Jak fungují datovací metody

Když potom slyší, že Bůh podle Bible stvořil svět před šesti tisíci lety, připadá jim to směšné a nevědecké. Automaticky, bez jakéhokoliv ověřování předpokládají, že kniha, na které bylo vybudováno naše západní dědictví, je jen jakousi tradicí nevědeckých kočovných národů dávnověku. Vraťme se ale zpět k datovacím metodám a podívejme se, jak ve skutečnosti fungují.

Jednou jsem princip datovacích metod vysvětloval studentům, a použil jsem přitom ilustraci se skleněným odměrným válcem, do kterého přitékala voda z kapajícího kohoutku. Vše bylo jasně označeno, takže všichni viděli, že ve válci je přesně 300 ml vody. Graf také ukazoval, že voda kape rychlostí 50 ml za hodinu.

Zeptal jsem se studentů: „Jak dlouho voda přitéká tímto způsobem do válce?” – Kdosi okamžitě zvolal: „Šest hodin.” – „Dobře! Jak jste na to přišel?” – „Vydělením množství vody ve válci (300 ml) rychlostí přítoku (50 ml za hodinu).” – „Výborně,” řekl jsem. „Vidíte, jak snadné je vědecky spočítat stáří nějaké soustavy? Každá datovací metoda, kterou vědci používají, totiž funguje přesně tímto způsobem. Zahrnuje měření něčeho, co se mění v čase.” Jakmile posluchači pochopili, že věda o datování není tak složitá, jak se domnívali, uvolnili se.

Pak jsem je ale překvapil: „Je tu však jeden problém – těch šest hodin není správná odpověď.” Vypadali zmateně a nevěřícně. „Tento experiment jsem totiž nastavoval já a vím tedy, že voda kapala do válce jen jednu hodinu. Můžete mi někdo vysvětlit, jak je možné, že ve válci bylo nakonec tolik vody?”

Studenti se chvíli radili, a pak někdo zvolal: „Voda zpočátku kapala rychleji?” – „To je dobrý návrh,” řekl jsem. – „ Válec byl už skoro plný, když jste začal?“ řekl někdo jiný.

„Další dobrý nápad. Všimněte si ale teď, prosím, k čemu jste došli? Abyste mohli určit dobu přítoku, uchýlili jste se k jistým předpokladům ohledně (neznámé) minulosti. Jinými slovy, stáří soustavy není možné spočítat, aniž by byly učiněny jisté předpoklady o její historii. Původně jste předpokládali, že rychlost přítoku byla po celou dobu stejná - 50 ml za hodinu a že válec byl na začátku prázdný. Na základě těchto předpokladů jste pak vypočítali stáří soustavy na 6 hodin.” – Přikývli. – „Tento výsledek vás naprosto uspokojil. Nikdo z vás ho nezpochybnil.“ – Opět souhlasili. – „Když jsem vám pak oznámil správnou odpověď, ihned jste si uvědomili, čeho jste se ve skutečnosti dopustili? Své předpoklady o minulosti jste pak rychle změnili tak, aby souhlasily s dobou, kterou jsem vám oznámil.”

Podstatné je, že všechny vědecké metody datování fungují na stejném principu. Každý vědec musí předtím, než dokáže vypočítat stáří nějaké věci nebo soustavy nejprve učinit jisté předpoklady o tom, co se (podle něj) stalo v minulosti. Pokud se výsledek zdá být v pořádku - tedy že souhlasí s očekávaným stářím, pak ho s radostí přijme. Pokud však nesouhlasí s jinými známými údaji o daném vzorku, začne měnit své předpoklady tak, aby jeho odpověď byla v souladu s těmito údaji.

Nezáleží tedy na tom, zda vypočítané stáří je příliš vysoké nebo příliš nízké. Vždy totiž existuje mnoho předpokladů, které vědec může měnit, aby získal vyhovující (očekávanou) odpověď.

Bylo to jako blesk z čistého nebe. V jediném okamžiku studenti pochopili, jak datovací metody ve skutečnosti fungují. Samotné datování totiž není výsledkem měření, ale přemýšlení a hádání jistých nezměřitelných údajů.

Jak probíhá datování v praxi?

Použitím radioizotopové datovací metody K-Ar (Draslík-Argon) změřili Fitch a Miller vůbec poprvé stáří tohoto tufu (sopečného popela). Jejich výsledky pohybující se mezi 212 a 230 milióny let však nesouhlasily se stářím místních fosilií (slonů, prasat, opic a různých nástrojů), a tak je nakonec zavrhli. Zdůvodnili to tím, že vzorky byly prý kontaminovány nadbytečným argonem.

Pomocí nových vzorků živce a pemzy datovali sopečný popel znovu, tentokrát na 2,61 miliónů let, což krásně souhlasilo s očekáváným stářím na základě evolučního modelu. Později bylo toto stáří potvrzeno dalšími dvěma datovacími metodami – paleomagnetismem a štěpnými stopami – a bylo všeobecně přijato jako správné.

O něco později nalezl Richard Leakey lebku (označenou jako KNM-ER 1470) pod vrstvami tohoto KBS tufu. Lebka vypadala příliš moderně, než aby mohla být 3 milióny let stará. A tak se jiní vědci – Curtis a další – rozhodli znovu datovat KBS tuf použitím vybraných vzorků živce a pemzy a dospěli k hodnotě 1,82 miliónů let. Toto nové stáří již bylo v souladu s předpokládaným evolučním stářím nově nalezené lebky. Testy dalších vědců s použitím paleomagnetismu a štěpných stop toto nižší stáří také potvrdily.

Takže v roce 1980 bylo světu oznámeno docela nové stáří KBS tufu – pozoruhodně v souladu s výsledky jiných datovacích metod – které bylo široce přijato.

Celý tento příběh dokonale ilustruje fakt, že datovací metody nejsou tím, co jako první rozhoduje o stáří toho či onoho vzorku – jak si mnozí myslí, ale naopak slouží k dodatečnému potvrzování očekávaného stáří. Jinými slovy, první je odhad stáří na základě dopředu přijatého pohledu na minulost a teprve potom samotné měření a výpočet v rámci zvolené datovací metody. Výsledky datovacích metod jsou proto vždy „interpretovány” a „reinterpretovány” tak, aby souhlasili s dalšími údaji založenými na evoluční interpretaci geologie a fosilního záznamu.

Neodmítejte tedy biblické poselství jen proto, že někteří vědci tvrdí, že svět je starý miliardy let. To je pouze jejich názor. A jak jste mohli vidět, oni ve skutečnosti nezměřili stáří, ale pouze vybrali výsledky tak, aby co nejlépe odpovídaly jejich víře o historii světa.

Když se nad tím zamyslíte, tak jediným spolehlivým způsobem, jak zjistit stáří (a obecně historii) něčeho, je zpráva (důvěryhodného) očitého svědka. Přesně tak totiž znáte i svůj věk a přesně tak nám Bible odhaluje i stáří lidstva, přírody a celého světa. Prvních 11 kapitol knihy Genesis je tou nejspolehlivější zprávou o tom, jak začal svět a jak vypadala jeho dávná historie.

Tas Walker, Creation Ministries