Na stráži naděje
A tehdy veden Duchem přišel do chrámu. Když pak rodiče přinášeli Ježíše, aby splnili, co o dítěti předepisoval Zákon, vzal ho Simeon do náručí a takto chválil Boha: „Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy – světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro tvůj lid Izrael.“
Ježíšův otec a matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. A Simeon jim požehnal a řekl jeho matce Marii: „Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat – i tvou vlastní duši pronikne meč – aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí.“ (Lukáš 2,25-35)
Dal jsem tě za světlo pronárodům, abys byl spása má do končin země. (Izajáš 49, 6). – Slova z proroka Izajáše, která jsou základem tohoto zamyšlení, jsou starozákonním pozadím známého a slavného chvalozpěvu starce Simeona, když děkoval Bohu za to, že mu před smrtí bylo dopřáno uzřít Spasitele.
Podívejme se dnes na Simeona blíž. Velice dobře se totiž hodí do adventního času, protože je přímo ztělesněním čekající a vyhlížející víry. Je to Boží svědek na stráži naděje.
To první, co se o něm v evangeliu dozvídáme, je jeho jméno. Je shodné se jménem jednoho ze dvanácti synů Jákobových; připomíná tedy nejstarší počátky Božího lidu, ukazuje, jak v Izraeli hluboce souvisela minulost s přítomností i budoucností, zaslíbení S naplněním. Ale jaký je význam tohoto jména? Zaznívá v něm hebrejské sloveso, které znamená slyšet. Smíme-li ze jména usuzovat na úděl či povahu jeho nositele, a to je v bibli dosti časté, pak by byl Simeon člověk slyšení, ten, kdo naslouchá Bohu, muž Božího Slova, který si dává práci s tím, aby Hospodina opravdu slyšel, stál pod jeho Slovem a žil z něho.
To má jistě evangelium na mysli, když o něm říká, že byl spravedlivý a zbožný.
Ale co to znamená spravedlivý? Za spravedlivé se považují mnozí lidé. Říkají: nikoho jsem neokradl a nikoho nezabil, tak jsem spravedlivý. A to znamená: nepotřebuji od nikoho žádnou milost, žádné odpuštění a žádné smilování; ani Boha nepotřebuji, protože jsem spravedlivý.
Tak samolibá, plochá a laciná Simeonova spravedlnost jistě nebyla. Jejím základním rysem bylo především to, že Simeon bral vážně Boží zákon a snažil se podle něho žít, hledal spravedlnost. Ale když někdo opravdu hledá spravedlnost, dospěje k tomu, že nejhlubší, pravá spravedlnost není záležitostí lidskou, ale Boží, něčím, co my lidé navzdory všem dobrým předsevzetím nedokážeme plně uskutečnit a co proto musí přijít od Boha jako dar.
Jeho spravedlnost tak nabyla zvláštního rozměru, rozměru naděje. Písmo to říká výslovně: „Byl to člověk spravedlivý a zbožný, očekával potěšení Izraele a Duch svatý byl s ním“ (Lukáš 2,25). Tedy především: Simeon byl člověk očekávání. Stál na stráži naděje v dobách, které byly velice těžké a lidské naděje nejen neposilovaly, nýbrž naopak rozbíjely a ničily.
Abychom Simeonovi dobře porozuměli, musíme si představit, jak to tenkrát v Palestině vypadalo. Boží lid trpěl zvenku i zevnitř. Zvenku útlakem a nesvobodou v područí Římanů, kteří byli ve svých koloniích velice krutými a svémocnými vládci. Své poddané bezohledně vysávali, nutili je uctívat římské vladaře a každý odpor utopili v krvi.
Ale lid trpěl i zevnitř neschopností svých duchovních vůdců: ztuhlostí velekněží a prázdnotou duchovního života pod vlivem farizeů a zákoníků. Byli ovšem lidé, kteří se proti tomu bouřili. Říkalo se jim zélóti, doslova přeloženo horlivci, totiž pro Boží království; ve skutečnosti to byli spiklenci a povstalci, partyzáni. Chtěli vlastní silou, třeba i násilím změnit běh věcí ve světě i v Božím lidu. Jejich přičiněním vybuchovaly revolty a tekla krev. Ale k lepšímu se nezměnilo nic; Římané jen zvyšovali počty vojenských posádek a byli bdělejší, ostražitější a krutější.
