Kdy přijde?

I když se jednalo jen o naše běžné povinnosti, většinou jsme všechno nechávali na poslední chvíli. Když se přiblížil den otcova návratu, rozdělili jsme si úlohy a za několik hodin bylo všechno hotové. Otec si myslel, že má výjimečně poslušné děti. Ale nebylo to tak.

Jednoho dne nastal na dole problém. Společnost tedy poslala všechny horníky domů a otec přišel domů dříve, než jsme čekali. Byl nemile překvapený, neboť objevil smutnou realitu. Jeho děti nebyly tak úžasné, jak si myslel.

Můj otec byl jen člověk, který neuměl číst v myslích a srdcích svých dětí. S Bohem je to však jiné.

Mnoho lidí je překvapených, že Ježíš nezveřejnil přesný den a hodinu svého návratu. Domnívám se, že důvodem je samotné lidské srdce. Kdybychom věděli přesný čas, ignorovali bychom rady o tom, jak žít. A potom, těsně před určeným časem, bychom se snažili dát všechno do pořádku. To by nám však nepomohlo. Možná i to je důvod, proč Bůh nechal přesný čas příchodu svého Syna zahalený tajemstvím. Vždyť Ježíš sám řekl: „ O onom dni a hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn; jenom Otec sám." (Matouš 24,36)
Když Ježíš hovořil o svém návratu, situaci přirovnal k době krátce před potopou: „Až přijde Syn člověka, bude to jako za dnů Noé: Jako tehdy před potopou hodovali a pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noé vešel do korábu, a nic nepoznali, až přišla potopa a zachvátila všecky - takový bude i příchod Syna člověka." (Matouš 24,37-39)

Na instituci manželství není nic zlého. To, že se lidé berou, není znamením druhého příchodu. Hlavní myšlenkou této pasáže je, že Ježíšův návrat bude překvapivý. Když se to stane, lidé budou normálně žít - tak jako vždy. Jen několik lidí bude věnovat pozornost znamením doby. Přesně tak to bylo za dní Noeho. Lidé byli tak zaměstnaní vlastními starostmi a tužbami, že neměli na Boha čas. Když jim Noe začal vyprávět o tom, že svět, ve kterém žijí, brzy zničí potopa, nevěřili mu. Mysleli si, že se pomátl a vysmívali se mu.

Noemovo poselství nebylo populární. Přijmout je znamenalo riskovat svoji pověst. Stejně podivné je poselství Bible pro postmoderního člověka. Někteří lidé mají pocit, že evangeliu se nedá rozumět. Ale ani ve dnech apoštola Pavla to nebylo jiné: „Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží." (1. Korintským 1,18)

Noe kázal 120 roků. Na začátku jeho působení mnozí věřili jeho poselství. Někteří lidé možná dokonce pomáhali stavět archu. Jiní možná přispívali materiálem a prostředky, aby mohl Noe splnit úlohu, kterou dostal. Ale potopa nepřišla tak, jak očekávali.

Přešly roky a potom další. V potopu už téměř nikdo nevěřil. Na konci byli na vstup do archy připraveni jen Noe, jeho žena, tři synové a jejich manželky. To bylo všechno. Kam se poděli všichni ti lidé, kteří na začátku věřili? Zdá se, že zmalomyslněli. Čas uhasil plamen v jejich srdcích.

A potom jednoho dne - byl to úplně obyčejný den jako každý jiný - se stalo něco výjimečné.

Na obloze se objevila tečka. Malý obláček rychle rostl a tmavěl, až naplnil celé nebe od jednoho konce po druhý. Blesk proťal oblohu a ohlušující hrom otřásl zemí.

