Jsme více než zvířata?
Jsou lidé opravdu "vyšší" druh? Pokud ano, opravňuje to bezohlednost vůči "nižším" druhům?
Jsou lidé opravdu vyšší? Podle čeho? Že jsou rozumové bytosti? Toho si váží lidé, avšak psi si daleko víc váží věrnosti a dobrého čichu. Podle svých měřítek by se psi museli považovat za vyšší bytosti. Či měli bychom posuzovat druhy podle toho, jak prospívají světu jako celku? V tom případě bychom museli považovat lidstvo za výrazně nižší, pokleslý druh, který vykácel lesy, zamořil ovzduší, otrávil vody - a všechno jen ve vlastním sobeckém zájmu. Že člověk vytvořil Monu Lisu a Mozartovu Eine kleine Nachtmusik? To prospívá jen lidem, ne Zemi, biosférické soustavě všeho života. Ano, člověk je jiný, avšak z toho bychom těžko odvozovali, že je také "vyšší" bytost.
Ostatně, i kdybychom uznali; že člověk je v nějakém smyslu "vyšší" bytost, znamenalo by to, že se může vůči "nižším" bytostem chovat bezohledně? Vysokoškolsky vzdělaný houslový virtuos vytříbených mravů je zjevně jiný, než pologramotný hulvát-pivař. Jsou lidé, kteří by řekli, že je i "vyšší", třeba proto, že prý se chová i vůči pivaři ohleduplně, ne neomaleně. Jenže znamená to, že mezi nimi můžeme rozlišovat třeba v zajištění zdravotní péče? Nebo v nároku na občanství? Bez rozmyšlení by asi mnozí z nás reagovali z předsudku, že ano. Jenže demokracie je diskuse, ve které platí důvody, ne předsudky. Představuje kterýkoliv z rozdílů důvod pro diskriminaci? Sotva.
Podobně ve vztahu ke zvířatům: i kdybychom uznali, že my lidé jsme v určitém smyslu "vyšší" bytosti, třeba mocnější či náročnější, dává nám to právo, abychom se chovali bezohledně vůči druhým? Třeba v masné výrobě. Řekněme, že máme "právo" jíst telecí, stejně jako má vlk "právo" jíst jehněčí: i my jsme součástí potravinového řetězce. Jenže můžeme z toho odvodit "právo" telátko nesmyslně a nesmírně krutě týrat v "masné výrobě"? Bezmyšlenkovitě mu působit nelidské vleklé utrpení, jen aby masíčko bylo jemnější a výroba ekonomicky výhodnější? A ostatně, trvá naše "právo" i dnes, když máme řadu jiných možností a masitou stravu či kožešinové odívání nepotřebujeme?
Podobně s pokusy na zvířatech. Nejde o zoufalé obětování druhého in extremis. V mezních podmínkách obětujeme i člověka: Námořníci až do minulého století považovali kanibalismus za přijatelný, pokud byl jedinou možností záchrany celé posádky před smrtí hladem. Ve válce nejednou obětujeme jednoho vojáka pro dobro celku. Jenže na devadesát pět procent pokusů je zbytečných a bezdůvodně krutých. Často mučíme ze zvyku, z lhostejnosti nebo z výhodnosti. Opravňuje naše údajná nadřazenost něco takového? Či v otázce transplantace: máme právo zabít člověka, třeba toho pologramotného pivaře, abychom transplantací jeho orgánů zachránili houslistu? Sotva. Máme právo uspíšit smrt umírajícího pivaře z toho důvodu? Ani to ne. Co nám pak dává právo zabít opici, která se také raduje ze života a nechce zemřít? Jen to, že neumí česky?
Obvykle takové otázky raději odmrštíme s odvoláním, že odpověď je přece samozřejmá. My, vzdělaní bílí árijci, jsme přece nadřazení ostatním. Druzí vůči nám nemají žádná práva. Všem rasistům se to zdá samozřejmé. Jenže ono to opravdu samozřejmé není. Z toho, jak se zvířata snaží uniknout smrti, je zřejmé, že jim to samozřejmé není. Nebylo to samozřejmé původním Američanům, avšak nebylo to samozřejmé ani Albertu Schweitzerovi, Leonardu da Vinci, Pythagorovi - či osmdesáti procentům všech Indů, kteří již po staletí nejedí mrtvá těla svých mimolidských bližních neboli "maso" .
Není to samozřejmé ani Peteru Singerovi a jeho stoupencům, jednoznačným zastáncům radikálního osvobození našich zvířecích otroků. Singerovi nejde o to, že máme rádi zvířata, protože jsou chlupatá. Jde mu o moralitu lidského soužití s ostatními živočichy.
