Jsme snad i my slepí?

Židé všeobecně věřili, že hřích je trestán v tomto životě. Každou ránu pokládali za odplatu za nějakou nepravost, jíž se dopustil buď postižený sám, nebo jeho rodiče.

Je pravda, že všechno utrpení je následek přestoupení zákona Božího, avšak tato pravda byla převrácena. Satan, původce hříchu a všech jeho následků, svedl lidi k tomu, že v nemoci a v smrti viděli něco, co pochází od Boha jako trest Bohem svévolně udělený za spáchaný hřích. Jestliže byl proto někdo postižen velkým utrpením nebo neštěstím, byl nadto pokládán ještě za velkého hříšníka.

Tím vším byli Židé připravováni na to, aby Ježíše zavrhli. Na toho, jenž „nemoci naše vzal, a bolesti naše vlastní on nesl“, se Židé dívali jako na někoho, kdo „jest raněn, a ubit od Boha, i ztrápen“ (Izajáš 53,4); proto zastírali před ním své tváře.

Bůh dal naučení, které tomu mělo zabránit. Případ Jobů ukázal, že utrpení způsobuje satan a že Bůh je přemáhá svým milosrdenstvím. Izraelští však tomuto naučení neporozuměli. Téhož omylu, za nějž Bůh pokáral přátele Jobovy, se dopouštěli Židé, když zavrhovali Krista.

Víru Židů, že je vztah mezi hříchem a utrpením, sdíleli i učedníci Kristovi. Ježíš opravil jejich omyl; nevysvětlil jim sice příčinu mužova utrpení, řekl jim však, jak to skončí. Na něm se projeví skutky Boží. „Pokud jsem na světě,“ pravil, „jsem světlem světa.“ (Jan 9,5) Pak pomazal oči slepého, poslal ho, aby se umyl v rybníku Siloe, a slepému se vrátil zrak. Tak Ježíš činem odpověděl na otázku učedníků, jak to obvykle dělával, když odpovídal na otázky kladené mu ze zvědavosti. Učedníci nebyli povoláni k tomu, aby se dohadovali o otázce, kdo zhřešil nebo kdo nezhřešil, nýbrž aby pochopili moc a milost Boží, vracející zrak slepému. Bylo jasné, že léčivá moc není v hlíně, ani v rybníku, kam byl slepý poslán, aby se umyl, nýbrž že moc je v Kristu.

Farizeové mohli nad uzdravením jen žasnout. Přesto byli plni nenávisti více než kdy před tím, neboť div se udál v sobotu.

Sousedé mladého muže a ti, kteří ho znali, ještě když byl slepý, se divili: „Není to ten, který sedával a žebral?“ (Jan 9,8) Dívali se na něho s pochybnostmi, neboť teď, když viděl, se jeho tvář změnila a zjasněla, a podobal se ostatním lidem. Jeden se začal ptát druhého. Někteří tvrdili: „Je to on“; jiní zase: „Není, ale je mu podoben!“ Otázku rozřešil ten, jemuž se dostalo tak velkého požehnání, když pravil: „Jsem to já!“ Pak jim vyprávěl o Ježíši, a jakým způsobem byl vyléčen. Ptali se ho: „Kdo je ten člověk? Odpověděl: „Nevím.“ (Jan 9,9-12)

Pak přivedli mladíka před radu farizeů. Opět se ho vyptávali, jak přišel ke svému zraku. „Odpověděl: ‚Přiložil mi na oči kaši, umyl jsem se a vidím.‘ Někteří z farizeů tedy říkali: ‚Tento člověk není od Boha, poněvadž nezachovává sobotu.‘“ (Jan 9, 15, 16) Farizeové se kojili nadějí, že, z Ježíše udělají hříšníka a že se tudíž nebude moci vydávat za Mesiáše. Nevěděli, že ten, jenž uzdravil slepého, je týž, jenž ustanovil zachovávání soboty a jenž dobře znal všechny povinnosti z toho vyplývající. Farizeové byli velice horliví při zachovávání soboty, přitom však právě v sobotu osnovali vraždu. Na mnohé lidi ovšem zpráva o divu zapůsobila takovým dojmem, že nabyli přesvědčení, že ten, jenž otevřel oči slepému, je víc než obyčejný člověk. Takoví pak na obvinění, že Ježíš je hříšník, protože nezachovává sobotu, říkali: „Jak by mohl hříšný člověk činiti taková znamení?“ (Jan 9,16)