Tehdy si každý vzpomenul na Noeho, toho starého blázna, který budoval archu. Všichni se rozběhli k lodi. Chtěli vejít dovnitř, ale Bůh zavřel dveře archy a žádný člověk je už nemohl otevřít. V Bibli čteme: „...a nic nepoznali, až přišla potopa a zachvátila všecky - takový bude i příchod Syna člověka." (Matouš 24,39)

Všimli jste si, že text zdůrazňuje nepřipravenost lidí? Před potopou lidé nebyli připraveni a stejně tak tomu bude, i když se Ježíš vrátí.

Apoštol Petr mluví o tom, že před druhým příchodem se bude historie opakovat: „Především vám chci říci, že ke konci dnů přijdou posměvači, kteří žijí, jak se jim zachce, a budou se posmívat: ‚Kde je ten jeho zaslíbený příchod? Od té doby, co zesnuli otcové, všecko zůstává tak, jak to bylo od počátku stvoření.'" (2. List Petrův 3,3-4) Mnohým se bude zdát myšlenka Kristova návratu absurdní. Budou setrvávat v přesvědčení, že nic tak nepravděpodobné se nemůže stát a jejich život zůstane beze změny. Výsledkem je, že k lidem očekávajícím Kristův příchod se budou chovat, jako by byli z jiné planety.

Petr vysvětluje Ježíšovo zpoždění: „Ale tato jedna věc kéž vám nezůstane skryta, milovaní, že jeden den je u Pána jako tisíc let a 'tisíc let jako jeden den'. Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání." (2. List Petrův 3,8-9)

V Petrových slovech jsou výrazné přinejmenším dvě vyjádření. Prvním je pomíjivost lidského života. Jak dlouho dnes žijí lidé? V roce 2008 zemřel v Japonsku 113letý muž. Ale dají se vůbec tyto roky porovnat s věčností? Ježíšův příchod se proto nezpožďuje. Lidské bytosti žijí v porovnání s Boží věčností jen okamžik.

Druhá Petrova myšlenka se týká Boží milosti. Nebeský Otec miluje lidi. Kdyby všechno záviselo jenom na jeho lásce, všichni by byli zachráněni. Ale spasení vyžaduje osobní rozhodnutí. Nikdo další nemůže vstoupit do tohoto rozhodnutí. Bůh stvořil muže a ženu jako svobodné lidské bytosti. Klade před nás volbu. Dal nám svoje Slovo, aby nám představil obě varianty. Rozhodnutí musí udělat každý sám.

Boží láska a trpělivost vůči nám lidem však neznamená, že se Pán nevrátí a že možnost rozhodnout se bude trvat donekonečna. Petr pokračuje: „Den Páně přijde jako přichází zloděj. Tehdy nebesa s rachotem zaniknou, vesmír se žárem roztaví a země se všemi lidskými činy bude postavena před soud." (2. List Petrův 3,10)

Znovu se objevuje prvek překvapení. Zloději nám dopředu neoznámí čas, kdy se k nám plánují vloupat. Můžeme vědět, že se pohybují po okolí a přijdou i do našeho domu, ale nevíme kdy. Petr přirovnává Ježíšův návrat k nečekanému vloupání zlodějů. Toto přirovnání vystihuje okamžik překvapení přítomný v obou situacích.

Ježíš chce, aby jeho děti byly připravené. Právě proto řekl: „Mějte se na pozoru, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a starostmi o živobytí a aby vás onen den nepřekvapil jako past. Neboť přijde na všechny, kteří přebývají na zemi. Buďte bdělí a proste v každý čas, abyste měli sílu uniknout všemu tomu, co se bude dít, a mohli stanout před Synem člověka." (Lukáš 21,34-36)

Před časem jsem se bavil s člověkem, který o Bibli nevěděl vůbec nic. Během našeho společného letu se rozhovor zvrtnul na duchovní téma. Oba jsme mluvili o tom, jak vnímáme život. Řekl jsem mu, že věřím v Ježíšův návrat a ustanovení jeho věčného království.

„Já radši žiji v přítomné realitě," řekl mi. „Nebe je velmi abstraktní a týká se daleké budoucnosti. Vždyť ani nevím, jestli ještě budu žít, až přijde ten den."

