Lodní peciválové

V devatenácti principech shrnuje literaturu o risk-managementu. První princip je nejjednodušší: vše je riskantní. Pokud hledáte naprosté bezpečí, vybrali jste si špatný živočišný druh.

Můžete zůstat doma v posteli - ale připojíte se k půl milionu Američanů, kteří každý rok vyžadují ošetření na pohotovosti, protože se zranili pádem z postele. Můžete si zatemnit okna - tím se však můžete stát jedním z deseti lidí, kteří se každoročně náhodně uškrtí na šňůrkách rolet. Nebo si schováte peníze pod matraci - tím se ale můžete připojit k desetitisícům lidí, kteří každoročně navštíví pohotovost kvůli zraněním, jež utrpí při zacházení s penězi - vše od pořezání papírem až po zlomeniny (v případě bohatých).

Když se postavíte na metu, můžete minout míček. Nejlepší pálkaři na světě promáchnou dvě ze tří možností. Pokud se však na metu nepostavíte, nikdy nepoznáte nádheru toho, když odpálíte tzv. home run. Vystoupit z lodi je nebezpečné. Ale stejně nebezpečné je zůstat v ní. Pokud žijete na lodi - ať je tou lodí cokoliv - nakonec zemřete nudou a rezignací. Vše je riskantní.

Používáte to, co jste dostali?

Někdy poté, co zemřela Florence, moje babička z otcovy strany, zavolal dědeček s neobvyklou nabídkou mojí matce. „Kathy," řekl se svým silným švédským přízvukem, „procházel jsem na půdě nějaké Florentiny věci a narazil na krabici plnou starého nádobí. Chtěl jsem ho vyhodit, ale pak jsem si všiml, že je modré - tvá oblíbená barva. Nechceš se na něj podívat? Nech si ho, jestli se ti bude líbit, jinak jej dám Armádě spásy."

A tak moje maminka šla na půdu, v domnění, že najde průměrné stolní nádobí. Když otevřela krabici, spatřila místo toho nejnádhernější čínský porcelán, jaký kdy viděla. Na každém talíři byly ručně malované pomněnky. Šálky byly vykládané perletí. Okraje talířů, misek a šálků byly lemované zlatem. Vše bylo ručně vyrobeno v Bavorsku, v továrně zničené během druhé světové války, a tedy zcela jedinečné a nenahraditelné.

I když moje matka patřila do rodiny dvacet let, nikdy tento porcelán neviděla. Zeptala se na něj tedy mého otce, který v této rodině vyrůstal - ani on jej nikdy neviděl.

Příběh tohoto porcelánu se nakonec dozvěděli od starších členů rodiny. Florence jej dostávala v průběhu let, kdy byla ještě velmi mladá. Nepocházela z bohaté rodiny a porcelán byl velice hodnotný. Proto dostávala vždy jeden kousek - k biřmování, při ukončení studia, k narozeninám.

Proč jej mí rodiče nikdy neviděli? Abyste to pochopili, museli byste něco vědět o povaze Švédů. Jsme velice šetrní lidé. Například mé dvě pratety žily osmdesát let v nádherném viktoriánském domě který v devatenáctém století postavil můj pradědeček. Nejkrásnějším pokojem v domě byl salón. Byl místem, kam se měli vodit pouze vzácní hosté. Takových hostů však mnoho nebylo - a tak se salón skoro nevyužíval.

Kdykoli Florence dostala kus porcelánu - protože byl tak drahý a mohl se při používání rozbít - zabalila ho pečlivě do látky, dala do krabice a uložila na půdě k výjimečné příležitosti. Taková příležitost se nikdy nenaskytla. A tak moje babička odešla z toho světa, aniž by otevřela a použila největší dar, jaký ve svém životě dostala.

Porcelán pak dostala moje matka. Používá ho při každé příležitosti. Konečně se dostal z krabice.

Pokaždé, když něco dostaneme, vybíráme si mezi dvěma způsoby, jak zareagujeme. Podle prvního je dárek tak hodnotný, že jej nesmíme vystavit žádnému riziku. Lidé, kteří reagují tímto způsobem, si uvědomují, že když vyndají dárek z krabice, nemusí to s ním dobře dopadnout. Ostatní jej nemusí obdivovat tak, jak bychom chtěli. Může se dokonce rozbít. Vyjmout dárek z krabice je vždy riskantní.

