Hrnečku, vař!
Když byla jednou vdova sama doma, dostala chuť na kaši, postavila hrneček na stůl a sama řekla: „Hrnečku, vař!" Tu se v hrnečku začala. hned kaše vařit, a sotva se vdova otočila, byl už plný. Poté se kaše vyvalila plným hrdlem z hrnečku na stůl, ze stolu na lavici a z lavice na zem. Chudák vdova dočista zapomněla, co má říci, aby hrneček přestal vařit. Přiskočila a přikryla hrneček miskou. Myslila, že tím kaši zastaví. Ale miska spadla na zem a roztloukla se, a kaše hrnula se neustále dolů jako povodeň. Už jí bylo v sednici tolik, že vdova odtud musela do síně utéct. Tu lomila rukama a bědovala: „Ach, ta nešťastná holka, co to přinesla. Já jsem si hned pomyslila, že to nebude nic dobrého!"
Za chvíli tekla už kaše ze sedničky přes práh do síně. Čím jí bylo víc, tím jí víc přibývalo. Netrvalo dlouho a kaše se valila jako mračna dveřmi i oknem na náves, na silnici, a kdo ví, jaký by to bylo vzalo konec, kdyby se právě byla naštěstí mladá nevrátila z trhu a nekřikla: „Hrnečku, dost"!
Karel Jaromír Erben zde v dramatické zkratce vystihl nepochybně mnohé z dnešní naší situace. Kouzelný hrneček je, podobně jako například nápoj lásky, divotvorný klobouk či kámen mudrců, založen na naprosto stejném principu jako idea prosperity. Ve všech případech se jedná o modelové vystižení krajně nepravděpodobné situace, kdy maximálních přínosů je dosahováno za cenu naprosto zanedbatelných nákladů. To vše navíc bez jakéhokoliv časového omezení. V jen poněkud zmodernizované podobě činí dnes právě tato iluze z prosperity jednu z nejvyužívanějších kategorií politické manipulace. Je to zároveň kategorie velice nebezpečná, neboť tím hlavním, co v sobě skrývá malovaný hrneček prosperity, je hrozba zmaru: po překročení rozumné míry růstu začíná kaše působit mnohem více škod než užitku. Z nástroje uspokojení vitálních potřeb se mění v dramatickou hrozbu zničení, jež pohltí a překryje celou vesnici. Globálnější souvislosti Karel Jaromír Erben nenačrtl zřejmě z obavy, aby děti až příliš nepostrašil. Příběh zato obsahuje pro mnohé jistě překvapivý návod na řešení: Mladá se vrátila z trhu a řekla: „Hrnečku, dost!"
Karel Jaromír Erben měl pochopitelně na mysli trh sociálně a ekologicky neregulovaný. Jeho kritiku nezvládnutelných konzumních aspirací staré vdovy vedoucích až k samotnému prahu sebedestrukce a ohrožujících spolu s mlsnou stařenou ve svých důsledcích také celou komunitu a přilehlé ekosystémy je nutno číst právě tímto způsobem. Erben zde v dramatické podobě téměř akčního příběhu neobyčejně plasticky vystihuje tentýž problém, jímž se v současné době, kromě řady vědeckých ústavů a řešitelských týmů, s mnohem menším akčním důrazem zabývá například komise pro udržitelný rozvoj působící již několik let při OSN.
Jedná se o problém vedlejších důsledků neomezeného růstu. Příslib prosperity, jenž se na nás v podobě sladké kaše dennodenně valí z médií, z programů politických stran i z rutinních projevů ekonomů a politiků, je na předpokladu blahodárnosti neomezeného růstu přímo založen. Je tomu tak i přesto, že kaše již máme navařeno tolik, že stále nerealističtěji působí happyend Erbenova příběhu. V něm se sedláci i se svými povozy dokázali pohromou ještě prokousat.
Představy o tom, že růst našich konzumních možností je nepochybným dobrem, za něž není nutno platit žádnou cenu, a na němž je naopak možno založit mnohá dobra ostatní, jsou vysoce sporné. Jejich předpoklad totiž spočívá na falešném zaměňování různých druhů našeho bohatství. Kromě sumy bohatství ve formě zboží a statků, jejichž produkce má být rok od roku co nejprudším tempem zvyšována, existuje přinejmenším ještě bohatství sociální a bohatství přírodní. Ani jedno z nich není z bohatství ryze ekonomického bezprostředně odvoditelné. Obojí však může být snadno zadušeno, jestliže fascinováni zaklínadlem hrnečku, vař! zapomeneme na formuli, bez níž nelze toky bohatství regulovat.
Hovoří-li politici s lehkostí, jež snadno překoná i fabulační dovednost Karla Jaromíra Erbena, o „prosperitě této země", měli bychom se jich tedy vždy optat na to, co oni sami od sebe nikdy nedořeknou: „Čí prosperita, na úkor čeho a s jakými vedlejšími důsledky?" Bez tohoto upřesnění se i volený zástupce lehce mění v mistra vypravěče, zatímco na občana zbývá role dítěte, jež s blaženým úsměvem okouzleno pohádkou nechává se sladce kolébat.
Mojí snahou je upozornit na ohrožení bohatství sociálního a bohatství přírodního. To prvé je ukryto ve zdravých mezilidských vztazích, v ochotě respektovat i něco více než jen vlastní osobní prospěch, ve schopnosti rozpomenout se na nepsané normy obyčejné slušnosti. Bohatství přírodní je vše, co dokáže růst a kvést i bez přičinění člověka, a co je člověkem ve svém růstu a květu až příliš často zraňováno. Ani sociální, ani přírodní bohatství neslyší na povel „hrnečku, vař!". To prvé právě tak jako to druhé však může být lehce překryto a udušeno právě onou nasládlou, mazlavou kaší, jíž se všichni v navýsost blahé, avšak krajně nejasné předtuše již alespoň po kotníky brodíme.
Z knihy Jana Kellera „Abeceda prosperity". Vydalo nakladatelství Doplněk.