Znovu se tedy rabíni obrátili na slepce s otázkou. „‘Co ty o něm říkáš, když ti otevřel oči?‘ On odpověděl: ‚Je to prorok.‘“ (Jan 9,17) Farizeové pak začali tvrdit, že se nenarodil slepý a že mu nebyl vrácen zrak. Poslali pro jeho rodiče a ptali se jich: „Je to váš syn, o kterém říkáte, že se narodil slepý?“ (Jan 9,18)

Byl tu uzdravený slepec, který sám prohlašoval, že byl slepý a že mu byl navrácen zrak; farizeové by však raději popřeli svědectví svých smyslů, než by připustili, že se mýlili. Tak silná je předpojatost, tak zvrácená je farizejská poctivost.

Farizeům zbývala ještě jedna naděje, a to zastrašit rodiče mladíka. S předstíranou upřímností se jich zeptali: „Jak to tedy, že nyní vidí?“ (Jan 9, 21) Rodiče se obávali následků, neboť bylo vyhlášeno, že kdo uzná Ježíše za Krista, bude „vyloučen ze synagógy“, což znamenalo, že nebude smět vstoupit do synagógy po třicet dní. Po tuto dobu nemohlo být v domě vyloučeného obřezáno dítě, ani oplakáván zemřelý. Takový rozsudek byl pokládán za velké neštěstí; a neučinil-li postižený pokání, následoval trest ještě těžší. Velký div, který se stal s jejich synem, sice rodiče přesvědčil, přesto však odpověděli: „Víme, že je to náš syn a že se slepý narodil. Ale jak to, že nyní vidí, nevíme, ani nevíme, kdo mu otevřel oči. Zeptejte se jeho; je dospělý, ať mluví sám za sebe.“ (Jan 9,20.21) Tím svalili všechnu odpovědnost ze sebe na svého syna, neboť se neodvažovali přiznat se ke Kristu.

Farizeové se octli v nesnadném postavení; jejich pochybnosti a jejich předpojatost, jejich zdráhání uvěřit tomu, co se skutečně událo, otevřely oči lidu, zvláště lidu prostému. Ježíš často konal své divy na ulici a jeho skutky vždy přinášely úlevu trpícím. V mysli mnohých se ozvala otázka: Což by Bůh konal takové divy skrze podvodníka, za jakého vydávali Ježíše farizeové? Rozpor se na obou stranách vyhrocoval.

Farizeové poznali, že sami šíří známost o díle Ježíšově. Nemohli popřít div, který vykonal. Muž, dříve slepý, byl nyní naplněn radostí a vděkem; patřil na podivuhodné jevy přírody a krása země a oblohy ho uváděla v úžas. Vyprávěl ochotně o tom, co zažil, a znovu se ho pokusili umlčet: „Vzdej Bohu čest! My víme, že ten člověk je hříšný.“ (Jan 9,24) To znamenalo: Neříkej už, že ti zrak vrátil tento člověk; byl to Bůh, který tak učinil.

Uzdravený odpověděl: „Je-li hříšný, nevím, ale jedno vím: že jsem byl slepý a nyní vidím.“ (Jan 9,25)

Pak se ho znovu vyptávali: „Co s tebou učinil? Jak ti otevřel oči?“ (Jan 9,26) Svými řečmi ho chtěli zmást, aby uvěřil tomu, že byl oklamán. Satan a jeho zlí andělé byli na straně, farizeů a spojili svou sílu a lstivost s chytráctvím lidí, aby čelili Kristovu vlivu. Snažili se zviklat přesvědčení, které zakořeňovalo v myslích mnoha lidí. Také andělé Boží byli na místě, aby posilovali muže, jemuž byl vrácen zrak.

Farizeové si neuvědomovali, že mají co činit s někým jiným než s prostým mužem, který se narodil slepý; nevěděli, s kým jsou ve sporu. Do duše slepého plynulo božské světlo. Když se tito pokrytci pokusili otřást jeho vírou, Bůh mu pomohl a uzdravený dal svou ráznou a pádnou odpovědí najevo, že se nedá oklamat. Odpověděl: „‘Již jsem vám to řekl, ale vy jste nechtěli slyšeti. Proč to chcete slyšeti ještě jednou? Snad se chcete i vy státi jeho učedníky?‘ Obořili se na něj: ‚Ty jsi jeho učedník! My jsme učedníci Mojžíšovi. My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, ale o tomhle nevíme, odkud je.‘“ (Jan 9,27-29)

