Magazín zdraví Vztahy Evoluce vs. stvoření Stvoření: Nebe a země

Stvoření: Nebe a země

Stvoření je prvním důkazem víry v Boha (Židům 11,1-3). Proto se stvoření stalo hlavní zkouškou víry.

Typ článku: Články

Je příznačné, že kritičtí biblisté 19. století zpochybňovali historickou, a tedy i filozofickou pravdivost biblické zprávy o stvoření. Tvrdili, že biblický text je vzhledem k použití odlišného Božího jména složen ze dvou různých zdrojů. Dnes, po téměř dvou stoletích biblického bádání, se k této tzv. dokumentární hypotéze přestali hlásit i ti nejkritičtější badatelé, byť mnozí z nich se stále drží jejích filozofických předpokladů (např. myšlenky evoluce) a na ně navazující metodologie.

Nové literární studie prokázaly, že oba příběhy o stvoření – Genesis 1,1-2,4a a Genesis 2,4b-25 – si neodporují a nepocházejí z různých zdrojů. Naopak, nabízejí vzájemně se doplňující pravdy. Podobně jako symfonie, která spojuje kontrastní melodie, podávají obě vyprávění zprávu o události božského stvoření paralelně a v harmonii.

Tyto dva paprsky světla povedou naše kroky do zprávy o stvoření, odhalí její tajemné obrysy a hloubku a naučí nás pěti základním lekcím. Za prvé, budeme konfrontováni s obrazem Boha, nekonečně vzdáleného, a přesto osobně přítomného a blízkého. Za druhé budeme žasnout nad poetickou krásou textu o stvoření, byť nepřestaneme být vystaveni výzvě jeho historické a teologické autentičnosti. Za třetí pochopíme a oslavíme pravdu o stvoření v čase soboty, která je znamením věčnosti. Za čtvrté odhalíme tajemství člověka, stvořeného k Božímu obrazu z dechu života a hlíny/prachu. A nakonec se pokusíme pochopit tajemství stromu poznání dobra a zla.

Bůh je daleko i blízko

První příběh o stvoření začíná důrazem na velkého Boha Elohim. Jeho jméno znamená majestátní velikost a moc. Slovo Elohim je odvozeno z hebrejských slov evokujících přednost. Slovo elon označuje nejmajestátnější strom – dub; slovo ajil odkazuje na berana – nejmocnější ovci, která vede stádo. Je příznačné, že odkaz na Boha se objevuje přesně uprostřed prvního hebrejského verše (Genesis 1,1). Starověké židovské liturgické čtení tuto poučku zachovalo. V hebrejské Bibli je důrazný přízvuk (atnach), který rozděluje verš na dvě části a signalizuje jeho vyvrcholení, umístěn pod jménem Elohim. Když předzpěvák v synagoze zpívá hebrejský text, zvýrazňuje úctu k velkému Elohim slavnostním zkrášlením melodie, která jej doprovází.

Na rozdíl od představy Boha, který je vzdálený a jehož moc a transcendence jsou obsaženy ve jménu Elohim, druhý příběh o stvoření zdůrazňuje jméno JHVH – Bůh, který je blízko. Toto jméno je odvozeno od kořene h-j-h (h-v-h) „být“ ve větě „budu, co budu“ v Exodu 3,14, která naznačuje Boží blízkou přítomnost. JHVH označuje Boha dějin, osobního Boha, Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova.

Ve zprávách o stvoření odráží tuto skutečnost poměr výskytu, který se vztahuje k Bohu, v porovnání s počtem výskytu, který se vztahuje k lidem. Zatímco Elohim, „Bůh“, je v první zprávě o stvoření zmíněn pětatřicetkrát, JHVH, „Hospodin“, se ve druhé zprávě objevuje pouze jedenáctkrát. Zatímco v prvním popisu stvoření se zmínka o člověku objevuje pouze dvakrát, ve druhém popisu stvoření se objevuje šestnáctkrát. V první zprávě o stvoření člověk vstupuje na konec příběhu (Genesis 1,26), ve druhé zprávě o stvoření se objevuje na začátku (Genesis 2,7) a v celé kapitole. V prvním příběhu o stvoření Bůh k lidem promlouvá pouze dvakrát, a to obecně. Informuje je o jejich postavení v řádu stvoření (Genesis 1,28) a o svém daru potravy (verš 29). Lidský hlas není slyšet. Naproti tomu ve druhém vyprávění Bůh k člověku promlouvá osobně. Přikazuje mu, aby nejedl ze stromu poznání dobra a zla (Genesis 2,16.17), a člověk poprvé promluví v reakci na Boží stvoření ženy (verš 23).