Typický příklad moderního člověka, který žije pro právě plynoucí okamžik. Podle něho nestálo za to uvažovat o nebi. Vždyť právě teď se okolo něho dělo tolik zajímavých věcí!

„Život je příliš krátký," řekl mi nakonec „a proto si jej nemůžu dovolit promarnit sněním o utopistických vizích."

Chybí věřícím smysl pro realitu? V tom případě mi dovolte ilustraci, kterou si vypůjčím od jistého autora. Předpokládejme, že žiji 100 roků a přiblíží se konec mého života. A v závěru přijdu na to, že muž, se kterým jsem se v letadle bavil, měl pravdu. Nebe neexistuje. Kristův příchod je jen utopický sen. Věčný život není. Nic. Co tedy ztratím, jestliže nic není? Nic. Neztratím vůbec nic. Ale předpokládejme, že na konci života zjistím, že Bible měla pravdu. Nebe je skutečné a věčný život je realitou. Kristus se vrátil, aby se sebou vzal připravené. No a tehdy můj přítel z letadla ztratí všechno. Je to jednoduché. Ale zároveň reálné.

Brzy nastane den, kdy se lidské bytosti probudí - na první pohled to bude běžný den a každý se pustí do svých každodenních činností. Zaměstnanci továrny budou pracovat podle výrobních plánů. Kluby a zábavní centra budou plné. Lidé budou dělat dobré i zlé věci. Tak jako vždy se budou hnát za svými sny. Nic neobyčejného. Nic zvláštního. Přesně jako za dní Noeho.

Najednou se uprostřed oblohy objeví malý obláček. Rychle se bude zvětšovat. Země se otřese v základech. Jan o této scéně napsal: „A hle, když rozlomil šestou pečeť, nastalo veliké zemětřesení, slunce zčernalo jako smuteční šat, měsíc úplně zkrvavěl a nebeské hvězdy začaly padat na zem, jako když fík zmítaný vichrem shazuje své pozdní plody, nebesa zmizela, jako když se zavře kniha a žádná hora a žádný ostrov nezůstaly na svém místě. Králové země i velmoži a vojevůdci, boháči a mocní - jak otrok, tak svobodný, všichni prchali do hor, aby se ukryli v jeskyních a skalách, a volali k horám a skalám: ‚Padněte na nás a skryjte nás před tváří toho, který sedí na trůnu, a před hněvem Beránkovým!' Neboť přišel veliký den jeho hněvu; kdo bude moci obstát?" (Zjevení 6,12-17)

Někteří lidé se v zoufalství a strachu běží skrýt. Ale ti, co se na jeho příchod těšili, zdvihnou svoje ruce a zvolají: „Hle, to je náš Bůh. V něho jsme skládali naději a on nás spasil. Je to Hospodin, v něhož jsme skládali naději, budeme jásat a radovat se, že nás spasil." (Izajáš 25,9)

Tento svět je jako zralé ovoce připravené na sběr. Ježíš Kristus se vrátí, aby ukončil dlouhé a smutné dějiny hříchu. Přichází, aby tě vzal domů. Přichází, aby ti řekl, že nikdy neztratil naději, že tě znovu uvidí u sebe v bezpečí. V nebi je pro tebe připravené místo, které ti touží dát. Jsi to nejvzácnější, co má Ježíš na zemi. Takový, jaký jsi - se všemi svými smutky i radostmi, s problémy a konflikty, se tvými dobrými stránkami i chybami - pro Ježíše jsi vzácný. Tak vzácný, že přišel, aby za tebe zemřel na kříži Golgoty. On se vrátí, aby tě vzal domů. Jsi připravený se s ním setkat?

Jak odpovíš?

Z knihy Alejandra Bullóna Znamenia nádeje. Vydalo nakladatelství Advent-Orión.