Singer vychází z radikálního pojetí rovnoprávnosti všeho života. Jsme si rovní neznamená, že jsme stejní. Nejsme, stejně jako muži a ženy, Arabové a Evropané, lidé a psi. Jsou mezi námi velké rozdíly. Jenže otázka je, zda nepopiratelný rozdíl je i morálně relevantní, tj., zda odůvodňuje odlišné zacházení, či zda všichni mají nárok na stejnou ohleduplnost v zacházení i na stejnou možnost naplnit potřeby svého života, i když ty jsou rozdílné. Lidé se dovedou dorozumívat slovně, psi nikoliv. Avšak znamená to, že bolest bolí méně, že ztráta matky či dítěte je méně bolestná, když jde o fenu a štěně? Můžeme odebrat štěně psí matce, protože nemůže protestovat slovy? Mohli bychom odebrat dítě hluchoněmé matce, která také nemluví? Nebo cizince, která se neumí dorozumívat v žádné řeči, které rozumíme? Proč by měl být zásadně odlišný případ zvířete, které má prokazatelně stejnou škálu citů jako my?
Singerovi se to jeví naprosto jednoznačné: žádný z rozdílů mezi člověkem a jeho mimolidskými bližními není morálně relevantní. Žádný neopravňuje nadřazenost a diskriminaci. Samozřejmě, máme rozličné potřeby. Jsou lidé, pro které je hudba nebo literatura základní potřebou, zatím co jiní vystačí s pivem a s utopenci. U vyšších živočichů uznávají společnosti pro ochranu zvířat čtyři základní potřeby (mimochodem ještě před dvěma sty lety upírané i africkým otrokům). Je to za prvé možnost volného pohybu na dostatečném prostoru, za druhé přirozený cyklus dne a noci, činnosti a odpočinku, za třetí společenství svých bližních, včetně mateřských vztahů, a konečně přirozená strava odpovídající danému živočichu. Stádu krav není potřeba poskytnout komorní hudbu - ač na farmě mého newhampshirského přítele se ukázalo, že ta přispívá ke spokojenosti a vyšší produkci mléka. Zavřít krávu ve chlévě bez možnosti pohybu, oddělit ji od druhých a od telete, vystavit ji čtyřiadvacetihodinovému osvětlení, jak je obvyklé ve výrobě telecího, a krmit ji umělou stravou a steroidy, to je týrání živé bytosti. Žádný z rozdílů mezi lidstvem a skotem neposkytuje morální oprávnění, abychom krávě upřeli právo pást se se svým telátkem a s druhými kravami na otevřené pastvině. Máme různé potřeby, avšak stejné právo na jejich naplnění.
Singer odsuzuje zásadně každý pokus odvozovat z rozdílnosti nadřazenost. Každá představa, že jedna skupina je nejen jiná, nýbrž přirozeně nadřazená druhé, a že z toho může odvozovat zvýhodnění pro sebe a znevýhodnění pro druhé, je rasismus. Ten je zavrženíhodný, ať již je to rasismus rasy, národnosti, vyznání, pohlaví - nebo živočišného druhu. Ne, že bychom na tom všichni byli stejně: nejsme. Faktická rovnost neexistuje ani mezi lidmi. Syn neurochirurga a profesorky filosofie v Oslu má daleko lepší výchozí předpoklady než nemanželská dcera maďarsky mluvící romské uklízečky v Ústí nad Labem. Jenže byť rovnoprávnost není fakt, je morální ideál, morální norma, jak se chovat jeden k druhému. Obrazně řečeno, Bůh nikomu nenadržuje. Sub specie aeterni je dobro jednoho stejně cenné jako dobro kohokoliv jiného, dobro ježka stejně cenné z hlediska kosmu jako dobro řidiče.
Podle Singera je prostě schopnost trpět, cítit bolest, ztrátu, dostatečným důvodem pro ohleduplnost. Kdokoliv a cokoliv žije, může trpět a zahynout, se snaží vyhnout záhubě a utrpení. Tato tužba si zasluhuje ohleduplnost. Pokud se nad tím nezamyslí, lidé jsou většinou rasisté: zcela ignorují potřebu druhých bytostí vyhnout se utrpení. Vycházejí z předpokladu, že pro ostatní živočichy utrpení jaksi patří k věci. Snad se nad tím nikdy nezamyslili, či snad žijí s vágní karteziánskou představou, že jen vědomý subjekt je nositelem cítění a tudíž zasluhuje ohled. Jenže důkazy se hromadí, že i jiní živočichové trpí a snaží se vyhnout utrpení, že trpí strachem z očekávání. Trpí jím děti, trpí jím zvířata odchycená z volnosti do zajetí, chovná zvířata vedená na porážku. To, že nemluví, neznamená, že by necítila. Pro Singera je výsledek jednoznačný. Přikázání Nezabiješ! se vztahuje na všechno ubližování, všechno zabíjení. Ve všech vztazích, mezilidských i mimolidských, máme morální povinnost vzít v potaz hodnotu života.
Singer vychází z přesvědčení zásadní rovnosti člověka a ostatních živočišných druhů. Proto považuje každou krutost ke zvířatům za naprosto nepřijatelnou a odmítá se na ní podílet.
Z knihy Erazima Koháka "Zelená svatozář", ve které autor klade závažné otázky týkající se vztahu k přírodě.Je člověk na Zemi pánem-nebo hostem? Můžeme si dovolit ignorovat následky našeho jednání pro Zemi? Je příroda zahradkou v lidském světě-nebo lidský svět umělý ostrůvek ve světě přírody? Atd. atd. Vydalo nakladatelství Slon.