj informací a tím je pro mě jako pro křesťana Bible. V článku uvedu nejdříve vědecké závěry opírající se o přírodní zákony a následně i biblické odkazy, které tento vědecký závěr potvrzují, nebo jej dokonce přesahují.

Závěr č. 1: Protože ve všech formách života nacházíme určitý kód (molekuly DNA či RNA) a další úrovně informací, pohybujeme se jednoznačně v definičním rozsahu informace. Takže můžeme za použití 4. přírodního zákona o informacích usuzovat takto: Musí zde existovat inteligentní odesilatel!

Jelikož neexistuje jediný prokazatelný proces z pozorování či experimentu, u kterého by samotná informace vznikla z hmoty, platí to také pro každou informaci v živých organismech. Znamená to, že přírodní zákony 1-4 vyžadují nějakého inteligentního původce, který napsal tyto programy. Závěr č. 1 je tedy důkazem Boží existence neboli vědecké vyvrácení ateismu.

Závěr č. 2: Informace, která je zakódovaná v molekule DNA, zdaleka předčí všechny současné technologie. Jelikož do úvahy jako odesilatel nepřipadá člověk, musíme jej hledat mimo náš viditelný svět. Můžeme z toho vyvodit: Tento odesilatel musí být nejen mimořádně inteligentní, ale musí mít neuvěřitelně mnoho informací a vysokou míru inteligence, což znamená: Musí být vševědoucí. To můžeme postulovat při použití 1. a 4. přírodního zákona o informaci.

Předpokládejme, že by tento odesilatel (původce, stvořitel, bůh) neměl neomezené vědění, pak by potřeboval nějakého „nadboha“ s více informacemi, který by jej učil. A protože i tento „nadbůh“ by kdysi potřeboval nějakého učitele, došli bychom k neomezenému počtu bohů, přičemž ten „poslední“ by trvalým hromaděním vědění dospěl až k neomezenému vědění, byl by tedy vševědoucí. Logicky rovnocennou alternativou je pak pouze přijetí jednoho jediného Boha. Ten by pak musel být nekonečně inteligentní a musel by mít k dispozici nekonečně mnoho informací. Byl by tedy vševědoucí.

Tuto druhou alternativu učí rovněž Bible. Existuje jen jediný Bůh: „Já jsem první i poslední, kromě mne žádného Boha není“ (Iz 44,6). Pokud je tento Bůh vševědoucí, jak jsme konstatovali v závěru č. 2, pak má znalosti o všech věcech v přítomnosti, minulosti a budoucnosti. Pokud však zná všechny věci mimo časové hranice, musí být zároveň věčný! To je napsáno v Žalmu 90,2; Iz 40,28 a v Da 6,27.

Závěr č. 3: Protože odesilatel dokonale zakódoval informace, které se nacházejí v molekulách DNA, musel vytvořit složité biomolekulární stroje, které dekódují informace a provádějí veškeré procesy nutné k biosyntéze. Vytvořil také u všech živých organismů veškeré detaily, naprogramoval všechny schopnosti, z čehož můžeme usuzovat, že odesilatel to všechno tak chtěl a že musí být velmi mocný.

U druhého závěru jsme mohli na základě přírodních zákonů zjistit, že odesilatel (Stvořitel, Bůh) musí být vševědoucí a věčný. Nyní si položme otázku o jeho moci. Za použití stejné logiky jako u druhého závěru dojdeme k závěru, že musí být také všemocný. A to dosvědčuje i Bible: „Já jsem Alfa i Omega, praví Pán Bůh, ten, který jest a který byl a který přichází, Všemohoucí“ (Zj 1,8).

Závěr č. 4: Protože jako lidé jsme schopni vytvářet nové informace, nemůže informace pocházet z naší hmotné části (těla). Proto můžeme dospět k závěru: Člověk musí mít nehmotnou součást (duše, duch). Tím je také vyvrácena myšlenka materialismu. To můžeme konstatovat při aplikaci 1. - 4. zákona o informacích.

V evoluční a molekulární biologii se uvažuje výhradně materialisticky. S pomocí teze o informaci můžeme následně materialismus vyvrátit. My všichni máme schopnost vytvářet nové informace (např. v dopisech, knihách) – tedy vytvářet nehmotné veličiny. A protože hmota sama toho není schopna (přírodní zákon o informaci č. 1), potřebujeme vedle toho v našem (hmotném) těle ještě nějakou nehmotnou součást. V 1 Te 5,23 potvrzuje Bible tento závěr: „Sám Bůh pokoje nechť … zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista“ (1 Te 5,23). Tělo je hmotnou součástí člověka, zatímco duše a duch jsou nehmotné.