Zkušenost, že Bůh je zároveň daleko i blízko, je bohatá a obsahuje významné poučení pro proces spásy a prožitek uctívání. Toto napětí nám pomáhá pochopit událost spasení. Kdyby byl Bůh pouze transcendentní, ignoroval by lidi a nezajímal by se o jejich záchranu. Kdyby byl Bůh pouze blízko, neměl by moc nás zachránit. Tato pravda je podstatná i pro vykonávání bohoslužby. Uctívání Boha znamená jak úctu před všemohoucím Bohem, tak radost ze zkušenosti s Bohem, který je s námi v kontaktu a miluje nás. Žalmista vyzývá uctívající, aby se „radovali s chvěním“ (Žalm 2,11). Boha bychom neuctívali, kdyby byl příliš daleko, protože bychom ho neznali a byl by pro nás nedosažitelný. Boha bychom neuctívali, kdyby byl příliš blízko, protože by byl jako my a my bychom jím pohrdali. Ježíš si toto napětí uvědomuje na začátku modlitby Páně: „Otče náš, který jsi na nebesích“ (Matouš 6,9). Kdyby dnešní církve dokázaly pochopit a ocenit tuto rovnováhu, většina hádek při uctívání by zmizela.

Stvoření je krásné a pravdivé

Protože stvoření nebes a země je Božím nádherným mistrovským dílem, hebrejský básník pod vlivem božské inspirace ztvárnil krásu stvoření prostřednictvím mistrovského literárního díla. Biblický příběh o stvoření je píseň, v níž se projevuje nádherná poezie. Vyprávění o stvoření v 1. knize Mojžíšově je psáno vypravěčským stylem, obsahuje však také mnoho básnických výrazů. Patří k nim společné a chiastické paralely mezi celými větami nebo mezi oběma příběhy o stvoření (Genesis 1,1-2,4a; 2,4b-25), asonance, slovní hříčky a onomatopoie (zvukomalebná slova). Ještě důležitější je však všudypřítomný rytmus sedmi. Mnohá slova, nebo dokonce fráze se opakují sedmkrát. Tento literární prostředek není motivován pouze esteticky – má hluboký teologický význam, neboť evokuje myšlenku dokonalosti. Ještě důležitější však je, že ve specifickém kontextu zprávy o stvoření má zdůraznit historické zasazení týdne.

Stvoření není jen krásné, je pravdivé. Skutečnost, že biblický autor o něm mluví poeticky, neznamená, že příběh je třeba vykládat jako básnický výtvor lidské fantazie. Ve většině starověkých blízkovýchodních spisů není hranice mezi prózou a poezií jasná. Tento literární fenomén je zvláště přítomný v hebrejských Písmech, kde se vášnivá próza velmi blíží poezii. Na druhou stranu se poezie často používá ke zprávě o historické události, jako je potopa (Genesis 7-9), obětování Izáka (Genesis 22,1-19) nebo Jákobův zápas (Genesis 32,22-32).

Kromě toho řada indicií z textu naznačuje, že biblický autor chtěl zdůraznit historickou pravdivost svého příběhu. Příběh o stvoření je nejen napsán stylem rodopisu, ale také výslovně označen jako rodopis (Genesis 2,4). Tato stylistická charakteristika spojuje vyprávění o stvoření s ostatními rodopisy a patriarchálními příběhy. Zpochybnění historicity vyprávění o stvoření by znamenalo zpochybnění historicity patriarchálních příběhů a nakonec i celé knihy Genesis.

Četné antimytologické polemiky ve vyprávění o stvoření proti textům z doby před Kristem ukazují na autorův záměr distancovat se od těchto literárních tradic. Například v Genesis 1,16 označuje Slunce a Měsíc slovy „větší světlo“ a „menší světlo“, čímž se vyhýbá jakémukoli mytologickému podtextu, který by mohl být spojen s jejich běžnými jmény – šemeš, „slunce“, a jareach, „měsíc“.

Paralely mezi popisem stvoření v Genesis 1,1-2,4a a popisem stvoření v Genesis 2,4b-25 učí, že stvoření nebes a země podléhalo stejné historické realitě jako stvoření Adama a Evy. Vzhledem k tomu, že Adam byl stvořen jako dospělý a stromy v rajské zahradě byly stvořeny plně zralé, lze usuzovat, že při stvoření nebes a země proběhl stejný proces nadpřirozeného zkrácení času.

Šabat je věčnost v čase

Humorný rabínský příběh o sobotě vypráví o tom, jak Bůh jednoho dne dal Izraeli slib: „Přijmete-li mé zákony, dám vám věčnost ve svém budoucím království.“ Lid, který čtyřicet let putoval pouští, začal být netrpělivý: „Tvé budoucí království v nebi? To je příliš pozdě a příliš daleko od nás. Dej nám tady a teď znamení tohoto království.“ A Bůh jim dal sobotu.

Sobota je skutečně znamením věčnosti v čase. Jak to nádherně vyjádřil Abraham Heschel: „Šabat je prvním místem na zemi, kde se Bůh rozhodl přebývat. Na rozdíl od lidí, kteří se rychle unaví, věčný Bůh nepotřebuje odpočívat (Izajáš 40,28). A přesto Bůh sestoupil, stal se tělem a odpočíval jako lidé. Sobota je prvním aktem Božího vtělení. Je příznačné, že Ježíš se ztotožnil se sobotou a prohlásil, že je pánem soboty (viz Matouš 12,8).