Podle druhého způsobu je dárek tak hodnotný, že jej naopak musíme vystavit riziku. Ti, kteří reagují tímto způsobem, si uvědomují, že když jej nevyndají z krabice, nikdy se nebude používat. Nechat dárek v krabici znamená zmařit touhu dávajícího.

Každý z nás dostal do vínku nějaký dar, nějaké zvláštní nadání, talent, obdarování. Společně s tímto darem jsme dostali i možnost výběru, zda to, co nám bylo dáno, rozbalíme a použijeme - nebo ne. Učedníci, kteří ve známém evangelijním příběhu o Petrovi (viz Matouš 14) kráčejícím po hladině rozbouřeného moře, zůstali v lodi, si vybrali první způsob. Představují ty, kteří nepožadují příkaz, ale slib, kteří nehledají úkol, ale záruku. Petr naproti tomu nežádal záruku, ale pouze příležitost. „Pane, jsi-li to ty, přikaž mi."

Cena, kterou platíme, je vysoká

Máme tendenci hledat svět pohodlí. Snažíme si vybudovat zvládnutelné životy, do jisté míry bezpečné a předvídatelné, abychom si udrželi představu, že máme vše pod kontrolou. Pohodlí je proto jedním z největších pokušení, kterému většina z nás čelí - a jež nám zabraňuje vystoupit z lodi. Pohodlí nám často brání v růstu.

Před více než padesáti lety jsme svoje životy začali usměrňovat podle jednoho z největších vynálezů všech dob, který brání růstu - televizi. Nemusíte přemýšlet, soustředit se či sledovat podrobně zdůvodněný tok myšlenek, když se díváte na populární seriál.

Málo věcí je smutnějších než stagnace. Pozorujte manželství, které začalo s nadějí a sny, ale nyní stagnuje, city ochladly a intimita uvadla. Manželé se místo, aby pojmenovali problémy, čelili bolesti a žádali o pomoc, vzdají a přijmou průměrný život - koexistují jako důvěrní cizinci. Pozorujte muže ve středním věku, který tráví noci před televizí a sleduje jakýkoli sportovní pořad, který zrovna běží. Kdysi planul pro skvělé plány do budoucnosti a hořel silnou touhou, aby ve světě zanechal svoji stopu. Někde po cestě se ale oheň vytratil a on se spokojil s pohodlím. Jeho sny padly za oběť lenoškám a blikajícím obrázkům.

Příliš mnoho pohodlí může být ale nebezpečné. Doslova. Vědci na University of Berkeley v Kalifornii provedli před časem pokus, kdy dali měňavku do prostředí zbaveného stresu. Ideální teplota, optimální koncentrace vlhkosti, stálý příděl potravy - měňavka byla v prostředí, kterému se vůbec nemusela přizpůsobovat. Bylo odstraněno všechno, co měňavkám způsobuje vředy a vysoký krevní tlak. Přesto, kupodivu, uhynula.

Očividně všechny živé bytosti, dokonce i měňavky, vyžadují stimuly. Vyžadujeme změnu, adaptaci a výzvy. Pohodlí samo nás usmrtí.

Volba růstu

Když učitelé chtějí, aby jejich studenti rostli, nedávají jim odpovědi - předkládají jim problémy! Když mi někdo naservíruje odpovědi, možná dobře napíšu písemku, ale - neporostu.

Volba růstu je volbou opakujícího se strachu. Každý den musíte trochu vystupovat z lodi. A jak píše Susan Jeffersová: „Dokud budu růst, strach nikdy nezmizí." Nikdy! Není to skvělá zpráva? Nyní se můžete přestat snažit zbavit se strachu. Strach a růst k sobě patří stejně jako sýr ke špagetám. Rozhodnutí začít růst je vždy zároveň volbou mezi rizikem a pohodlím.

Věřím, že Bůh po nás žádá, abychom vystoupili z lodi, neboť tak v nás může růst hluboká víra ochotná podstupovat rizika. K zdokonalení naší schopnosti mu důvěřovat využívá Bůh problémů v našem životě více, než když nasloucháme skvělému kázání nebo čteme báječnou knihu.
Chcete-li kráčet po vodách, musíte zkrátka vystoupit z lodi.

Z knihy Johna Ortberga Chcete-li kráčet po vodách, musíte vystoupit z lodi. Vydal Návrat domů.