Kvůli materialistickému způsobu uvažování v přírodních vědách pracují badatelé s následujícími předpoklady: „Náš mozek je zdrojem informací.“ Tato představa je chybná, neboť náš mozek je hmota a nemůže podle 1. přírodního zákona o informacích tvořit žádné informace. Mozek tak nemůže být zdrojem informací; je jen strojem, který informace zpracovává (i když strojem mimořádně komplexním).

Závěr č. 5: Protože je informace základní součástí veškerého života, která nemůže pocházet z hmoty a energie, je zde potřeba nějakého odesilatele. Jelikož ale všechny teorie chemické a biologické evoluce tvrdí, že informace musí pocházet pouze z hmoty a energie (a tím nemůže mít žádného odesilatele), můžeme dojít k závěru, že všechny tyto teorie a koncepty chemické a biologické evoluce (makroevoluce) musí být chybné. To můžeme zjistit aplikací 1. a 2. přírodního zákona o informaci.

Evoluční teorie se pokouší vysvětlit život pouze na fyzikálně-chemické úrovni. Přírodní zákony informace vylučují myšlenku makroevoluce – tedy cestu od pra-buňky až k člověku. Systém evoluce se jeví vzhledem k definici informace jako „perpetuum mobile informace“, tedy jako něco nemožného.

Mikroevoluce, tedy adaptace nějakého druhu (například různé druhy zobáků u Darwinových pěnkav), je pozorovatelná. Informace, která k tomu byla zapotřebí, nevznikla logicky v hmotě, ale spočívá na programovém rozšíření, které Stvořitel ve své vševědoucnosti už předvídal.

Zpráva o stvoření devětkrát opakovaně a znovu zdůrazňuje, že nepředstavitelná rozmanitost veškerého života byla stvořena velmi specificky – podle svého druhu. I tady není ani stopa po evoluci.

Závěr č. 6: Protože „živé“ je také nehmotnou veličinou, nemůže ho hmota produkovat. Z toho vyvozujeme: U hmoty neexistuje žádný proces, který by vedl od neživého k živému. Čistě hmotné procesy nemohou ani na Zemi ani kdekoliv ve vesmíru vést k životu. To vychází z aplikace 1. přírodního zákona o informaci.

To, co z „živého“ dělá živé organismy, je stejně nehmotné, jako informace. Jak ukazuje šestý závěr, můžeme s pomocí této novodobé teze vyloučit spontánní vznik života z hmoty.

Souhrnně můžeme konstatovat, že s pomocí teze o informaci můžeme vyvrátit velmi rozšířené myšlenky: čistě materialistické uvažování v přírodních vědách; všechny obvyklé evoluční představy (chemická a biologická evoluce); myšlenku materialismu (např. materialistický obraz člověka); ateismus.

Na druhé straně jsme dokázali, že musí existovat původce života (Stvořitel, Bůh), jak to vyplývá z přírodních zákonů o informaci; že tento původce musí být vševědoucí a věčný; že musí být všemohoucí; že člověk musí mít nehmotnou součást (duši); že náš mozek nemůže být zdrojem vytvořených informací.

Klademe zde tedy důležité otázky: Kdo je odesilatelem těchto biologických informací a kdo je původcem všeho živého?

Bůh Otec předal svému Synu Ježíši stvořitelský úkol, a proto je o Ježíši v Novém zákoně napsáno (Ko 1,15-17): „On je obraz Boha neviditelného … neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi – svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti – a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. On předchází všechno, všechno v něm spočívá.“ V našem světě neexistuje tedy nic, co by nebylo stvořeno Pánem Ježíšem: Stvořil tento obrovský vesmír a k tomu každého mikroba, každého mravence, každou žirafu a také každého člověka.

Ježíš je ten, kdo od věčnosti byl a je králem nebeského království. Jemu je dána všechna moc na nebi a na zemi (Mat 28,18). Jsme schopni pochopit tuto dech beroucí myšlenku? Člověk umírající na golgotském kříži a Stvořitel tohoto světa i veškerého života jsou jedním a týmž! Ve své nezměrné lásce k nám se Ježíš nechal ukřižovat za naše hříchy – aby se nám tím otevřely dveře do nebe. Kdo zavrhne tuto nabídku, ztratí všechno: „Jak bychom mohli uniknout my, pohrdneme-li tak slavným spasením?“ (Žd 2,3). Kdo Ježíše přijme, vyhraje všechno, neboť Ježíš říká: „Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný … přešel již ze smrti do života“ (Jan 5,24).

Werner Gitt, Factum 8/2015