A uprostřed této bídy, cizího útisku i vlastní nemohoucnosti, lidského vzdoru, marných pokusů a hlavně Božího prodlévání je tu Simeon – člověk, který doufá v Hospodina. Mohli bychom říci: Doufá navzdory všemu, co vidí, co vůbec může vidět kolem sebe. Nedoufá ani v milosrdenství Římanů ani v úspěchy zélótů, nýbrž doufá v Hospodina, v to, že Bůh sám ještě jednou pohne nebem a zemí, jak říká prorok (Ageus 2, 6), ještě jednou sám zasáhne, sám přijde, sám potěší a sám vysvobodí. Ano, to je důležité: Simeon nevyhlíží, až Bůh potrestá ty, kdo se mu jeví zlí, a jemu dá za pravdu. Vyhlíží něco úplně jiného: že Bůh potěší kající a plačící. Je to nesmírně těžké vyhlížet Boží potěšení a Boží radost v dobách plných lidského zármutku, ať už má ten zármutek jakoukoli příčinu.
Ale to jen úvodem k hlavnímu bodu našeho oddílu. Evangelium vypráví, že tento muž na stráži naděje se dočkal. Uviděl, co vyhlížel a k čemu upínal naději. Co to bylo? Řekněme si nejdříve, co to nebylo. Nebyl to ani pád mocné římské říše, její krutovlády, ani to nebylo viditelné zřízení Božího království na zemi, jak o to různými cestami a za různou cenu usilovali mnozí Simeonovi současníci. Bylo to něco mnohem prostšího, nenápadnějšího a neokázalého. Bylo to malé, právě narozené dítě. Ale Simeonova víra v něm rozeznala vtělení Boží lásky a tak začátek pravého ráje; Simeon pochopil, že toto dítě je to místo, kde se nebesa prolomila na zemi a kudy se bude nadále rozlévat milosrdenství a pravda, smilování a smíření, radost a pokoj.
To všecko Simeon rozpoznal, když bral děťátko na lokty a když začal svůj slavný chvalozpěv. Podívejme se proto na tento chvalozpěv blíže.
To první, čeho je třeba si všimnout, je, že se Simeon odvolává na Boží Slovo, že se drží Božích zaslíbení. Cituje vlastně proroka Izajáše, jeho modlitba je z větší části sestavena ze starozákonních citátů. Mohli bychom říci, že Simeon je písmák, který žije biblí, je v ní hluboce zakotven, vrostl do jejích výrazů i pojmů, Proto u něho ani v tomto vrcholném životním okamžiku nedochází k žádnému náboženskému blouznění ani k romantickému snění, u něhož bývá přání otcem myšlenky. To je pro nás napomenutí i povzbuzení, čeho se i my máme a smíme držet, jestliže chceme vnitřním zrakem také uzřít dobré Boží věci. Prorok Izajáš to kdysi stručně shrnul výzvou: „K zákonu a svědectví!“ (Izajáš 8, 20).
To druhé, co je u Simeona velice pozoruhodné, je dík za propuštění. Je samozřejmé, že se tím myslí odchod z tohoto života. V tom se od nás Simeon velice liší. My se dnes většinou smrti hrozíme a snažíme se proto na ni nemyslet. Málokdo je na ni připraven, málokdo umírá smířen s Bohem i s lidmi, s díkem na rtech a s pokojem v srdci. Ale tato nepřipravenost na smrt je hluboce příznačná. Prozrazuje totiž, jak vnitřně prázdné jsou naše životy, jak žijeme lidským okamžikem namísto Boží věčností, jak málo jsme ve svém snažení a rozhodování formováni tou nadějí, která nesla Simeona. A tak se nás Pán Bůh Simeonovým příběhem ptá: Budou na konci tvého života slova díků a vyznání pokoje v srdci? Myslíš na to, připravuješ se na to, snažíš se už nyní žít tak, abys mohl nakonec v pokoji poděkovat?