Pán Ježíš věděl, jak těžká je zkouška, jíž prochází tento muž, a obdařil ho milostí výmluvnosti, a tak se muž stal svědkem Kristovým. Odpověděl farizeům slovy, která byla sžíravou výtkou jeho tazatelům. Tvrdili o sobě, že jsou vykladači Písma a náboženskými vůdci národa; a když přišel ten, jenž koná divy, nevěděli zřejmě nic o zdroji jeho síly, o jeho povaze a učení. „To je právě divné,“ pravil muž, „že vy nevíte, odkud je, ale otevřel mi oči; víme přece, že Bůh hříšníků neslyší, ale slyší toho, kdo je pobožný a činí jeho vůli. Od věčnosti nebylo slýcháno, aby někdo otevřel oči rozenému slepci. Kdyby nebyl od Boha, nic by nemohl učiniti.“ (Jan 9,30-33)

Muž odpovídal svým vyšetřovatelům jejich vlastními důkazy. Jeho vývody byly nevyvratitelné. Farizeové byli překvapeni a zaraženi jeho rozhodnými slovy. Chvíli bylo ticho. Pak se zachmuření kněží a rabíni zahalili do svých rouch, jako by se báli, že se nakazí, dotknou-li se ho; setřásli prach se svých nohou a začali ho zasypávat obviněními: „Ty ses celý v hříších narodil a chceš nás poučovati?“ (Jan 9,34) A vyloučili ho z obce.

Ježíš uslyšel, co se stalo; hned ho vyhledal a řekl mu: „Věříš ty v Syna člověka?“ (Jan 9,35)

Poprvé se uzdravený slepec zahleděl do tváře svého Lékaře. Před radou viděl své rodiče zmatené a ve svízelné situaci, viděl zamračené tváře rabínů, nyní hleděly jeho oči do laskavé, pokojné tváře Ježíšovy. Již ho uznal za představitele božské moci za okolností, jež pro něho byly velmi nebezpečné; nyní se mu dostalo většího zjevení.

Na Spasitelovu otázku „Věříš ty v Syna člověka?“ uzdraveny odpověděl otázkou: „A kdo je to, abych v něj věřil?“ A Ježíš pravil: „Viděl jsi jej, mluví s tebou, to je on.“ (Jan 9,36.37) Muž se vrhl k nohám Spasitelovým a uctíval ho. Nejen že se mu dostalo schopnosti vidění, ale otevřely se mu i oči pro duchovní zření. Jeho duši byl zjeven Kristus a on ho přijal jako Poslaného od Boha.

Blízko nich se shromáždila skupina farizeů a pohled na ně připomněl Ježíši, jak rozdílně vždy působí jeho slova a jeho skutky. Pravil: „Přišel jsem na tento svět k soudu, aby ti, kteří nevidí, viděli, a kteří vidí, oslepli.“ (Jan 9, 39)

Kristus přišel, aby otevřel oči slepým, aby dal světlo těm, kdo žijí v temnotách. Prohlásil, že je Světlo světa, a div, který právě učinil, byl potvrzením jeho poslání. Lidé, kteří uzřeli Spasitele za jeho života na zemi, byli obdařeni plným projevem božské přítomnosti, jakého se světu nikdy před tím nedostalo. Bylo to dokonalejší zjevení známosti Boha. Avšak v tomto zjevení přicházel na lidi i soud. Byla to zkouška jejich povahy, při níž se rozhodovalo o jejich věčném osudu. Projev božské moci, který dal slepému zrak i duchovní zření, zanechal farizeje v ještě větší temnotě.

Někteří z posluchačů Ježíšových si uvědomovali, že Kristova slova se vztahují na ně, a ptali se: „Snad nejsme i my slepí?“ Ježíš odpověděl: „Kdybyste byli slepí, neměli byste viny.“ (Jan 9,41) Kdyby vám Bůh znemožnil, abyste viděli pravdu, neměli byste viny na své nevědomosti. „Vy však říkáte: Vidíme.“ (Jan 9,41) Vy si myslíte, že jste sami s to, abyste viděli, a zavrhujete prostředky, skrze něž jedině můžete prohlédnout.

Všem, kdož si uvědomují svou potřebnost, přišel Kristus nabídnout svou nevyčerpatelnou pomoc. Farizeové však nechtěli přiznat, že jsou potřební; odmítali přijít ke Kristu, a proto byli ponecháni v slepotě v slepotě, kterou si sami zavinili. Ježíš pravil: „Vaše vina trvá.“ (Jan 9,41)

Z knihy E. G. Whiteové Touha věků. Vydal Advent-Orion.