Jahody a čokoláda

My posléze zareagujeme na původní podnět v našem myšlení, cítění a chování na základě vzpomínky, která je v daný okamžik nejsilněji emocionálně podbarvená.

Emoce se shromažďují v limbickém systému, nacházejícím se ve střední části mozku. Jeho hlavním úkolem je řídit emocionální reakce na vnější podněty.

Abyste pochopili, jak limbický systém funguje, odstraňte nyní ze svého dosahu rušivé vnější podněty a přečtěte si slovo, které jsme pro vás vybrali. Potom zavřete oči a nechte své myšlenky ubíhat v reakci na dané slovo libovolným směrem. Mějte oči zavřené asi třicet sekund a potom odpovězte na následující otázky. Jste připraveni? Je to slovo...

...Čokoláda.

Co jste viděli? Vybavila se vám nějaká vaše vzpomínka na minulost? Jak dalekou minulost? Většina lidí se vrací k poměrně dávným vzpomínkám, někdy až do dětství. Já jsem si například (Nancy) vybavila Vánoce u babičky. Dělávala ty nejlahodnější pralinky. Sbíhají se mi sliny, jen když se na to slovo podívám. Přímo cítím chuť sladkých granulí a jemně křupavých ořechů. Mňam. Babička uskladňovala pralinky v krásné staré plechové krabici, a právě když jsme si mysleli, že jsme dojedli poslední kousek, odešla kamsi nahoru, aby se vrátila s dalšími zásobami. Babička pro mne byla ztělesněním bezpečného, vřelého a útulného domova, a proto ve mně vzpomínky na ni probouzejí pocity lásky a přijetí a vyvolávají mi úsměv na tváři. Stejný pocit přijetí, který jsem prožívala, když mi před desítkami let nabízela pralinku, prožívám při jedení podobného pamlsku i dnes.

Faktem je, že právě ta vzpomínka, ať už pozitivní, nebo negativní, která je nejvíce nabitá emocemi, se v okamžiku stimulace vybavuje v kognitivní (vědomé) mysli.

Jednou jsme na semináři použili jako podnět slovo jahoda. Jistá žena okamžitě propukla v pláč. Po skončení přednášky nám v soukromí řekla: „Možná jste si všimli, že když jste řekli jahoda, rozplakala jsem se. Je mi sedmdesát čtyři let. Když jsem zmíněné slovo zaslechla, okamžitě jsem se vrátila do věku dvanácti let, kdy jsem zažila tu nejhorší věc ve svém životě.

Tehdy jsem v létě pracovala pro jednoho farmáře, pro kterého jsem sbírala jahody. Den se chýlil ke konci, když jsem si všimla, že už jsem na poli poslední. Proto jsem rychle naplnila košík a vrátila se do přístřešku, abych jahody zvážila. Najednou jsem zezadu ucítila na prsou dvě ruce. Pak už si jen vzpomínám, jak jsem ležela na hliněné zemi a dívala se do farmářovy tváře, plná mučivé bolesti ze sexuálního násilí.

Nikdy jsem nikomu o svém zážitku neřekla. Před dvěma lety mi zemřel manžel. Dodnes mě velmi trápí, že jsem ho nechala zemřít s přesvědčením, že nesl vinu za sexuální problémy v našem manželství. Pravdou ale je, že kdykoli se ke mně sexuálně přiblížil, stalo se ze mne opět malé dítě škubající sebou v bolesti na hliněné zemi. Živé vzpomínky a staré obavy ovládly moje sexuální reakce a okradly mě o radost z intimity."

Naše reakce, naše chování nevychází jen z přítomné situace nebo pocitu prožitého v daném okamžiku, ale v první řadě z emocí spjatých se starými vzpomínkami. (...)

Poté, co mozek přijme konkrétní podnět, probere během zlomku jedné až několika sekund (rychlost závisí na okamžitých okolnostech) uložené vzpomínky obsahující racionální informace s cílem přiřadit je k dané emoci a na základě toho učiní logické, zralé rozhodnutí.

Zajímavé je, že dospělí jedinci, jejichž potřeby nebyly v dětství uspokojeny, nebo ti, kteří byli v tomto období poškozeni a jejichž myšlenkové procesy tak v důsledku emocionální bolesti „zkratovaly", reagují zcela automaticky pouze v emocionální rovině za použití limbického systému. Ten ovládá reakci „boje" či „úniku" za použití minimálního logického opodstatnění. Mnozí z nich ani nevědí, že by mohli logiku využít. Neuspokojené potřeby a poškození v letech, kdy se formuje charakter člověka, způsobují neschopnost adekvátně reagovat.

Mnozí lidé cítí osten odmítnutí pokaždé, když jim okolnosti připomenou starou bolest. Možná že i vy hledáte ve svém životě důkazy odmítnutí. Každopádně ti, kdo hledají, také naleznou. Bůh to tak naplánoval.

Pokud hlavní opatrovníci neuspokojují potřeby svého dítěte, bude reagovat buď tak, že se uchýlí k cumlání palce, ke své peřince či lahvi, nebo se naopak začne vztekat, naříkat a křičet či jiným způsobem vyžadovat naplnění svých potřeb. „Dospělé dítě", které v důsledku poškození dosud reaguje na základě limbického (emocionálního) systému, také bude buď trucovat, sedne si k počítači nebo televizi, otupí svou bolest alkoholem či jinými drogami, anebo se bude vztekat, jednat manipulativně, někoho slovně nebo fyzicky napadne či se rozpláče.

Na rozhodnutí člověka má vliv jeho váhavost, okolnosti a lidé kolem. Místo aby jednal s rozmyslem, zareaguje nakonec v afektu. Střelí něco od boku - ať už ve fyzickém, nebo verbálním slova smyslu - v závislosti na dané situaci v důsledku okamžitého impulzu. Místo aby reagoval s využitím logiky jako zralý dospělý jedinec, vede život neustále „útočícího dítěte".

Z knihy „Každý má své místo". Autoři Nancy a Ron Rockeyovi se spolu s Kay Kuzmovou zamýšlejí nad překonáváním negativních důsledků odmítnutí. Vydala Maranatha.