A to třetí: Simeon děkuje, protože jeho oči viděly spasení. Nám se možná zdá, že nemáme zač děkovat, protože jsme Boží spasení neviděli. Ale to je naše chyba, naše slepota, protože Simeon hned dále říká: „… spasení, které jsi připravil před obličejem všech lidí!“ Chyba je tedy v nás, přesně vyjádřeno v tom, když chceme vidět Boží spasení a díváme se přitom nesprávným směrem. Buďto se díváme na to, co je kolem nás; na to, jak to ve světě chodí. A pak býváme smutní nad mnohou bídou a mnohým hříchem, které tíží život celého světa a projevují se v nesčetných křivdách, útrapách a bolestech. Ale, a to si musíme říci velice jasně, běh dějin Boží spasení nezjevuje, nýbrž naopak skrývá. Jistě se má Boží spasení jednou projevit i na této zemi a mezi všemi lidmi, ale to je věc Boží budoucnosti čili eschatologie, nikoli lidské přítomnosti.
A tu je čas, abychom se na okamžik podívali na místo, odkud vzal Simeon tento krásný a výrazný obrat. Je to slovo z Izajáše. Tam říká Hospodin svému služebníku: „Dal jsem tě za světlo pronárodům, abys byl spása má do končin země.“ Tento krátký výrok nám zřetelně ukazuje, jaký je úděl Spasitele, jaké je poslání toho malého děťátka, které tehdy držel Simeon v náručí. A nejen jeho, ale skrze ně a s ním i poslání všech, kdo mu patří a následují ho. Spasitel tu není pro sebe, a ani jeho učedníci a církev tu nemají být pro sebe, nýbrž pro ty ostatní, kteří ještě neuvěřili a kteří se – pokud jsou hlubocí a upřímní – trápí, protože také ve světě ani v sobě světlo nevidí. Pravé světlo, světlo lásky a pravdy, pokoje a milosrdenství musí vždycky ztělesňovat živý člověk, živí lidé, aby to světlo opravdu svítilo. A kdo takhle svítí sebezapíravou obětavostí, hlubokou láskou, opravdovou radostí a bezpodmínečným milosrdenstvím, ten se stává ostatním spásou. Nejen spásu nese, ale sám spásou je. Dokonale to dokázal jen jediný, ten, kterého jako děťátko držel Simeon v náručí. Ale on ve svém díle spásy nechce zůstat sám a tak nás všecky volá na cestu světla, k tomu, abychom všichni svítili jako Boží broučkové. To je smysl toho skvostného výroku Izajáše: „Dal jsem tě za světlo pronárodům, abys byl spása má do končin země.“
V tomto poslání byla kdysi sláva Izraele. A to je zároveň to čtvrté a poslední, co nám dnes říká Simeonovo chvalořečení. Na první pohled je to divná věc. To malé, bezmocné děťátko, to je sláva Izraele. A přece je to tak, protože sláva Božího služebníka je v jeho ponížení. Dalo by se to říci také jinak: Od té doby, co Bůh v Kristu sestoupil na tuto zemi, je všecko obráceně. Dole je nahoře a nahoře je dole. Boží sláva je nyní Boží sebezapření. Boží svrchovanost je Boží pokora a Boží svoboda je Boží poddanost všem lidským bídám. A nejen Boží sláva a Boží svoboda, ale i sláva a svoboda Božího služebníka a Božích služebníků, celého Božího lidu. A proto je i sláva Božího lidu v jeho utrpení, v jeho bídě, v jeho kříži, v tom, jak nese svůj kříž a jak s ním následuje svého Mistra.
Simeon to věděl, a proto Marii řekl: „Tvou vlastní duši pronikne meč“ (Lukáš 2,35). Meč v duši je tedy údělem těch, v jejichž srdci se rodí z Božího Ducha Spasitel tak jako kdysi v Marii.
Můžete se tomu všemu divit. Marie s Josefem se také divili. Ale nejen to, oni na to také pamatovali. Lukáš říká výslovně: „Marie to všechno v mysli zachovávala“ (Lukáš 2, 19). A to je přesně náš adventní úkol: zachovávat to všecko v mysli, či, jak překládají Kraličtí, skládat to všecko v srdci. A radovat se navzdory všemu a všem z toho, že Boží láska přišla a přichází až na zemi a že i naše oči mohou spatřit „spasení Boží, připravené před obličejem všech lidí“, jen budeme-li hledět správným směrem a budeme-li jako kdysi Simeon nést Boží lásku ve svém náručí pro všecky kolem nás. Neboť pak se i s ním a v něm, v tom betlémském děťátku a ukřižovaném Spasiteli začneme také stávat světlem k zjevení národům a slávou duchovního Izraele.
Z knihy Jana Hellera Jak orat s čertem. Vydalo nakladatelství Kalich.