Boží odpočinek je sdílen s lidmi. Někdy rád škádlím své studenty a naznačuji jim, že Bůh dal Adamovi a Evě sobotu, protože je chtěl odměnit za tvrdou práci, kterou vykonali během uplynulého týdne stvoření. Ironií je, že Adam a Eva odpočinek nepotřebovali ani si ho nezasloužili, protože během týdne stvoření žádnou práci nevykonali. Bůh pro ně pracoval ještě předtím, než byli stvořeni. Vzhledem k této skutečnosti by sobota neměla být chápána jako čas, který muž nebo žena obětují Bohu. Naopak, tento odpočinek je čistou Boží milostí – nezaslouženým darem, který Bůh poskytuje lidem. Sobota je tedy definována jako Boží odpočinek, do kterého jsou lidé pozváni vstoupit a přijmout jeho požehnání (Matouš 11,28; Židům 3,18; 4,1-11).

Na rozdíl od ostatních dnů stvoření, které jsou zmíněny pouze jednou, se slova „sedmý den“ opakují třikrát (Genesis 2,2.3). A toto opakování je uvedeno v rytmu sedmi slov jako zdůraznění, které má naznačit důležitost sedmého dne. Bůh je v sedmý den přítomen více než v ostatní dny. Text nás tedy staví před zvláštní paradox. Ačkoli bylo právě řečeno, že šestého dne „byla dokončena nebesa a země“ (verš 1), teprve sedmého dne „Bůh dokončil své dílo“ (verš 2). Je zde zamýšleno hluboké poučení o víře. Pokud sedmý den neodpočíváme, pokud si nedopřejeme tento prostor nečinnosti, úkol, kterým jsme se zabývali během týdne, nebude nikdy dokončen, protože mu bude chybět podstatné požehnání Boží milosti.

Všimněte si, že Bůh žehná a posvěcuje pouze sedmý den, nikoliv další, a to nejen proto, že během tohoto dne odpočíval, ale také proto, že je to jediný den, kdy jeho stvoření dosáhlo své dokonalosti. Sobota, která přichází sedmého dne, oslavuje historickou pravdu o dokončení události stvoření. Trojí opakování sedmi vyjadřuje její dokonalou krásu.

Člověk je stvořen k Božímu obrazu

V prvním příběhu o stvoření byli muž a žena stvořeni k Božímu obrazu (Genesis 1,27). Tento výjimečný jazyk znamená, že každý člověk je stvořen jako jedinečný, stejně jako je jedinečný Bůh (Deuteronomium 6,4). Jak vysvětluje Ellen Whiteová: „Každá lidská bytost, stvořená k obrazu Božímu, je obdařena silou podobnou Stvořitelově – individualitou.“ Proto bychom podle knihy Genesis neměli zabíjet lidskou bytost, „neboť člověka Bůh učinil, aby byl jeho obrazem“ (Genesis 9,6). V prostoru a čase není nikdo jako on, ona, ty nebo já, stejně jako není nikdo jako Bůh (Deuteronomium 32,39).

Tento nadpřirozený zázrak je nejhmatatelnějším důkazem Boží existence. Každá lidská bytost má v sobě něco jedinečného, co nemá nikdo jiný – něco, co je daleko za hranicemi našeho chápání. Tento princip „Božího obrazu“ se odráží v Božím požadavku: „Buďte svatí, neboť já jsem svatý“ (Leviticus 11,44.45). Protože jsme stvořeni k Božímu obrazu, každý jednotlivec obdržel schopnost být svatý a ve vztahu s Bohem je obdařen odpovědností reprezentovat ho na zemi.

Strom poznání dobra a zla

Dar života, který Bůh udělil lidstvu, nebyl bezpodmínečný. Lidé nejsou od přírody nesmrtelní, protože „(Bůh) jediný je nesmrtelný“ (1. Timoteovi 6,16). Je velmi významné, že Bůh spojil problém života a smrti se stromem poznání dobra a zla. V souvislosti s tímto stromem Adama a Evu jasně varoval: „V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti“ (Genesis 2,17).

Boží zákaz jíst ze stromu poznání dobra a zla nebyl příkazem despoty ve stylu „protože jsem to řekl“. Bylo to prostě uznání lidské moci volby. Dar volby je základem Božího království lásky. Volba Adama a Evy, zda poslechnout, nebo neposlechnout, zda dát přednost dobru před zlem, byla otázkou života a smrti. O staletí později apoštol Pavel tuto věčnou pravdu zopakoval. „Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný“ (Římanům 6,23; srov. Ezechiel 18,20).

Z knihy Jacquesa Doukhana Genesis. Vydalo nakladatelství Pacific Press.

Počet přečtení: 505